METRONOME 2026 - Praha, Letiště Letňany, 19.-21. června 2026 – sobota

Pražský Metronome se letos přesunul z příjemného a netradičního prostředí na pražském Výstavišti na letňanské letiště. Chápu. Festival chtěl někam růst, a tak se spojil s LiveNation. Osobně mi to přijde škoda, protože Výstaviště je skvělé místo s geniem loci a festival tam měl své neopakovatelné kouzlo. Velkým plusem byly také okolní stromy a zeleň, které v parném létě návštěvníkům umožňovaly dostatek míst k úkrytu. Plac u letiště v Letňanech pod širým nebem je fajn, ale splývá to s jakýmkoli jiným obdobným prostorem. A zrovna v těch třicetistupňových vedrech, která padla na jubilejní desátý ročník, by stromy a stín bodly.

Metronome není festival, na který by hodně lidí jezdilo na více dní. Jde spíš o vícerodenní jednodenní akci. Většinou si lidé vyberou oblíbeného interpreta a na toho se vypraví. Okolo placu nevznikají stanová městečka, Praha nabízí dostatek ubytovacích kapacit, festival nefestival. Z jednoho dne tak není možné úplně poznat, jak je festival úspěšný. Jelikož tu lidé nebydlí, tak se tu také neprotočí tolik jídla. Nebyl jsem na prvním pátečním dni, ale sobota večer s nejsilnější sestavou se zdála být zaplněna slušně. Myslím, že deset až dvanáct tisíc lidí se na Cavea a spol. do Letňan vypravilo. Stánky s občerstvením byly plné a lidi se, jak je zvykem, „festivalově“ rozcapili po celém prostoru. Řada vytáhla deky a povalovala se v trávě a klábosila i během největších hvězd. Takový příjemný piknik za doprovodu dobré hudby.

Stylově není Metronome přehlídkou primárně pro mě. Indie pop a rock, elektronika nebo soul není to, co by mi doma jelo. Letošní návštěva tak pro mě byla o třech tradičních jménech. Vzhledem k přehršli koncertů, na které teď chodím, jsem se vykašlal na nějaké objevování neznámých jmen a rozhodl se vsadit na jistotu. Letmo jsem si poslechl největší hit od Toma Odella s více než miliardou zhlédnutí na YouTube a uklidnil se, že v první páteční den na akci opravdu nemusím. Do autobusu číslo 136, který mi komfortně jede do Letňan přímo do baráku, jsem tak nasedl až po čtvrté hodině odpolední v sobotu.

Panovalo příšerné vedro. Meteorologové hlásili prolomení rekordů na 39 stanicích ze 171, což byl další z důvodů, proč jsem se vypravil na festival později. Nejsem tak schopen říct, jak byl plac zaplněn na vystoupením mě neznámých projektů jako KennyHoopla, Balu Brigada nebo Judeline. Mým prvním zážitkem tak bylo sledování poněkud přebuzené produkce SLOWDIVE, což je jak jsem se dočetl legenda shoegaze. Formace asi víc pro kolegu Tomáše. Těžko hodnotit z letmého zážitku, u tohoto typu hudby je myslím nutný opakovaný poslech. Mně to přišlo jako performance zcela vystihující význam názvu. Tedy pomalé a utopené. Pro neznalého se během tropického vedra stala jejich produkce málo zajímavou, líně tekoucí řekou odnikud nikam.

Oživení přinesli následující MANIC STREET PREACHERS, kteří měli pod hlavním pódiem i v parnu solidní návštěvnost. Levičáčtí Velšané mě provázejí celý můj hudební život. Kdysi na začátku devadesátých let jsem jako malý chlapec čekal netrpělivě u videa, abych nahrál v neděli o půlnoci klipy z Hedbanger´s Ball. A jelikož tehdy někdo srovnával MANIC STREET PREACHERS s GUNS N´ROSES, tak jsem stočil jejich „From Despair to Where“. Nebyla to přímo osudová láska, ale už mě nikdy nepustili, i když od nich nežeru zdaleka všechno. Spíš tak dvě tři věci z každého alba. Koncertně jsem se jim také nijak nevěnoval, když jsem je dříve spatřil vlastně jen jednou. V roce 2002 hned při jejich první návštěvě. V Malé sportovní hale bylo – jak jinak – dusno a vedro a kapela svou hodinu a půl na pódiu odzívala. Jelikož předtím dva své české koncerty zrušila, tak jsem to od těchto salónních levičáků považoval za hodně nelevicově arogantní gesto. A jak tak koukám i dnes, tak to s jejich návštěvami v našich krajích není valné. Na to, že to sem mají, co by kamenem dohodil, ráčili do Česka zavítat dosud jen pětkrát. Ale dost vzpomínání…

V sobotu v Letňanech to bylo více než dobré. Sedmapadesátiletý frontman James Dean Bradfield zas nabral nějaká kila, ale na kytaru pořád válí. Speciální zmínka zaslouží jeho zpěv. Tenhle malý Napoleon nikdy nebyl předmětem oslavných ód na kvalitu hlasu, ale je to možná tím, že na tenhle typ oslav neklade důraz sám a nestaví svůj um na odiv. Prostě takzvaně týpek, který šumlá kytaru a taky u toho trochu zpívá… Jde každopádně desítky let o jednoho z vůbec nejlepších rockových zpěváků s charakteristickou barvou hlasu i velkým vokálním rozsahem. Když si tak v mysli prolétnu ty desítky koncertů letošního roku, tak svým zpěvem bere Bradfield stříbro hned za Dickinsonem. Letňanský koncert ukázal, že věk je v jeho případě opravdu jen číslo. Hlasově prostě létal nahoru a dolů o oktávy, tak lehce, jako kdyby se pohyboval ve stavu beztíže. Vynikající výkon. MSP hráli hlavně ze starších desek, ale také zazněly dvě věci z loňské „Critical Thinking“, kde se singlovka „Decline And Fall“ ukázala jako jedna z největších pecek koncertu. Došlou i na mou oblíbenou „From Despair to Where“, kterou nehrají zas tak často. Závěr byl naopak tradiční a v podobě majestátní „If You Tolerate This Your Children Will Be Next“ inspirované velšskými dobrovolníky, kteří vyrazili bojovat proti fašistům ve španělské občanské válce roku 1939. Koncert za jedna a pro mě osobně vynikající reparát za dvacet let starý nemastný, neslaný český debut.

Přesunuli jsme se následně před vedlejší malou Cupra Stage s vystaveným vozem, kde příslušná automobilka sponzorovala vystoupení nastupujících mladých hvězd. Producent a multiinstrumentalista Corin Roddick a zpěvačka Megan James nepatří mezi ty juniorní, přeci jen už jsou na scéně o něco déle. Jejich projekt PURITY RING má za sebou už čtyři desky svěžího a nápaditého elektro-popu. Ta polední je jakýmsi imaginárním soundtrackem neexistující RPG hry a tomu odpovídalo i jejich ošacení s maskami a kostýmy. I když jim muselo být dost vedro, tak maximálně využili možností technicky skvěle vybavené stage, která umožňovala 3D animaci. Nejde o můj typ hudby, ale znělo to dost dobře.

Přítelkyně mého bratrance nás jakožto velká fanynka Nicka Cavea už ale táhla pryč, aby zaujala co nejlepší místo pod pódiem před koncertem hlavní hvězdy. Já však chtěl ještě minimálně trochu očichat oklahomské alternativní rockery THE FLAMING LIPS. Ti nejsou žádní nováčkové, na scéně se pohybují od roku 1983, mají na kontě tři Grammy a v Oklahoma City je po nich pojmenovaná ulice. Frontman Wayne Coyne je také výtvarník a na jejich vystupování je to znát. Spousta různých rekvizit serepetiček a převleků. Kritik by to označil za psychedelický cirkus. Já dodávám, že jde o cirkus zábavný a příjemný.

Největší události k deseti letům Metronome byl koncert NICKA CAVEA a jeho kapely THE BAD SEEDS. Nicka vždycky miloval můj bratr, který se tváří, že nemá rád intelektuály, ale přitom čte a poslouchá skoro samé inťouše. Australan hodně jel i mezi inťouši u nás ve třídě na gymplu. Prostě jsem se s ním potkával od mládí, nikdy mě ale nenapadlo jít na jeho koncert. Před několika lety jsem si nakonec řekl: oukej, tak až příště přijede do Lucerny nebo do Archy, tak tedy zajdu… A pak jsem jako blázen koukal, že vyprodává O2 arénu. Tenhle velký prostor mi pro jeho intimní hudbu přišel tak nepatřičný, že jsem se toho před dvěma lety odmítl účastnit… Od té doby jsem tak nějak vstřebal, že už je dávno velká hvězda a že nepřijede do malého klubu a rozhodl se to akceptovat. Metronome tak byl logickou volbou. Festival pod širým nebem mi pro tento typ koncertu navíc přijde jako vhodnější aranžmá než umělá velkolepost obří haly.

Návštěvou jsem si potvrdil tři věci. Jednak, že to fakt není hudba úplně pro mě. Druhak, že když jsi fanoušek, tak ho opravdu žereš. Za třetí, že je to opravdu skvělý performer a dokáže tisícihlavý dav snadno ovládnout. I v tom vedru napochodoval v obleku s kravatou a dokonce s vestičkou a hned se pustil do pobíhání ze strany na stranu. Měl hned u lidí jakousi běžeckou dráhu, která mu dovolovala obhospodařovat zblízka první řady na obou stranách pódia, čehož pravidelně využíval. Jeho oblíbeným a několikrát opakovaným kouskem bylo stát přímo v davu na rukách fanoušků a část písní odezpívat v tomto jistě atleticky náročném postoji. Leckdo vepředu si tak hvězdu osahal, neb Nick není žádný stydlín a podávání rukou s fandy také patřilo k jeho standardní výbavě. Takhle se chová frontman, takhle se dělá koncert!

Z velkého bandu mu svou rozjařeností sekundoval hlavně druhý hlavní skladatel Warren Ellis. Ten je sice o sedm let mladší než Cave, ale vypadá tak o sto let starší. Cave s nabarvenými černými vlasy, elegantní, bezvousý, s vizáží agenta Coopera. Ellis divoký, dlouhovousý a dlouhovlasý, rozcuchaný a šedivý je jeho antitezí, opravdový vrahoun Bob. Ellis střídal nástroje, občas jen tak zkopnul mikrofon nebo někam odhodil smyčec a pak čekal, až mu ho nějaký bedňák přinese (moc z něj na konci nezbylo). Jeho oblíbenou zábavou bylo drnkat na housle jako  na kytaru, ani to myslím nebylo moc slyšet… Jinak THE BAD SEEDS tvoří ansámbl čtyř černých zpěvaček a jednoho černého zpěváka, bicí, spousta perkusí, xylofon, basa, kytara a klávesy. A křídlo, za které co chvíli principál zasednul.     

Setlist tvořilo dvacet písní, a to jak nové věci z posledních alb, tak dávné klasiky. Znal jsem skoro všechny. Byl jsem, jak je mým zvykem, většinu koncertu vepředu, a tak jsem mohl pozorovat reakci publika z první ruky. Hodně lidí skotačilo při letitých klasikách jako „Mercy Seat“, „Papa Won´t Leave You Henry“ a úplně nejvíc asi při „Red Right Hand“, ale pozitivně reagovalo i v čerstvějších „Bright Horses“ nebo „Rings of Saturn“. Je sympatické, když máte fanoušky, kteří poslouchají celou vaši diskografii. Můžete být i odvážnější při výběru písní. Že se toho mistr nebojí, ukázal závěr hlavního setu, kterým byl čtrnáctiminutový kolos „Hollywood“ z předposlední desky. „Skončíme velmi, velmi dlouhou písní. Ale nebojte se, jednou to skončí. Radili nám, ať ji na festivalech nehrajeme, ale znáte to…“ To úplně nejlepší byl ale finální přídavek. Kapela odešla, mistr zasedl sám za klavír a spustil něžnou baladu „Into My Arms“. Dokonalost. Jen kvůli tomu bylo dobré zajít. Přestože tenhle typ hudby tolik nemusím.

26.06.2026	Diskuse (0)	Gazďa