NECROCOCK - Celý to přišlo zhůry (rozhovor)

Pokolikáté už? Kdyby nebyl tak dobrý a nevydával proklatě dobrá alba, tak bych se s ním tolik nepáral. Jenže on je a jeho desky jsou prostě perfektní, „Truchlohry“ nevyjímaje. Rozhovory dělám hlavně pro sebe, ty s Necrocockem stoprocentně. Možná se už i trochu opakuji, nicméně podobné mapování cesty vedoucí od hitů k dalším, zas o něco jiným hitům jsem si neodepřel ani tentokrát. Podstatné sdělení se nemění, musíte mít dar a pak máknout. Snad se nám s Tomem obě zmíněné roviny podařilo aktualizovat a trochu rozvést.

Za jak dlouho po vydání poslední desky KAVIAR KAVALIER jsi začal pracovat na nové sólovce? Dal sis vůbec nějakou pauzu?

Myslím, že ani ne. Ono ani nejde programově odmítat to, co přichází shůry. Když už je člověk obdařen nějakými schopnostmi, je povinen nápady zachycovat, přijímat, velebit a zpracovávat je, takže žádné pauzy se nikdy nekonají.

Je v tom občasném střídání desek od KAVIAR KAVALIER a sólovek nějaký záměr nebo účel? Tvoje „přepínání“ každopádně vnímám zcela přirozeně, jako bys prací na aktuálním projektu vždy tak trochu relaxoval od práce na projektu předchozím, takže teď už relaxuješ vlastně pořád…:-)

Je to tak. Je třeba to prostřídávat. Po vzrušující, sexuální fetiš jízdě s KAVIAR KAVALIER je vždy potřeba trocha ztišení a meditace při skládání klidné NECROCOCK hudby.

Když se člověk podívá na tvé diskografie, nemůže si nevšimnout, že už delší dobu prožíváš hodně kreativní období. Bylo tomu tak vždy? Ve druhé polovině devadesátek jsi se v podstatě odmlčel. Je něco jinak, nebo máš dejme tomu více času…?

Mám teď na to opravdu dost času, takže když přijde nápad, nic mi nebrání ho okamžitě zpracovat a nahrát. Tehdy jsem neměl žádné studio a pracoval jsem jen s dvěma kazeťáky, na které jsem postupně přihrával melodie. Budoval jsem Necrocockvilu a zakládal svou krásnou zahradu. V roce 2000 se zrodilo v podkroví vily GummiStudio Y a od tý doby to jede.

Pojmu-li to ve spojitosti s tvorbou a prostorem pro ni trochu osobněji, kdy je vlastně Necrocock nejšťastnější? Snad když se mu podaří nastolit harmonii mezi studiem, kuchyní, vstřebáváním nových podnětů a postelí?

To jsi řekl úplně přesně, a ještě šťastnější bych byl, kdyby tohle celé probíhalo v Thajsku.:-)

Daly ti „Truchlohry“ kreativně nějak víc zabrat, nebo šlo „zase jen“ o čirou radost? Vsadil jsi přitom na osvědčené postupy, nebo jsi k něčemu přistoupil trochu jinak?

Byla to jako vždy čirá radost. Chtěl jsem tentokrát vytvořit album víc spirituálnější a surrealističtější. Snažil jsem se dát skladbám co nejvíce snovou a divnou náladu. Pracoval jsem s neobvyklými souslovími, postupy, až nakonec vzniklo album s takovou podivnou sladce truchlivou atmosférou.

Znovu a s velkým úspěchem jsi se ponořil do řady duetů. Asi nejde jen o větší pestrost… Hodláš v nich pokračovat i v budoucnu?

Pokud si o to skladba sama řekne, tak rozhodně. Ty holky tomu dávaj další rozměr, a příběh tak nějak začne ožívat.

„Truchlohry“ znějí znovu dost kompaktně, nicméně zvolené téma je o dost volnější než posledně. Znamená to, že jsi tentokrát nenarazil na výrazné jednotící (nosné) a dostatečně konkrétní téma, nebo jsi podobnou truchlivou koláž plánoval už déle?

Šlo mi tentokrát víc o tu surrealistickou a truchlivou atmosféru než o koncepční příběh. Nechtěl jsem si svazovat ruce navazujícím dějem a vlastně mě ani žádné konkrétní téma nenapadlo. Chtěl jsem sebe i posluchače vtáhnout do podivných, nereálných světů, kde ještě nebyli.

Není nakonec truchlivým leitmotivem zejména ono funerální vyznění poslední skladby „Sen o nekonečných pokojích“? Krize středního věku, smutek a rozjímání absurditách života, o blížícím se konci (zániku), ze kterého člověka občas probere ledvinová kolika nebo něco podobného...:-)

To nevím. Krizi středního věku mám už myslím za sebou a s blížícím koncem jsem už tak nějak smířen. Já bych v tom nic osobního asi až tak moc nehledal. Celý to přišlo shůry, možná je to malinko ovlivněno Márquezovými „Sto lety samoty“. Ale byla to vlastně dost možná úplně první skladba, kterou jsem se snažil udělat první krok do nového alba, a tím ho definovat.

V jaké fázi příprav jsi potkal svou další múzu, výtvarnici Terezu Laznovou. Dal ti někdo tip, sehrála roli náhoda, nebo ses k ní jednoduše prosurfoval? A kdy sis řekl, tak tohle je ono(!)?

Tak to si pamatuju úplně přesně. Bylo to v červnu 2025 na Ischii, ve Foriu. Pár věcí jsem už měl složenejch a pořád jsem marně tápal, jak pojmout vizuál alba. Prožíval jsem tam zrovna strašné útrapy ohledně fimózy. Po jednom bolestivém a krvavém zápasení s předkožkou ve sprše, která se zasekla a nešla vrátit zpět, jsem padnul v slzách na pokraji sil na postel, když mi přišla zpráva od Terezy, o které jsem do té doby neslyšel. Psala, že je mou fanynkou a že mi nabízí své služby. Poslala mi odkazy na svá díla na instáči a já okamžitě zapomněl na své útrapy. Byl jsem z jejích obrazů úplně rozsekán a věděl jsem, že to je přesně ono. Začal jsem jí posílat své texty, které začala ve svých skicách vizualizovat, a já už věděl, že album „Truchlohry“ bude naším společným dílem.

Na „Truchlohrách“ mě nepřestává fascinovat bohatství zvuků. I přímočará hitovka jako „Naše auto míří na západ“ má opravdu hodně vrstev. Třeba zvonkohru, tu jsem slyšel naposled v Louskáčkovi:-) a jeho soundtrackových derivátech. Tady přesto neuvěřitelně sedí a zároveň jde o jeden nástroj (sound) z mnoha. V jaké fázi jsi ji zapracoval a řekl sis něco jako: „K…va, to je ono?“:-)

Asi hned ze začátku, přirozeně. O zvucích nikdy moc dlouho nepřemýšlím. Mám nějakou představu, projedu si pár rejstříků, a když mi to sedne, zahřeje u srdíčka, tak to tam lupnu a dál nad tím moc dlouho nelaboruju. Jinak ten motiv i s textem jsem složil kdysi dávno na houbách. Myslím, že to bylo dokonce ještě v době vzniku Houbařského alba.

Stává se ti někdy, že to ze svého pohledu přeženeš a musí se něco i ubrat, či dokonce začít úplně znova? Nebo se snad dostaneš na optimální úroveň vždy jen postupným přidáváním?

Často. Kolikrát to furt není ono a já se to pokouším zachránit přidáváním dalších a dalších instrumentů, vrstev a ono je to pak čím dál horší. Nezbývá tudíž nic jiného, než nechat původní kostru a začít na tom dělat od začátku a úplně jinak.

S finálními studiovými pracemi na všech těch vrstvičkách (mix/mastering) ti znovu vypomohl kytarista a producent Pavel Marcel. Nějaký pátek už se znáte, přesto, proč pro tebe zůstává první volbou?

Dobře mě zná a ví přesně, co chci. Já si to vždycky smíchám sám, ale pak přijde On, domíchne to a nakopne, že to zní ve finále mnohokrát líp. Navíc jsou naše seance v Gummistudiu jeden velkej mejdan a zábava plná intimního vyprávění, sprosťáren a kravin.

Mimochodem, u některých aktuálně oceněných desek se mi zdá, že opulentní (možná i AI vychytané) producentské aranžmá a ono vrstvení zakrývá absenci dobré melodie. Docela by mě zajímal názor člověka, u kterého přes bohatství aranžmá takový problém absolutně neregistruju. Máš také někdy pocit, že se scéna sice ještě posouvá, ale hity jednoduše chybí, nebo už je lidé ani nepožadují a jde jen o nějaký ten chill, případně, zejména na koncertě, o kolektivní rituál spjatý s nějakou „věroukou“, bublinovou příslušností, snobstvím, nostalgií apod.?

To je pravda. Mám pocit, že už se nerodí žádní géniové a hitmakeři. Pomalu vymíráme. Všude jede trapná tuctovost a třeba česká rádia se vůbec nedaj poslouchat. Je to jeden z důvodů, proč jsem tak aktivní. Mám potřebu si dělat vlastní hudbu, která mě dojme a zasáhne mé srdce.

Nakolik kompletní bývá tvá melodická vize, když ji odlovíš (či si tě odloví) v éteru? Slyšíš vedle nápadu už i příslušný hudební nástroj?

To asi úplně ne. Nějaká představa tam je, ale nástroje hledám spíš až ve studiu.

Přichází takové věci jen spontánně, nebo se častěji posadíš ke klavíru/kytaře a tvoříš je cíleně?

Dřív, když jsem poznával nové věci, prožitky, tak to bylo víc spontánnější. Přicházelo to bezprostředně po zážitku (cestování, sex…) a vše vznikalo za pochodu na cestách. To teď je taky, ale kolikrát ráno vstanu a mám děsnou chuť něco složit, aniž bych věděl co. Vylezu nahoru, zapnu studio a najednou je venku během dvaceti minut nádherná skladba, takže to nakonec jde i tak.

Mohl bys prozradit peripetie vzniku skladby „V soustudánčí“. Pro mě se společně se „Zachytím tvou krásu“ a pár věcmi od TRNŮ A ŽILETEK jedná o skladbu minulého roku, proto chci mít ten příběh i na našem webu.:-)

Díky, ale na nic mimořádného si přesně nevzpomínám, ale je to ten případ, že jsem vylezl do podkroví do studia a za chvíli bylo hotovo. Začalo to tím, že jsem našel zvuk té ústřední primitivní melodie a dal tomu co největší snovost. Pak si jen pamatuju, že jsem měl už věc nahranou a jednoho rána si ji pustil v únavě po zhýralé a proflámované noci na hotelu v thajské Pattaye. Musel jsem ji jet furt dokola a slzel jsem dojat tou krásou. Stokrát jsem si oblík plavky, připraven jít k moři a stokrát je zase sundal a vrátil se do pokoje, majíc potřebu tu nádheru poslouchat celej den dokola. Je to i moje nejoblíbenější věc na albu.

Dokonalé hloubky a rozechvělosti zde nejprve dociluješ pouhým brnkáním prostého motivu. Údajně jsi měl využít vietnamský jednostrunný nástroj Đàn Bầu. Přijde mi však, že jsi ho decentně doplnil samplem, že jde vlastně o dialog (přelévání) akustiky s elektronikou, k němuž se přidají varhany, pak hammondky, beat, kytara, harmonická kytara a vokály. Výsledek je společně s poetickým textem doslova odzbrojující…

Cítím to stejně. Ta skladba mě vždy spolehlivě rozseká. Đàn Bầu je úžasnej, ale strašně náročnej nástroj. Já ho na albu sice v některých skladbách používám, ale špatně. Kdyby mě viděla ta vietnamská babka, co mi ho prodala, ukroutila by si hlavu a chtěla by ho zpátky, že ho nejsem hoden. Nejlíp na něm vynikne vietnamská lidová hudba, pro kterou byl vymyšlen.

Podobně se lze zaměřit na každou skladbu a rázem se otevře velké hudební bohatství. Vtip je v tom, že celek vůbec nepůsobí ve stylu, podívejte, jak jsem dobrý, ale navzdory zvláštní kombinaci všeho možného naprosto přirozeně. Na mnoha místech se objeví zdánlivě „obyčejně“ pojatá kytara. Pokud se vrátím k „Zachytím tvou krásu“, zmíněná skladba se otevře jako jedna z prvních, má mnoho vrstev, dokonce wah wah sólo, ale žádná prázdnota se nezastírá, a v závěru navíc přichází naprostá extáze. Můžeš i v zde popsat peripetie, které vedly ke stvoření tohoto, prakticky neoposlouchatelného hitu? Zajímá mě i to extatické „přepnutí“ po úvodních verších…

Já už to nevím přesně, ale myslím, že ta skladba vznikla ze dvou. Nebo ne, fakt už nevím.:-) Ten veselej motiv, jak se zpívá a zalévá na balkóně mi evokuje sedmdesátkové hity jako je třeba „Dáme si do bytu vázu“ a podobně.

V používání kytary si skutečně zákeřný, vždy mě dokážeš překvapit. Jak využitým zvukem, tak jejím zakomponováním. Vždy se někde objeví, např. jako black gaze stěna v „Na klášterních lukách“, roztodivný riff v úvodu hutné „Havárie v Necrocockově čtvrti“ či jen jako „smuteční“ sólo v jinak nekytarové „Trochu vázne hlas“. Přestože na kytarách nestavíš, máš jich tam prostě znovu dost a na řadu způsobů, jako třeba v „Máme doma přestárlou služku“. O tvém hraní už jsme párkrát mluvili. Jak to s ní máš ale jako se samotným nástrojem, považuješ ji ve své tvorbě za zvukově nenahraditelnou nebo tak něco…?:-)

Jasně, bez ní si své sólovky, ani KAVIAR KAVALIER nedovedu představit. Nejenom že muziku přitvrzuje, když je to nutné, ale přenáší ji do jinejch sfér. Není potřeba ji tam mít pořád, ale bez ní by to kouzlo nebylo úplné. Moc na ní sice neumím, a mám pocit, že jsem se od konce osmdesátek, kdy jsem na ní začal hrát, ani o píď nezlepšil, ale to co na ní potřebuju zahrát, tak zahraju.

Ostatně, zajímavé struny se ozývají i v „Kukačce“. Navození přírodní atmosféry je dokonalé, jako bych poslouchal staré DRUDKH, přestože mezi vámi leží vesmír… Pochlub se, které strunné nástroje jsi na albu využil. A co ten zvon v poslední skladbě, tam jde přeci také o strunu…?

Z živejch strunnejch nástrojů je tam jen kytara a Đàn Bầu. Jinak používám sem tam dětskej xylofonek z DDR a různý zvonky, který si vozím z cest. Sem tam je tam slyšet točivej meditační gong Kyeezee, kterej jsem si přivezl z Barmy anebo třeba tibetská mísa.

Pryč od kytar a ploch, při poslechu „Truchloher“ se totiž stalo něco neuvěřitelného, začal jsem si na stará kolena užívat i tu bohatou škálu rytmů/beatů. Byly časy, kdy jsem podobné beaty či ruchy absolutně nesnášel, tady si v ani jedné skladbě nedokážu představit nic jiného. Jak dlouho ti trvá najít a vypilovat rytmus, než absolutně sedne tvým melodiím? Tedy, jak jsem už naznačil, předpokládám, že začínáš hlavně od nich, nikoli od riffů proložených rytmy…

Začínám vždy melodií, do ní začnu skládat harmonie, plochy, pak teprve začnu vymýšlet rytmy, které dle potřeby vrstvím. Do základního rytmu přidávám dle nálady všelijaký groovy, loopy, až to začne fungovat, do toho pak nahrávám kytary, basu a začínám zpívat a pracovat na textu.

Vrátím-li se k písni „Trochu vázne hlas“ přijde mi nefér, když se tak trochu devalvuje s ohledem na údajnou podobnost určité nálady, motivu/verše s hitem „A ty se ptáš, co já“ („The Winner Takes It All“ od ABBY). Inspiraci si do jisté míry sice potvrdil, osobně to však vidím spíš inverzně. Pocitově jde totiž o, ehm, naprostou šílenost, ryzí umírání, každopádně enormně silnou věc. Melodie mi připadá dokonce původní, jen obdobně výrazná a absolutně kontrastní…

Já nevím, mně ta verze od Vondráčkový připadá neméně truchlivá, už kvůli tomu skvělýmu textu od Borovce. Nějak mně v době vznikání „Truchloher“ zněla v uších, tak jsem ji vzal a umocnil její trýznivost až nadoraz. Mým snem je, aby se objevila v playlistech krematoriích a obřadních síní a předčila v pohřební popularitě Dvořákovo „Largo“, nebo Špinarčino „Tenkrát na Západě“. Jinak jsme teď nedávno nahráli s úžasnou jazzmankou a šansoniérkou TE RE ZA novou verzi „Tenebreuse“, kterou Terka nazpívala ve francouzštině. Udělala si na to vlastní, úchvatně temnej text a je to ještě trýznivější než „Trochu vázne hlas“. Brzy tuto verzi zveřejníme.

Teď ně napadá, že ve druhé půli alba se vlastně jedná o velmi pomalý pád do neskutečné hloubky, předpokládám, že mi neřekneš, že to tak prostě vyšlo…

Řadil jsem skladby intuitivně. Může to připomínat fáze spánku, který začíná zlehka, postupně se prohlubuje, až končí velkým sněním.

Vytáhnou nás z těch hlubin noví KAVIAR KAVALIER? A stane se tak už za rok?:-)

Nemyslím si. Vlastně ani nevím, jestli letos vydám nějaké album, Zatím soustředěně na žádném nedělám. Zaznamenávám nápady, občas si něco nahraju, sem tam si něco nazpívám do nadcházejícího alba MASTER´S HAMMER. Nevím, třeba se to ale zlomí a všechno bude jinak. Nějaké novinky určitě budou.

Ještě pár stručných otázek na závěr. Po posledním albu KAVIAR KAVALIER jsme se dočkali vinylu poměrně záhy a prakticky souběžně dalších dvou. „Truchlohry“ si o něco takového také říkají. Dočkáme se i v jejich případě? A případně i dalších reedic?

Já pevně doufám. Je to zrovna v jednání. Ale když ne, tak je mi to vlastně fuk. „Truchlohry“ vyšly v dostatečně luxusním a krásném provedení. Ten matnej, sametovej povrch je šíleně rajcovnej.

MASTER‘S HAMMER jsi zmínil jako první.:-) Jak došlo k té kreativní explozi s tvou účastí? Připadá mi, že svou energii dopuješ momentálně i Františka. Stručně řečeno, že dáváš jeho „Airbrusherům“ větší atraktivitu a smysl…:-)

Kdepak. Energií se Frantovi nemůžu vůbec rovnat. Zatímco já se v jedenáct probírám a snažím vykopat z pelechu, on už má namalovanej obraz. Celej den jen skotačí, křepčí a tancuje. Od pěti už je na nohou a nevydrží ani chvilku v klidu. Já se zas tak moc skladatelsky na novém albu MASTERS HAMMER neúčastním, jen se ať už zpěvem, nástrojem, nebo motivem, harmonií, radou, myšlenkou snažím skladby umravňovat a smysluplně do nich zasahovat.

Občas se kouknu na tvůj facebookový profil a pak musím vyseknout poklonu tvému vaření. Chybí mi tam však sladké. Pečeš, cukraříš někdy?

Peču starobylé cukroví o Vánocích, nebo zrovna teď jsme pekli bochánky, ale mám bohužel vyšší cukr, kterej se snažím mít tak ňák pod kontrolou, takže se sladkýmu spíš vyhýbám. Ono stačí to pivo.:-(