NECROCOCK - Truchlohry

90%

Neztrácejí Necrocockovy písně už trochu na absurditě? Vždyť v rámci zpravodajských relací řady televizních stanic zní jímavý klávesový podkres i k těm nejodpornějším kauzám. Tragédie, hlouposti a nechutnosti z celého světa se kolem nás řinou v modu 24/7. Uniknout takovému proudu trapné negace v podstatě není možné. Může se tedy člověk vůbec ještě těšit na další porci dekadentních příběhů, ve kterých klid všedně vedeného života a konvenční hodnoty nemají místo? Měl by, protože se stále může spoléhat na jejich jinakost a nádherné zhudebnění, vyvolávající poslechovou závislost. Zapomeňte na sladkobolné podmazy z televize. Zde, zahalena v nevšedních melodiích, vládne i nadále harmonie protikladů, od těch nenápadných až po ty ostré jako břitva.

Jak už jsem naznačil, nálada na dostaveníčko s novou studiovou prací Necra stále nepřicházela, ačkoliv jsem o její přípravě nějaký ten pátek věděl a někde uvnitř se na ni těšil. Cédéčku položenému na přehrávači nakonec nešlo odolat. Po jeho rozpečetění následoval obvyklý scénář. Stačil zvědavý náslech, poté druhý poslech a specifická magie se opět vyjevila – aby vzápětí zvítězila. Album totiž nenabízí jen spoustu krásných melodií, ale ve své komplexnosti i únik par excellence, který se navenek projevuje takovým tím broukáním podivných refrénů při běžných činnostech. Tady se na pilu netlačí. Vše je do detailu vymyšlené a ukotvené v jedinečném náladotvorném stylu, který co do nápadů odkazuje nanejvýš – když už – do vlastní minulosti. Samotné písně čerpají z různých historických období a stylů, od goticko-renesančního a barokního až po rock, metal a pop. Od éry, ve které vládla loutna, cembalo či varhany, až po sbory a dream popové duety. A pak ty minimalistické kytary na těch správných místech, lahůdka. Já vím, asi se opakuji.

Své vnímání východisek, jakož i zásadních rysů Tomovy tvorby jsem na tomto webu již párkrát zprostředkoval. O čem tedy vlastně psát? Snad o udržení kvality, dílčích rozdílech, posouvajících aktuální nahrávku do poněkud odlišných sfér, a také o kontinuitě, včetně identifikace rozdílů oproti kolektivněji pojatému projektu KAVIAR KAVALIER. Ale zejména o písních, protože o ty jde především. Novinka jich přináší deset a každá má svou cenu, neboť kromě silného muzikálního náboje disponují nevšední kombinací neskutečného (surreálního) s prožívaným. Necrocock tudíž natočil album, jež se ve svých absolutních hodnotách shoduje se svými předchůdci. Dokonce i v tom, že je zas trochu jiné, jinak baladické. Nejde o pouhou změnu odstínu či techniky, posluchači se i tentokrát odkrývá jiný příběh. Skvělá obálka od Terezy Laznové, jejíž výtvarné portfolio určitě doporučuji zhlédnout, citelně napovídá. Mezi posunem ve vyznění a proměnou výtvarné stránky panuje takřka přímá úměra. Všemu kraluje Tom, jakoby zasazený před rejstříky varhan.

Osu nové kolekce znovu trefně vystihuje její název. „Truchlohry“ asociují tragiku, smutek a také soubornost. Máme tu sadu příběhů, pro něž je příznačné kde co, nikoli však striktně definované jednotící téma, které by na všem apriorně ulpívalo. Tom si zas jednou uvolnil ruce a převzal roli vypravěče – trubadúra. Při podivných veršovánkách „odjinud“ budou jedni cítit rozpaky a odcházet, druzí pozorně naslouchat, hltat každé slovo, každý tón a pak se královsky bavit. Sepjetí syrových strun s jemnou elektronikou, do které řadím i různé klávesové rejstříky, zavání dokonalostí. Podobných momentů, nesoucích jeden hitový refrén za druhým a utvářejících unikátní náladu každé písně, je všude plno a mně se chce řvát: „Neboj, Tome, teď podesáté již slyším vše!“:-) Kecám, slyším skoro vše. Celek, jak už bývá zvykem, neuvěřitelně roste a také se proměňuje.

Ani na „Truchlohrách“ se, snad s výjimkou razantnější „Havárie v Necrocockově čtvrti“, neuplatní úvahy o větší či menší kytarovosti, popřípadě bigbítovosti. Cílem se stala citlivá orchestrace s ideálním vyvážením všech zvolených prostředků, a to jako naprostý základ pro tvorbu pestrých vokálních linek a postupné budování atmosféry. Nejpřehledněji je v uvedeném směru koncipována minimalistická balada „V soustudánčí“. Stačí zvuk několika rozechvělých strun a má vás. Společně s navazujícím fentanylovým tripem „Zachytím tvou krásu“ tvoří pocitový vrchol desky a kontrast kontrastů. Každá skladba má svou unikátní náladu, kterou propůjčuje i „truchlivému“ celku, jenž ve své vrstevnatosti a nepostižitelnosti vyznívá spíše melancholicky, a přes svou nespornou zábavnost až depresivně. Podstatnou roli v tom sehrává závěrečný žalozpěv „Sen o nekonečných pokojích“ a v něm zmíněné „umírání v přesvědčení“.

Začíná se přitom podobně, byť na tvrdší notu. Úvodní a také ústřední motiv-riff ponuré „Jsme zatíženi duchovní pýchou“ drtí posluchače takřka doomově, navíc nad ním zuří perverze úderného refrénu, umocněná druhou kytarou a trubkou. Následuje euforizující a současně posmutnělý hit „Naše auto míří na západ“ s perfektní baskytarovou linkou. Komerčního úspěchu se není třeba obávat, z rádiové soutěže ho spolehlivě vylučuje text. Výše zmíněná druhá, a také podstatně menší část publika si bude každopádně libovat. Nejen zde se objevuje vokální duet. K Necrocockovi zmíněná hudební forma už dávno patří. I na sólové novince mu sekundují Andrea Baslová a Nazaru Bokaz. Pochopitelně, každý z duetů je jiný, všechny jsou ovšem skvělé. Pochválit nyní ten nejlepší by znamenalo opomenout jiný, který bych takto korunoval o pár poslechů později. To samé ostatně platí o každém momentu z desky, pakliže ho člověk dokáže z pocitově hutného celku vyseparovat. Beaty, animé synťáky a mocné kytary si jdou za šera naproti v jakési podivné lidovce „Na klášterních lukách“; temnota sílí. Stylovou gradaci uprostřed alba jsem už zmínil, stejně tak samotný závěr, k němuž se nezadržitelně směřuje přes četné pocitové propasti a vzepětí již od chvíle, kdy osudově zakuká black/folk/doomová „Kukačka“.

„Truchlohry“ jsou zkrátka víc než jen další přesvědčivou (pro mě osobně přímo podmanivou) skládankou kontrastních písní od umělce, který svou hudbou stojí mimo domácí undergroundovou scénu, i když k ní nedílně patří. Kontrasty logicky zapůsobí jako první. Poznání, že v rámci řádně zahuštěné pocitové smršti nikde nic nechybí ani nepřebývá, přichází až po řadě opakovaných poslechů. Kdo by si pomyslel, že jednou budu českou scénu adorovat víc než tu zahraniční. PANDEMIA, TRNY A ŽILETKY, teď znovu Tom, Lavadome „boys“, Friml, Otyn, Kapák a řada dalších. Něco se děje. Snad přijde doba, kdy mi tyhle kulturní proudy, jejich prameny, vrcholy a odeznívání, někdo rozebere a vyloží. Asi se máme fakt dobře. Nic jiného mě zatím nenapadá.

Jo, pokud se vám zdá, že nezazněla žádná kritika, tak to se vám zdá dobře.:-)

30.12.2025	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz