MŇÁGA A ŽĎORP - Hoříš? Hořím!

60%

Více než pět let jsme museli čekat na novou řadovku Mňágy. Mezitím loni kapelou otřásl odchod zakládajícího člena, kytaristy Martina Knora. Jestli snad máte obavy, zda to ještě pořád bude ta stará dobrá Mňága, kterou známe už přes třicet let, tak vás můžu rovnou uklidnit. Zní to jako Mňága, vypadá to jako Mňága, je to Mňága. A oni neumí dělat špatné desky. Ne vždy se možná povede vynikající, ale status legendy českého indie rocku nemají pro nic za nic. Vyřešme nejdřív technikálie. Novým kytaristou se stal Jakub Červinka, rok narození stejný jako třetí řadovka „Radost až na kost“. Není to žádný amatér, jeho hudební životopis je plný zajímavých jmen, zmíním snad jen poslední štaci u STO ZVÍŘAT. Jeho profesionalita je evidentní z celého alba – nesnaží se dělat revoluci a měnit zažitý zvuk kapely, právě naopak. Přizpůsobil se mu a citlivě ho obohatil o svoje vklady. Když už jsme u zvuku, tak zde dostáváme klasickou Mňágu v klasickém balení. Cinkavé indie kytary, saxofon, jasná basa. Je to dostatečně technicky vyspělé a zároveň si to zachovává příklon k nezávislé scéně. Tohle kapela umí, tohle fanoušci chtějí. A přesně takhle jim to producent Milan Cimfe ve studiu SONO připravil. Samozřejmě že občas otestují pozornost posluchače, tu havajskou kytarou, tam zase hammondkami, nebo trumpetami, ale jak se říká „na funkci to vliv nemá“. Je to jen dochucování, ale funguje to. Asi se všichni shodneme, že Mňága primárně stojí a padá s texty Petra Fialy. A zřejmě nenastane rozpor ani u teze, že smutné, nebo řekněme vážné písničky uměl vždy líp. Vzhledem k nalezené životní rovnováze je jich samozřejmě výrazně méně než v minulosti, ale opět jsou v rámci nové kolekce nejsilnějšími kousky. Nejslabší, a to nejen na aktuálním albu, jsou už standardně ty „šťastné a bezstarostné“ písně o ničem. Zde třeba reprezentovaná songem „Hezká písnička“ trochu ve stylu ČECHOMORU. Ale raději se věnujme tomu, co se povedlo.

Otvírák „Podivné rybičky“ je singl na jistotu, pop rock s alternativním nádechem, podobně jako třeba „Povídali si spolu o lásce“, kde romantické vyznění podpoří i doprovodné ženské vokální harmonie. „Vlak přijel včas“ kombinuje ráznější alternativní rock s uvolněnými oddechovými, téměř ambientními pasážemi. V textu Fiala předvádí svojí královskou disciplínu vyprávění mikro příběhů zasazených do specifické situace. A pořád umí přijít s geniálními obraty typu „vlak přijel včas, ale já jsem přijel až s tím dalším“. Prvním vrcholem alba je nádherně melancholická skladba „O čertovi, který láskou shořel“. Nezvykle nízká pěvecká poloha v první sloce mě napoprvé až zmátla, jestli to vůbec zpívá Fiala. Hostující Kato pak rozjíždí skvělé dynamické povídání a zajímavě doplňuje zpívajícího Fialu. Dechová sekce parádně nakopává refrén, skladba má nápad, spád a i výborný text. Ne ne, Mňága ještě nepatří do starého železa.

Výborný je i song „Divnej sen“. Má skvělý zvuk s dominantními kytarami, které rozehrávají něco ve stylu funky disco rocku s osmdesátkovým nádechem. To je pak doplněné o extrémně klidný, téměř šeptaný refrén. Kontrast proti jasnému a hlučnému riffu snad nemůžu být ani větší. Generuje to ale neodolatelnou, lehce tajemnou atmosféru. Díky ní má skladba silné, téměř psychedelické charisma.

Zakomponovali zde i zajímavé producentské fajnovky. V prvním refrénu zpívá (šeptá) Fiala, ale jeho linka je zdvojená i ženským hlasem v pozadí. Na konci pak už jede jen krásně sytý ženský hlas, jakoby zde došlo k nějaké metamorfóze. Nostalgickou atmosférou pohlcená „Poslední večeře Páně“ je dalším skvělým kouskem. Vybrnkávaný riff dodává skladbě jemnost, violoncellová vsuvka jí naopak trochu zdrsní. Krasosmutnění nejvyšší kvality. Líbí se mi i „Všechno, co vím“. Civilní příběh se rozvíjí pomalu, ale refrén ho správně nakopne. V závěrečné části se pak rozjede do správného indie rocku s výborným zvukem kytar, parádními přechody bicích a do toho všeho neustále kecajícího saxofonu. Lehký reggae nádech v „Odešel jsem ze školy“ je právě tím malým krokem mimo zažité mantinely standardní tvorby. Není to sice žádný výjimečný song, ale dokazuje, že kapela nechce zůstat stát na místě a stále prošlapává i nové chodníčky. A znova ty zajímavé obraty – „odešel jsem ze školy, abych se něco naučil“. Přiznávám bez mučení, mám slabost pro Fialovy texty. Vždy to tak bylo, vždy to tak bude. Nemáme zde zase tolik výjimečných textařů, ale Petr Fiala je bez debaty živoucí legendou.

Zřejmě nikdo od Mňágy nečeká v roce 2025 revoluční alba jako v devadesátkách. Pořád se jim ale naštěstí daří udržovat slušnou kvalitativní úroveň. Žijí ve své stylové bublině, z které jen občas lehce vykouknou. Vzhledem k situaci, s kterou se museli vypořádat, je to zřejmě to nejlepší, co dnes dokáží vyprodukovat. A málo to rozhodně není. Za mě je to poctivé album, už patnácté!

07.10.2025	Diskuse (3)	Tomáš