NEVERMORE - Dreaming Neon Black
Pro řadu fanoušků jedno z nejlepších alb kapely, pro podobně početný zástup obtížně vstřebatelná deska. Materiál je až po okraj napěchován ponurostí a vyloženě neradostnou atmosférou. Právě na skličující emoce americký kvintet cílil. V sestavě kvintetu tehdy, krátce před realizací desky z roku 1999, nahradil Tim Calvert na postu druhého kytaristy Pata O´Briena. Album „Dreaming Neon Black“ platí za hlubokou tůni temnoty. Tep tohoto v každém detailu uceleného díla se vztahoval na jednotící prvek dodaný v podobě tragického příběhu, který si letmo nastíníme níže. Ve srovnání s albovým předchůdcem „The Politics Of Ecstasy“ není nahrávka ani zdaleka tak eruptivní a nehýří až tolik bleskovými finesami a zvraty.
O čem tedy album vypovídá? Warrel Dane zhudebnil příběh muže, který po ztrátě milované ženy postupně zešílí. Nejprve přichází stav popírání, posléze dotyčný propadá zoufalství, krátce na to se dostavuje hněv, hledání viníka, nakonec u něho dochází k úplné rezignaci, rozpadu psychiky a tragickému konci. Jde o nahrávku, která vyobrazuje naprostou beznaděj a proces postupného psychického rozkladu. Zajímavostí koncepčního díla zůstává, že Warrel Dane napsal jako první příběh a až poté začal spolu s ostatními skládat hudbu. Oproti předchozímu albu NEVERMORE výrazně zpomalili. Přesto deska stále obsahuje nemalé množství brutálních riffů a nepravidelných taktů, stejně jako vytříbených kytarových pasáží, ve kterých však technika neplnila jen samoúčelnou funkci.
Specifikem „Dreaming Neon Black“ je naprosto studený, kovově suchý a hluboký zvuk, který je pravým opakem ohnivých nálad předchozího díla „The Politics Of Ecstasy“ z roku 1996. Práce kytarového všeuměla Jeffa Loomise s jeho novým parťákem Timem Calvertem (zemřel v roce 2018 na ALS) budí dojem, jakoby spolu oba kytaristé fungovali už dávno, rozhodně tedy déle než jednu sezónu. Hutnost jejich riffových běhů připomíná thrashmetalovou erupci, ovšem zahalenou silnou progresivní či dokonce gothic/doom hradbou. NEVERMORE všechny své schopnosti přizpůsobili vzniku alba, které mělo znít jednolitě a stálo na velmi temném příběhu. Řada fans považuje zdejší vokální výkon Warrela Danea za jeho vůbec nejlepší v kariéře. Zpěvákův projev je plný neskutečné palety emocí, protože dotyčný někde mezi melancholickým zpěvem a hysterickými výbuchy dosahuje především niterně lidské polohy a velké hloubky.
Rozeberme si tedy stěžejní momenty díla. Po krátkém intru „Ophidian“, jenž je jakousi vstupní portálovou bránou do paralelního šerosvěta, přichází tuna energie v podobě mocné jízdy „Beyond Within“, která platí za monstrózní ukázku mistrovství kapely. Thrashové riffy mají potřebnou tíživost, zároveń s ní však do skladby vstupuje i velká emocionalita. Tenhle thrash zkrátka není z těch všedních, zde se odehrává vysoce originální a dramatické hudební dějství, které odděluje hudbu NEVERMORE od zástupu šedých klonů. V této skladbě si zkrátka všechno sedlo. Prostřední pomalá snová pasáž s Daneho teskným zpěvem je naprosto fantastická. Po „The Death Of Passion“, která na mne vždy působila jen jako méně dokonalá verze „Beyond Within“, přichází jeden z nejagresivnějších výpadů „I Am the Dog“. Tenhle song je opravdu zneklidňující, protože hlavní protagonista nabírá na hněvu a v rámci příběhu začíná hledat viníky svého soužení, přičemž nakonec zlost obrací proti sobě. V tomto případě je tak pes symbolem obrazu člověka, který ztrácí vlastní důstojnost.
Titulní skladba „Dreaming Neon Black“ představuje epicentrum celého alba a jde pravděpodobně o nejchytlavější moment nahrávky. Ponurá, takřka doom-metalová tryzna představuje, i skrze geniální akustické nastavení, bezednou studnu emocí. Otázkou zůstává, zdali jde a nebo nejde o baladu? Ano, o tomto songu lze tak smýšlet, ale jen pokud zohledníme jeho uměleckou nadstavbu, která vězí ve vývoji silné atmosféry. Právě kombinace akustiky a hřmotného vzepjetí, stejně jako kontrast melancholie a temnoty, dává titulce její sílu. Skladba „Deconstruction“ je asi nejchaotičtější písní celku a hlavní roli v ní přebírá kytarista Jeff Loomis. Další z vrcholů alba nacházím v ponuré „The Lotus Eaters“. Proč je Warrel Dane jedním z nejosobitějších pěvců v rámci metalové scény dokumentuje vlastně celé pěvecké provedení příběhu. Obrovská intenzita pohání celou tu vrstevnatou jízdu. Zajímavosti zůstává, že náplň „The Lotus Eaters“ inspiračně vychází z Homérova díla Odyssea, kde se mluví o bytostech, jejichž potrava přinášela zapomnění. A právě v pomyslném kontrastu mezi touhou zapomenout (ve smyslu přestat cítit = přestat trpět) a dokonale vrstevnatou hudbou vězelo kouzlo hudby NEVERMORE. Opravdu jedovatá pumelice nesla název „The Poison Godmachine“ a hlavní protagonista se v ní dostával do konfliktu s Bohem. Jedna z nejtvrdších skladeb na albu se tak před vámi mění v ďábelskou kletbu.
Osvědčeným Neilem Kernonem produkované album se posléze, ve své poslední třetině, halí do snového oparu a prakticky nevychází z pomalých temp, o čemž svědčí vynikající suity jako „All Play Dead“ nebo „Cenotaph“. Ty stvrzují fakt, že NEVERMORE byli už trochu jinou kapelou než v časech obou albových předchůdců. Úhlednější skladbové struktury, inklinace k pojetí, kde hraje atmosféra minimálně stejnou roli jako energie a technická vyspělost, no a především pak onen nenapodobitelný lidský rozměr, jehož nositelem byl především zpěvák Warrel Dane. NEVERMORE se tou dobou vyvíjeli opravdu zásadním způsobem a u příštího počinu došlo dokonce na krok k otevřenosti a větší posluchačské vstřícnosti. O tom, že je však i tohle album řemeslně perfektní, svědčil akustický epitaf v podobě závěrečné umrlčí „Forever“. Pokud za ní stojí mistři, tak se i zhudebnělá deprese může dobře poslouchat.
| 03.09.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
