NEVERMORE - Dead Heart In A Dead World

100%

Po nevlídném, temném, emočně intenzivním konceptu „Dreaming Neon Black“ z roku 1999 NEVERMORE trochu pozměňují přístup, ale vážně jen trochu. Nové skladby jsou na jednu stranu posluchačsky vstřícnější, což podtrhuje vysoké ambice kapely k tomu uspět, na stranu druhou se mnohdy dočkáme údernějších, tvrdších a rychlejších skladeb, které více staví na přímočarosti a nosných melodických refrénech. Byť jsou tyto opět napěchovány smutkem, snad nikdo zde nemohl pochybovat o zvýšeném zacílení kapely na chytlavé a vygradované vrcholky skladeb. Jakoby si NEVERMORE už předběžně řekli, že právě teď vytvoří své nejdůležitější album. Výsledkem se stalo jedno z nejopěvovanějších progresivně metalových alb vycházejících ze Spojených států přelomu milénia. Deska vyšla v roce 2000 u Century Media, produkoval ji Andy Sneap a znamenala zcela první album NEVERMORE, kde se v rámci sestavy nachází Jeff Loomis coby ojedinělý kytarista. Na výsledku se tento fakt nijak negativně nepodepsal, právě naopak.

Zatímco předchozí počin „Dreaming Neon Black“ stavěl především na atmosféře, temnotě a melancholii, vlastnostech, které tak nějak samosebou lépe sednou do pomalejších, hutných skladeb, pak „Dead Heart In A Dead World“ budí dojem útočného alba s vytříbenou skladatelskou stránkou a vyváženým poměrem mezi technickou brilancí, atmosférou, melodiemi a především agresivitou. Loomisova nově využívaná sedmistrunná kytara dala kapele hlubší a masivnější základ a zároveň Jeffovi umožnila vytvářet riffy, které byly mnohem těžší než na předchozích deskách. Navíc produkce Andyho Sneapa přinesla do výsledku modernější, ostřejší vyznění, jehož byly nejdůležitější složkou právě kytary.

Warrel Dane byl už od devadesátých let jedním z nejvýraznějších vokalistů v metalu, ale na této desce jeho hlas získává mimořádnou dramatickou sílu. Jeho největší přednost spočívá zejména v emocionální stránce věci a expresivní hloubce. Dokáže svým hlasem vdechnout skladbám dokonale přesnou náladu. Chvíli může znít jako člověk na pokraji zhroucení, v agresivních skladbách naopak dosahuje jeho zpěv doslova maniakálního výrazu, no a v pomalých baladách zas naopak předvádí svou zkroušenou tragédii. Deska je vrstevnatá i co se týče typů skladeb, protože i přes vysoký počet balad převládají především agresivní písně. Právě úvodní „Narcosynthesis“ je jednou z nejagresivnějších skladeb NEVERMORE a okamžitě ukazuje novou podobu kapely. Následující „We Disintegrate“ rozhodně v ničem neslevuje z nabité formy. Song má doslova fantastický refrén, který patří k nejzapamatovatelnějším momentům celé kariéry skupiny. Kapela v něm dokázala spojit progresivní metal s přístupnější formou. Pokračuje se dál ve velkém stylu, protože „Inside Four Walls“ představuje naprosto úsečný a nekompromisní flák, který asi nejvíce přibližuje hudbu kapely thrashmetalovému prostředí. U této kapely ostatně nikdy nešlo o stylové zařazení, NEVERMORE vždy oplývali svébytným výrazem. I vzhledem k tomu, že ten byl svým způsobem teatrální, ale vlastně i „velmi cool“, v jejich případě opravdu nikdo neřešil, zdali poslouchá progresivní metal, thrash, power nebo groove. Šlo zkrátka o NEVERMORE. Řadě jejich současníků se to samé rovněž dařilo - např. TYPE O NEGATIVE.

První pomalejší věc „Evolution 169“ ukazuje progresivnější stránku kapely, protože se song neodvíjí příliš očekávaným způsobem, spíše pluje rozličnými prostředími, přičemž u něho narůstá napětí a je ve výsledku složitější, co se týče rytmiky i vlastní struktury. Masivním groovem a velkolepým riffováním je prostoupena „The River Dragon Has Come“, což je ve výsledku jedna z nejmodernějších skladeb této kapely ve vztahu k tehdy právě probíhající době. Bubeník Van Williams zde působí jako mechanické monstrum a odvádí skutečně fantastickou práci. Tohle je okamžik, kdy si uvědomíte, jak je právě tento bicman pro zvuk NEVERMORE důležitý.

Parádní balada „The Heart Collector“ naopak ukazuje druhou tvář NEVERMORE a má právo se ucházet o titul jedné z nejchytlavějších věcí jejich kariéry. Všudypřítomná melancholická nálada halí melodie do tragického oparu a Warrel Dane zde doslova exceluje jedním ze svých nejsilnějších výkonů. Rozhodně jeden z vrcholů desky a song, podle kterého si spousta lidí dokáže hudbu NEVERMORE zařadit. Návrat k agresi představuje další moderní riffařina „Engines of Hate“. Jde o vcelku rychlou thrashovou skladbu, která dokonale ctí svůj název a patří k nejtvrdším momentům nahrávky. Největší překvapením desky se vlastně stala předělávka letité klasiky od Simona & Garfunkela „The Sound Of Silence“, jejíž text není dodržován v původní formě, a jak není nutné upřesňovat, i tahle věc se dočkává obřích strukturálních změn v interpretaci. Vsadil bych se tak, že mnoho lidí ve verzi od NEVERMORE slavný song z šedesátých let ani nenapadlo hledat. Nejde zde totiž o obyčejné metalové přitvrzení původní písně, ale o výrazně přepracovanou verzi s vlastní hudební identitou. Příklon k melodice značí „Insignificant“, která představuje jednu z nejvíce podceňovaných perel alba. Větší šanci na to stát se metalovou hitovkou má však až následující věc „Believe in Nothing“, což je další polobaladická píseň s velmi silným refrénem. Závěrečná titulní skladba představuje spíše zklidnění a patří k nejatmosféričtějším momentům. Je vhodná pro velké finále díla a i kapela zde dokazuje velký cit pro dramaturgii i postupující atmosféru.

„Dead Heart In A Dead World“ je dokonalým albem NEVERMORE, které se skvěle trefilo do doby svého vzniku. Jde o vyvážení všech silných stránek této kapely do jednoho celku. K tomu bylo třeba nejenom napsat opravdu silné skladby a opatřit je tou strávnou atmosférou a dramaturgií, ale přidat i něco navíc. Zde si zkrátka všechno sedlo, počínaje výkony všech zúčastněných muzikantů, konče u skvělé zvukové stránky a výborné produkce Andyho Sneapa. Do dnes tohle album nezestárlo ani o den. Představuje tak nejvyváženější materiál a vyvrcholení cesty této kapely.

17.09.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz