MOONSPELL - Far From God
Novinka portugalských vlkodlaků MOONSPELL nebude v jejich dlouhé diskografii patřit k nejlepším počinům, na druhou stranu ani k těm nejhorším. To tvrdím, protože mám jejich rockovější polohy vlastně rád. I když to má háček, mohou totiž odhalit i slabiny této kapely. O albu „Far From God“ bych nejspíše řekl, že se vzdaluje metalovému prostředí a posluchači předkládá kapelu zacházející mnohem více s gothic-rockovými motivy, než s metalovými. Jakoby deska reprezentovala ve srovnání s alby „The Antidote“ a „Memorial“ zcela opačný pól tvorby MOONSPELL. Máme zde co dělat s minimalistickou produkcí a pročištěnějšími strukturami. Některé skladby v sobě nesou náznak chytlavosti, jiné více hrají na atmosféru, ale všechny jsou v podstatě přímočaré. I když je to od Portugalců sympatické vykročení do mírnějších oblastí vlastního světa, odhaluje skutečnost, že na všechny ty veterány ostrovní gotické školy osmdesátých let, počínaje THE CURE, přes SIOUXSIE AND THE BANSHEES a THE MISSION, konče třeba u FIELDS OF THE NEPHILIM, kapela z Pyrenejského poloostrova nikdy nebude mít. Čím to je? Mnoha věcmi. Určitě zvýšenou nepůvodností, menším počtem neobyčejných nápadů a v neposlední řadě také nepříliš všestranným hlasem Fernanda Ribeira.
Když v propagačních materiálech právě Fernando tvrdí, že se MOONSPELL touhle deskou po mnoha letech ticha vrací k prapodstatě rockové gotiky, jež mnohdy již byla v různých podobách v jejich skladbách přítomná, mám po poslechu alba z autora pocit když ne zvýšeného sebevědomí, tak alespoň nadnesenosti, a z onoho vyjádření cítím spíše marketingový náhled na věc. Na „Far From God“ se totiž neděje vůbec nic, co by již nebylo v minulosti této kapely ke slyšení. Jde o zcela typické a spíše měkčí album Portugalců.
Rockovější kabátek zbavený pompy a hlukového balastu sice temné kapele sluší, ale ta po skladatelské stránce nemá v zásobě dostatečné množství perel. Není však všechno současné zahaleno šedí. Rozhodně osvěží úvod desky v podobě dvou skladeb s určujícím cinkavým zvukem kytary Ricarda Amorima - otvírák „Cross Your Heart“ a především titulní hymna „Far From God“, posléze se však deska dostane do údržbového módu a jaksi nemá energii vybřednout z průměrného nastavení. Asi nejcharismatičtější skladbou je ve výsledku temná meluzína „The Great Wolf In The Sky“ s doprovodným hlasem hostující zpěvačky Alicie Nurho, a pak snad ještě následná „Your Promise Of Light“, kterou považuji za asi nejbytelnější moment celé desky. Určitý problém tohohle alba shledávám v jeho malé energii, konzervativnosti a spíše mírném naturelu, který určitě nejde naproti poutání pozornosti či dokonce probuzení posluchače. Třeba vyklidněná „For The Love Of Mortals“ vlastně odráží všechno, co novinka hlásá, neb mám ze skladby pocit, že by se klidně mohla nacházet v pozdním, relativně vyžilém repertoáru irských U2. Problém není ve vyměklosti, ale v menším množství silných motivů a hitových skladeb, než bych na albu Portugalců, hovořících dnes o svém velkém návratu ke gotice, očekával.
Závěrečná „Reconquista“ má být rozmáchlou oslavou kapely samotné, jako tomu bylo svého času u songu „Full Moon Madness“, já však i zde postrádám nějaký nápad a slyším jenom prezentaci dávno slyšených postupů, které se nacházely v minulosti. Tohle rozhodně žádný velký návrat není, na druhou stranu ani vyložený průser, neb je kapela se svými osmi novými songy k posluchači šetrnější a upřednostňuje pragmatické hledisko věci. To se odráží i v méně emotivním projevu samotného Ribeira. Ještě zbývá dodat, že dílo je zkrášleno povedeným coverem s malbou od Eliaha Kantora.
| 13.07.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
