MLHOVINA - Špína

90%

Faktem je, že psychedelický rock sedmdesátkového střihu nereprezentuje žánr, bez kterého nemůžu žít. O to více mě samotného překvapuje, jakou slušnou závislost jsem si vypracoval na debutu pražské partičky MLHOVINA. Album „Špína“ přichází hned s několika skvělými momenty a velice silnými elementy, které desce zajišťují už dnes jisté pódiové umístění v mém přehledu nejlepších domácích desek letošního roku.

Psychedelický rock je zde jen velice hrubým vymezením stylového hřiště, protože MLHOVINA samozřejmě pracuje i s různými dalšími přísadami. Sami si svůj styl pojmenovali jako „špinavý rock“, což je myslím velice trefné a výstižné. Objevíme zde prvky hard/alternativního rocku, bluesrockový feeling, stoner, možná dokonce i stopové prvky jižanského rocku. Deska zní příjemně starosvětsky, ale přitom i moderně. K čemu bych je přirovnal? Nejbližší asociace míří k americkým ALL THEM WITCHES nebo THE BRIAN JONESTOWN MASSACRE, z domácích luk a hájů pak v některých věcech připomenou třeba ranné WANASTOVI VJECY, PROUZU nebo TICHOU DOHODU.

Špičková je atmosféra alba. Drásavá pohoda, kdy se na jedné straně nikam nespěchá, songy plynou přirozeně a nenásilně, ale pod povrchem probleskuje vnitřní napětí, něco, co spíše tušíme, než reálně vidíme a slyšíme. Tohle nevyslovené píchavé lechtání vytváří kouzelně vzrušující náladu, které se zhmotňuje zejména v rozsáhlých instrumentálních plochách. Kapela jimi nešetří, nebojí se jim vyčlenit dostatek prostoru v jednotlivých skladbách, zároveň ale nikdy nesklouznou k samoúčelnosti a nastavované nudě. Mají svoje pevné místo, jasný význam a efektivní provedení, a tím dotvářejí celkový rámec skladeb. K tomu si přidejte velice specifický zvuk, který jak jsem zjistil nedávno z jednoho live videa na YT, generuje zejména dvanáctistrunná elektrická kytary. Zvuk je proto krásně přehuštěný a nadýchaný, plný drobné ornamentace. Umí být ale i pěkně ostrý a vytvořit pořádnou zvukovou stěnu. Na pozadí pak druhá kytara neustálé vyšívá jemné motivy, blížící se někdy až sólům, které songy citlivě posouvají a rozvíjejí. Jsou tím pomyslným průvodcem mlhovinou, na kterého se můžeme spolehnout, že se v ní neztratíme a vždy z ní nakonec najdeme cestu ven.

Deska začíná nenápadně. „Gandalf Šedý“ se rozjíždí pozvolna a vede nás na vzrušující výpravou psychedelickou Středozemí, kde postupně proplouváme kolem bouřlivých hardrockových stěn, relaxujeme v poklidných akustických zákoutích, a nakonec se ztratíme v nekonečnu vesmíru. Ptáte se, o čem se zde vlastně zpívá? Nemám ponětí. Je to specifická poezie, která má milion a zároveň žádný význam. V podobném duchu se nese většina textů. Snahy o rozklíčování jsem vzdal velice záhy, protože to vlastně ani není podstatné. Úplně stačí, že to zní krásně a výborně se to doplňuje s muzikou. Celá kolekce je výjimečně vyrovnaná. Vata zde rozhodně není žádná. Některé písničky oplývají možná trochu větším „popovým“ nábojem z pohledu výraznějšího refrénu, ale rozhodně bych je nenazval podbízivými.

Většinou se kapela snaží dodržovat bezpečnou střední rychlost, která dodává songům kouzelnou vláčnost a kolébá nás houpavou rytmikou. Jednou z výjimek je „Šlapadlo“, kde se rozjede do vyšších otáček, kytary jsou špinavější a ostřejší, kapela působí sevřeněji a dravěji. Protipólem je titulní „Špína“. Uvolněná atmosféra, větší prostor pro akustické kytary, floutkovský zpěv ve stylu mladého Roberta Kodyma, náznaky jižanského rocku a alternativního country. „Blues“ musí mít logicky bluesové základy. Když se však propracujeme k refrénu, najednou se na nás vyvalí pozdní SOUNDGARDEN. Poctivý grunge, hlučný, intenzivní, drásavý. „Astronaut“ je dalším songem, který má dvě tváře. Hypnotický valivý rytmus a špinavé kytary se v refrénu rozjedou do plnotučného stoneru s výborným drivem, plného parádních přechodů bicích. Když už jsem u těch bicích, tak ty jsou vážně extrémně povedené. Honza Filko hraje poctivě starosvětsky. Žádné moderní předvádění, kdy forma vítězí nad obsahem. Všechny jeho beaty, breaky i přechody jsou promyšleně zakomponované do jednotlivých skladeb. A i samotný zvuk bicích je podobně starosvětský – trochu suché, trochu tupé, někdy pak správně dunivé a prostorové. Výborně se to pak doplňuje s mohutnou basou Miloně Maliny, která je ve všech skladbách vytažena v mixu hezky do popředí, aby její linky tvořili páteřní oporu, kolem které mají kytary dostatek prostoru nabalovat další a další vrstvy zvuků. Občasně se zapojí i klávesy, samozřejmě opět krásně oldschoolové.

Co se kapele daří na jednotku, je dávat písničkám parádní názvy, které dokonale vystihují jejich atmosféru. „Leháro“. Co jiného to může být než skutečné leháro. Zasněná a blouznivá pohoda, které se kompletně poddáme a necháme se jí unášet. Nebo další rychlejší kousek „Kerouac“. Rebelská bláznivá noční jízda plná vzpoury, která adoruje svobodu a bezstarostnou nezávislost. Krásný závěr obstará „Spaceship“. Nadýchaný song, který nikam nespěchá. Instrumentální pasáže pozvolna rostou, přirozeně se otvírají a mohutní, přidávají se nové motivy a všechno to podvědomě směřuje k jasnému finále. Oceňuji, že kapela nepodlehla tendenci skladby zbytečně natahovat a u většiny udržela rozumnou délku 4-5 minut. Je to úplně dostatečné. Písničky mají dost prostoru rozvíjet jednotlivé motivy, vkládat mezihry, ale přitom pořád zůstat primárně klasickými písničkami se slokami a refrény.

Pětice mladíků z Prahy se vydala na cestu časem do doby, kdy rocková muzika ze svých bluesových základů rozkvetla do všech směrů. Zachytili tento okamžik a přenesli jej do současnosti. Působí zde jako zjevení. Nepasují do žádné škatulky. Nestrhávají na sebe pozornost lacinými triky. Nemají to zapotřebí. Jejich matroš je totiž vyspělý, dospělý a má přirozenou autoritu. Nepodbízí se. Nenápadně nás infiltruje a ovládne. A už se ho nezbavíme. Protože vlastně ani nechceme, je nám s ním přece tak nádherně.

08.09.2026	Diskuse (0)	Tomáš