NEVERMORE - Enemies Of Reality
Po úspěchu alba „Dead Heart In A Dead World“ byla očekávání obrovská a tak byl na kapelu vyvinut tlak, se kterým se musela popasovat. Fakt, že následovník pojmenovaný „Enemies Of Reality“ vlastně nedosáhl úrovně svého předchůdce, nebyl ve vztahu k práci kapely podstatný. Ta totiž znovu dodala kvalitní sadu skladeb, která se pyšnila dost možná nejvyšší mírou agresivity do té doby, ale také několika nosnými songy s opravdu výraznými refrény. Problém totiž vězel v něčem úplně jiném, ve zvukové složce díla, zahuhlaném mixu, ve kterém jednotlivé nástroje splývaly, a zejména pak v celkové produkci Kellyho Graye. Ten, dost možná pod tlakem rychlých termínů selhal, takže zvuková podoba desky zůstala hodně za očekáváním. O dva roky později však vše napravil až nový mix a mastering od Andyho Sneapa. Díky všem těmto peripetiím zůstává kapitola „Enemies Of Reality“ jednou z nejzajímavějších a nejkontroverznějších v celé kariéře seattleských NEVERMORE.
„Enemies Of Reality“ odhalila trochu jinou stránku kapely, než se dařilo „Dead Heart In A Dead World“. Starší z obou alb platilo za dokonalé dílo, které spojovalo technickou náročnost, progresi a agresivitu s melodikou a relativní přístupností. Podstatný byl pro tohle dílo také určitý epický rozměr. Deska z roku 2003 naproti tomu útočila bez zkrupulí, přímočaře, tvrdě a v rámci kratších skladeb. Pouhých devět písní na ploše cca čtyřiceti minut budilo nervózní dojem a působilo spíše tak, že se NEVERMORE snaží posluchače hystericky umlátit než jakkoliv povznést.
Velkou devízou „Enemies Of Reality“ byl fakt, že album vlastnilo několik písní, které sám považuji za jedny z úplně nejlepších, jaké kdy NEVERMORE dali dohromady a to i ve vztahu k některým úspěšnějším a opěvovanějším albovým předchůdcům. Pokud mám zmínit největší maják, nebudu chodit dlouho okolo horké kaše a rovnou zmíním úvodní titulní skladbu. To je skutečný monstr hymnus představující okamžitý útok na vrchol. Velice agresivní Loomisova hra zde působí nepoklidně, trhaně, zároveň si však v riffech udržuje masivnost. Na posluchače se zde od začátku valí masa podivuhodné energie, jejíž synkopický rytmus budí dojem přímého výpadu smyslů zbavené nestvůry. Warrel Dane je od začátku naprosto fantastický, jeho projev zde není jen o běžném dramatickém zpěvu, ale zachází skoro až do nenávistných a zlostných poloh, skrze které posléze exceluje v dechberoucím rozmáchlém refrénu. Tenhle song je vážně naprostá jízda. Jak již z názvu skladby vyplývá, v textu se kapela zabývá tématem společenské nedůvěry a nitrem člověka zasaženého existenciálním pesimismem. Z dnešního pohledu tedy hodně aktuální téma.
Následující „Ambivalent“ není určitě songem na první dobrou. Raffinovaná řežba, skrze jejíž vrstvy se musíte proposlouchat k pozitivnímu cíli, tak by se asi dal letmo popsat. Jde o velmi agresivní, v rámci kytar skoro až deathmetalově znějící skladbu, která však ve výsledku nabídne i skvělé, při prvních posleších nenápadné melodie. Výrazným songem této nahrávky je i trojka „Never Purify“, což je možná dáno chytlavostí a trochu jednodužší strukturou. Skladba staví na riffové přímočarosti zdobené vábivou harmonií, na výrazném groovu, ale také na melodice nezakryté lesem progresivity. Jedna z nejlepších pomalých skladeb v historii NEVERMORE má zde název „Tommorow Turned Into Yesterdays“ a staví především na vokálním výkonu Warrela Danea, jehož zpěvová linka má zde sílu hnout posluchačovými emocemi. Podstatné je, že tahle balada působí neuvěřitelně opravdově a nic na ní není vyumělkované či jakkoliv prvoplánově vtíravé. Uvnitř Century Media se mohli po jejím poslechu tvářit spokojeně.
Další skladbový stožár má jméno „I, Voyager“. Určitě jde o jednu ze tří stěžejních skladeb nahrávky. NEVERMORE se v ní kloní znovu spíše na stranu tvrdosti. Zajímavý text odhaluje filosofické téma duševní existence a je v něm zmíněno, že cestovatelem není člověk putující fyzickým prostorem, ale spíše jedinec putující sám v sobě. Jinak jde vedle titulní písně zjevně o druhou nejvýraznější tvrdou skladbu na této desce – skladbu velmi dobře gradující a na ploše šesti minut rozehrávající opravdu smrtící jízdu. Asi nejexperimentálnějším songem je „Create The Infinite“, ve výsledku jde však asi o nejméně posluchačsky vděčnou a nejméně výraznou položku na seznamu. Podobně se dá mluvit i o „Noumenon“, tedy o pomalé, hypnotické suitě plné zatěžkané atmosféry a avantgardních prvků. Nedoceněnou skladbou je „Who Decides“, ve které NEVERMORE zpochybňují společenské normy, autority i představu objektivní morálky, což jsou myšlenky, se kterými právě Dane často pracoval.
Velmi dobrý závěr v podobě „Seed Awakening“ vrací albu jeho počáteční spád. Jsou zde velmi silné a agresivní riffy, ale také melodické momenty a nosné Loomisovo sólo. Kapela však za sebou nechává mnoho nezodpovězených otázek stran svého dalšího směřování, neboť „Enemies Of Reality“ je vlastně méně přesvědčivým a méně vyváženým dílem než album předchozí, albem, kde se střídají nosné a výrazné skladby s abstraktnějšími položkami nejasného směru. Největším problémem tohohle alba však zůstala jeho původní produkce a zvuková stránka, která byla v roce 2003 přijata velice kontroverzně a nesetkala se s příliš pochvalnými ohlasy. I vzhledem ke kvalitnímu skladatelskému vkladu to albu velmi uškodilo, a tak se Century Media i s kapelou rozhodli v roce 2005 vše přepracovat a vydat nahrávku znovu, po zvukovém ošetření skladeb Andy Sneapem.
| 21.09.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
