METRONOME 2026 - Praha, Letiště Letňany, 19.-21. června – neděle

Za tropického vedra se v Praze uskutečnil jubilejní desátý ročník festivalu Metronome. Po obsazením nejsilnější sobotě přišla rovněž zajímavá neděle. Sobotní Nick Cave byl pro mě hlavním tahákem festivalu, ale když už jsem měl lístek, tak proč nezajít další den i na Stinga. Opět interpret, kterého vnímám už od dětských let, jehož největší hitovky zná asi každý. Počasí přidalo ještě pár grádů, takže jsem dorazil až někdy okolo páté, kdy začínalo být přeci jen snesitelněji

Má lenost, vedro a pro mě obecně neznámí další vystupující festivalu předznamenali, že jsem před shlédl pouze jednoho dalšího interpreta. Šlo o divnost jménem DON WEST. Jestli jste nikdy neviděli prototyp samožera přímo z továrny, tak doporučuju právě tohoto napumpovaného Australana. Rovnou přiznávám, že ze mě hovoří i trocha závisti, neb takto vypracované svalstvo a celkově dokonalou postavu bych samozřejmě toužil také mít. Ale čeho je moc, toho je příliš. Kluk má za sebou jednu desku a tváří se jako mistr světa amoleta. Takový Zlatoslav Lokhart od našich protinožců… Špulení rtů, vláčné „cool“ pohyby a okatý narcismus na hranici parodie naštěstí zachraňuje solidní hudba. West hraje klasický soul a publiku nedostižně vzpomínajícímu na Ameriku zlatých šedesátých let přináší přesně tu dávku nostalgie, jaká je potřeba. Stačilo zavřít oči, zapomenout na tu pochodující slizkost před sebou a poslouchat starou dobrou prověřenou muziku. Zároveň musím dosvědčit, že minimálně pro část ženského publika byla tato show atraktivní i vizuálně. Například pro kamarádku Petru, která by snad přišla pozdě i na svého oblíbeného Stinga.

STING je svým vystupováním antitezí předchozího nafukujícího se žabáka. Sice jedna z největších hudebních superhvězd (díky prodeji hudebních práv například nejlépe placený hudebník roku 2022), ale jinak normální obyčejný týpek, co má v ruce basu a taky u toho tak trochu zpívá. Už jako malý jsem miloval THE POLICE s jejich funky a reggae rytmy a zajímavými bicími i aranžemi. Mistrova sólová dráha mě nikdy tolik nebavila, je průměrnější a přijde mi tak trochu bez výrazného šmaku. Chybí mu aranžérský a rytmický protipól, kterým byl bubeník Stewart Copeland. To platí i pro jeho živá vystoupení, která bývají introvertní a zamyšlená. Sedí to ale do jeho image chlápka v triku, co zpívá a hraje na basu nějaké ty písničky.

Oproti sobotnímu Caveovi, který je opravdu špičkovým performerem a lítal ze strany na stranu, šlo o výrazně klidnější vystoupení. Přišli, viděli, zahráli. Show prakticky žádná, na obrazovce vzadu se míhaly buď nějaké tvary, nebo tam kamery přenášely podobizny hudebníků. Vystupovalo se v „policejním“ složení, tedy jen ve třech: kytara, bicí, basa/zpěv. Pryč jsou doby větších ansámblů, k téhle hudbě to není třeba. Šest strun obstarával Brit Dominic Miller, se kterým Sting spolupracuje už od začátku devadesátých let. Za bicími uznávaný studiový hráč Chris Maas, jenž hrával třeba s kapelou MUMFORD & SONS. Vypíchnul bych zejména Millera, který řadu na první pohled jednoduchých, ale fakticky náročných kytarových partů obstarával s citem a spolehlivě. Když máte jen jednu kytaru, a navíc nazvučenou v čistém spektru, tak je slyšet každá chyba a každé zaváhání. Nevšiml jsem si ničeho.

Sting ve svém repertoáru příliš nesahá po nějakých deep cuts a nevadí mu hrát každý večer ty největší hity stále dokola. To se týká jak písní ze sólové části kariéry, tak songů z dávného katalogu THE POLICE. Začátek koncertu tak přinášel jedno zlato za druhým. Odstartovali jsme vypalovačkou „Message in a Bottle“ a přes „If I Ever Lose My Faith in You“ se dostali k „Englishman in New York“ a „Every Little Thing She Does Is Magic“. Mezi tuhle přehlídku největších úspěchů vklínil i novou „I Wrote Your name (Upon my Heart)“, která si s nimi kvalitou ani odpichem v ničem nezadala. Nemá smysl abych vyjmenovával všechny další hity, kterých se nám tenhle večer dostalo. Z těch nejznámějších věcí mistrovy tvorby jich byla většina. Mezi těmi méně svítivými bych vypíchnul „Driven to Tears“, ze které kapela udělala solidní a zábavný jam. Nebyl to tak strhující koncert jako Cave o den dříve, i když hudebně je mi Sting bližší. Oheň chvílemi hořel, chvílemi plápolal. Můj bratranec Honza označil vystoupení za „mazácké“. Z jeho pohledu se hudebníci nepředřeli a odehráli to dobře a profesionálně, ale bez větších emocí. Já to vidím trochu jinak – tihle tři Britové to hrají přesně tak, jak to cítí. Nic nehrotí, nikam se necpou. Dělají, co je baví.

Přesto jsem si vzpomněl na svůj nejlepší zážitek spojený s tímhle interpretem. Bylo to v roce 2018 a obstaral si tehdy parťáka do showmanské role. Do Fora Karlín přijel se Shaggym, s nímž vydali ve stejném roce společnou desku. Shaggyho hudbu neposlouchám, nezajímá mě, ale tehdy to dokázal rozpumpovat, jak bych ve spojení se Stingem nikdy nečekal. Koncert jak sviňa. Tohle letos v Praze nenastalo, ale šlo o přirozené, milé a i dostatečně energické vystoupení.