MICHAEL MONROE - Outerstellar
Každý fanoušek rockové hudby si udržuje dlouhodobý posluchačský kontakt s někým podobným a je jedno, jaký subžánr jeho oblíbenec hraje. Michael Monroe je již přes čtyři dekády zárukou opravdové kvality v rámci pouličního sleazy rock´n´rollu a není tomu jinak ani v roce 2026. Jeho nové album „Outerstellar“ je toho náležitým důkazem. Přestože čas nelze zastavit a různé druhy tvrdé hudby mizí, jiné se naopak v průběhu let dostávají do popředí zájmu, souběžně s čímž různí muzikanti přizpůsobují svůj zvuk a zaměření probíhající době, pak navzdory tomu všemu Michael Monroe zůstává stále u svého typického punkem načichlého rocku, který však stále splňuje ty nejpřísnější kritéria stran zvuku, songwritingu a celkového podání. Novinka je již jeho jedenáctým albovým zápisem v rámci jeho sólové dráhy (včetně studiových alb HANOI ROCKS a dvou dalších projektů dávné minulosti JERUSALEM SLIM a DEMOLITION 23 pak jde o jedenadvacáté album s jeho hlavním zpěvem) a již čtvrtým nahraným v totožné sestavě – kde se nachází dvojice kytaristů Steve Conte a Rich Jones, na baskytaru hraje Monroeův někdejší parťák od HANOI ROCKS Sami Yaffa a za bicími sedí Karl Rockfist.
Materiál představuje pro Monroea znovu zcela typickou sadu vypalovaček, mezi kterými se nachází dostatek písní s hitovým potenciálem a byť album působí o kousíček uhlazeněji než některá z předešlých, pořád je z něho cítit vášeň, obrovské muzikantské srdce a potenciál, který je dán těm nejlepším z nejlepších. Tohle měl Monroe v sobě již v dávných osmdesátkách, když si klestil cestu na výsluní se svými HANOI ROCKS a stejně opravdově a anti-trendy zní jeho písně dnes.
Z dvanácti skladeb na novince považuji určitě polovinu za vypalovačky s hitovým potenciálem, ať už jde o říznější punkové halekačky nebo pozvolnější věci poetičtějšího zabarvení. Sám od Monroea upřednostňuji druhý typ skladeb a letos tak nezůstanu v žádném případě ochuzen. Máme zde v tomto směru opravdu velké songy plné silných akordů a vášnivých zpěvových linek. Předně třeba tajemná „Painless“, která pro mne představuje aktuální vrchol Monroeových schopností. Skladba to sice není příliš rychlá, ale má v sobě ohromné charisma, procítěnost a schopnost magnetizovat. Žhavé rockové vypalovačky „Shinola“, „Precious“ nebo mainstreamověji vyznívající pospolitostní chorál „Disconnected“ jistě dokáží rozčísnout prostor nějakého bujarého sálu, ale mne z nějakého důvodu více baví drsná jízda „Black Cadillac“, která co ztrácí z tempa, dohání stonesovským zaujetím a skutečným rockerským feelem.
Monroe vždy uměl skvěle podat i poetičtější věci ve stylu hudby Toma Pettyho, ale dokázal jim zároveň vdechnout zcela vlastní výraz, důkazem čehož je zde třeba balada „Glitter And Dust“ a nebo další z vrcholů alba, závěrečná rozmáchlá suita „...One More Sunrise“, ve které se pojí to nejlepší od tohoto pozoruhodného finského muzikanta. Posluchač tak nezůstane ošizen ani o fáze zdobené jeho pověstným saxofonem či foukací harmonikou. Celé album je výtečně zprodukované, skladbově vyvážené, má poutavou dramaturgii a každý song je zdoben výtečnou souhrou kytarového dua s nosnými linkami. S tímhle rock´n´rollem jsem znovu velmi spokojen.
| 02.03.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
