NĚCO NĚCO - Majonéza

90%

Něco vlítlo do mé hlavy a způsobilo tam totální vítr. Co to něco je? No přece NĚCO NĚCO! Jejich letošní novinka „Majonéza“ je vážně něco. Něco, co se jen tak nevidí a neslyší. Něco o ní teda napíšu. A bude to něco hezkého. Trio NĚCO NĚCO jsem poprvé zavnímal jako předskokany loňského koncertu Tatáčů ve Fóru Karlín. Slušný indie popík mě bavil, takže jsem kapelu začal trochu více sledovat.

Pražské trio začínalo jako duo. Zpěvačka Alžběta Trusinová a producent a kytarista Tomáš Tkáč ze začátku dělali muziku, která mě při zpětném prozkoumávání, díky své primárně elektronické podobě, moc neoslovovala. Texty fajn, melodicky taky celkem fajn, ale prostě tohle není můj styl. Od poslední desky „Třetí“ (2023) ale vypustili do světa několik singlů, kde byla rozpoznatelná přicházející změna. Posun k živým nástrojům, naverbování živého bubeníka, kterým je v aktuální sestavě Václav Švestka, drsnější songwritting, tohle všechno otevíralo kapele cestu do mých uší. Několik ze zmíněných singlů, třeba „Všechno se rozpadá“, „Nemám zájem“ nebo „Do tmy“, bylo vysloveně povedených, ale to nejlepší přišlo skutečně až letos.

Čtvrtá deska s podivným názvem „Majonéza“ úplně překlopila základní paradigma. Místo vycizelovaných, propracovaných, možná až lehce pře-produkovaných skladeb, teď kapela jede v podstatě punk. Sice ne stylově, ale dramaturgií rozhodně. Krátké, úderné skladby. Drsný zvuk. Drsné, a zároveň výborné texty. Super melodické, nabušené songy, které baví. Kytary nastoupily do frontálního útoku, ale kapela se nevzdala ani synťáků. Co z toho vzniklo? Indie-punk-synth-pop? U mě se vynořují asociace na kanadské METRICS, nebo hravější švédské THE SOUNDS, ale v některých momentech to nemá daleko ani k prvním deskám YEAH YEAH YEAHS. A světe div se, všechny tyto kapely mám tuze rád. I když osobně preferuji tatarku, tak nepohrdnu ani majonézou. A NĚCO NĚCO připravilo luxusní domácí „Majonézu“, která se přesně trefila do mých chuťových buněk. Je divoká, vzrušující, hlučná i šílená.

Důvod, proč kapela tak výrazně změnila svůj výraz je jednoduchý a pochopitelný. Jak Alžběta nedávno prozradila v jednom rozhovoru, baví je živé hraní a chtěli, aby fanoušci pařili s nimi. A na to potřebujete „normální“ písničky. Ideálně energické a melodické. A přesně takovou kolekci NĚCO NĚCO připravili. Ani ne 25 minut hrací doby osmi položek sice svádí označit desku spíše za rozsáhlejší EP, ale nebudeme zbytečně řešit technikálie a podíváme se raději na muziku samotnou.

Začnu texty, protože ty považuji za snad nejsilnější část alba. Alžběta se nebála být hodně osobní a čerpat z vlastního života. Běžné každodenní situace, společenské interakce, procházení vzpomínek a snaha o pochopení a vyrovnání se s minulostí. Bezprostřednost a upřímnost dodávají příběhům neodolatelnou autenticitu. Zároveň působí velice civilně a spousta popisovaných situací zažívá mnoho z nás dnes a denně. Alžběta songům přirozeně dodává specifickou ženskou energii, která někdy působí jako emocionální tornádo, tsunami i černá díra v jednom. Nacházím v nich ale hned několik podnětů, které mi trochu víc pomohly se přiblížit k nedosažitelnému cíli – pochopení ženské duše.

Svižný otvírák „Noční plán“ zpracovává výše zmíněné vzpomínání a životní rekapitulace a má více než daleko k nostalgickému idealizování. Kytary v refrénu hezky řežou, tempo drží vysoké otáčky, osmdesátkové synťáky přispívají melancholickou atmosférou. „Mám ráda“ zvukově ještě přitvrdí. Alternativnější dramaturgie, odtažitý a mírně nihilistický zpěv vytvářející post-moderní industriální dojem a k tomu skvělý text, kde se vedle sebe objeví slova jako „vibrátor“ a „majonéza“ a přitom to nezní jako nesmyslný výplod drogového večírku. „Sama doma“ měla původně dát název i celé desce, ale v televizi existuje pořad se stejným názvem a nedělalo by to dobrotu. Naštěstí song je alespoň na desce. A je výborný. Hravý, dravý, vtipný. Přesně stavěný pro živé hraní. Výrazné melodie, jednoduché refrény, strhující atmosféra. A ten new rave závěr to ještě parádně vygraduje.

Jestli jsem texty vyzdvihl, jako jednu ze silných stránek desky, tak zvuk je dalším v pořadí. Nahrávalo se v Golden Hives v Praze, produkci si kapela pokryla vlastními silami. Povedl se jim maximálně živý a přítomný zvuk, který je správně alternativní, ale zároveň technicky kvalitní. Výborně znějí bicí, které jsou v mixu hezky vepředu a parádně táhnou songy svojí dynamikou. Kytary řežou a není nejmenší snaha je jakkoliv krotit. Proč taky? Propojení tanečního základu se syrovostí a přímočarostí indie punku se povedlo na jedničku. Ruku v ruce s tím jde osmdesátková estetika. Ta je evidentní nejen v celkovém image kapely, ale zejména u zvuku basy a samozřejmě synťáků. Pulzující vesmírné klávesové plochy jsou kouzelné.  

První tři songy výborné, co tam máme dál? „Záporná postava“ se na nás vyvalí s drsným a hutným riffem, který se klidně může řadit do kolonky „grunge“. Quite-loud-quite dynamika společně s kytarovými vyhrávkami na pozadí hlavního riffu míří až do hájemství PIXIES. Za mě jednoznačný vrchol alba. Deska se ale nezasekne ani s dalším kouskem „Ses zasek“, právě naopak. Pamatujete ještě německé LIQUIDO? Tak nejspíš takhle by zněli dnes. Powerpop s triviálními synťáky jak z osmdesátkové videohry. Boží! Nádherná balada „Dýchej“ staví na akustické lo-fi estetice a opět je to trefa do černého. Pořádnou indie-synth diskotéku následně rozjedou v „No a co“. Parádní drive a další fantastický text zakomponovaný do geniální melodie. Závěrečná „Střepy“ mění atmosféru a přehazuje výhybku směrem k nové vlně s novým obsahem, kterou propojuje s drtivým, téměř synth-hardcorovým refrénem.

NĚCO NĚCO je něco! Nově nalezená poloha jim totálně svědčí a na domácí indie scéně se svojí „Majonézou“ dělají pořádný vítr. Všechno (téměř) je zde správně. Deska neskutečně šlape, neskutečně baví a je neskutečně krátká! Této pochutiny se přece nedá přejíst.