METALFEST 2026 - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 5.-7.června 2026 - sobota

Krásné sobotní odpoledne, slunce neúnavně žhne. U rozjařeného vystoupení německých melodiků FREEDOM CALL jsem si letos uvědomil, že tahle akce, plná bavících se lidí, je v jistém smyslu neměnným skanzenem. Ať na to člověk hledí z té pozitivní (bavící se fans), či negativnější stránky (dramaturgie, která v podstatě neriskuje a nic neobjevuje). Většinový vkus fanoušků je zde pevně stanovený dlouhé roky a přímočará zpěvnost je vyžadována. I když jsem právě tuhle kapelu na Metalfestu viděl před více než dekádou a nebo také dvakrát pár let nazpět, na jejich projevu nebylo poznat takřka žádných změn. FREEDOM CALL totiž stále považují stmelování metalového publika za své poslání. To podtrhují vlastním moderováním pospolitostního slavení, přesně takového, jaké se rozpoutalo právě to odpoledne. Stmelování? Slavení? Hromadná zábava? Říkáte si, co je to sakra za pojmy? Došel jsem k myšlence, že nic z toho k metalovému životu nepotřebuji. Přesto do areálu chodím rád. Jasně, že jsem se do interakce, týkající se tohoto koncertu, včetně stometrového vláčku z po schodech poskakujících lidí, nepotřeboval zapojovat. Nicméně čekal jsem to alespoň od svého kolegy Gazdi, který působí, že by mu podobný druh zábavy mohl padnout.:-) Myslím, že pořadatelé přesně ví, co od kapely jako FREEDOM CALL vlastně chtějí. Tou věcí je pozitivní naladění publika na večerní program. Kýčovitě prosvětlení Němci svou roli plní nadmíru spolehlivě, protože jinak by je hlavní pořadatel neměl potřebu stále dokola zvát a během pochůzky po areálu při pozorování toho všeho by patrně neměl na tváři spokojený výraz, který by hovořil jasnou řečí - MY POSKYTUJEME LIDEM ZÁBAVU! 

To švédští uspávači hadů SOEN se mezi všemi zpěvnějšími bandy tohoto festu vyjímali zcela opačným přístupem. Chápu tak, že byli umístěni právě mezi německé FREEDOM CALL a jejich nenáročné a chytlavé krajany z DOMINUM. Osazenstvo festu si také musí někdy oddechnout. Se svou potemnělou hudbou pro přemýšlivé nebyli SOEN rozhodně špatní, jen bych o nich neřekl, že působí bezprostředně. Není to však jen tím, jak úsporně tihle Švédové zacházejí právě s gradací songů a svou tvorbou celkově. Z kapely sálala odpovědnost a potřeba stylu. Umělečtěji nalazené těleso rozhodně patří k těm, které své zbraně nevystavuje na oddiv hned z prvního plánu, naopak jejich hudba potřebuje znatelně delší čas na vstřebání. Svým způsobem mě však ten večer byli seveřané sympatičtí a shledal jsem jejich tvorbu docela zajímavou, hlavně co se týče nenucené souhry mezi nástroji. Působila na mne o něco méně avantgardně než repertoár amerických TOOL, ke kterým byli zpočátku SOEN přirovnáváni. Osobně si myslím, že kapela má v zásobě spoustu klasicky znějící momentů, kytarových vyhrávek a sympatických motivů, vycházejících z dark-metalového či hardrockového prostředí. A já jsem se jejich hudbou nechal ukolébat rád.

Když na festivalu nebydlím ve stanu, tak nejsem pilný návštěvník. Přeci jen celý den trávit na slunci a v hluku člověka unavuje a já jsem navíc ze své povahy spíš lenoch. Časnější hodiny festivalů Pragokoncertu pro mě také většinou nic třeskutě zajímavého nenabízí. Juchání FREEDOM CALL jsem si navíc odškrtnul naživo už v lednu v Brně, a tak jsem přišel až na SOEN. Mám tyhle Švédy a jejich lehce progresivní doom/hard rock dost rád, včetně lednové novinky „Reliance“. Schopnost skládat tvarově konzistentní písně a zapamatovatelné melodie se cení. Joel Ekelöf je také dost dobrý zpěvák s charakteristickým chraplákem schopným vystihnout všemožné nálady. Naživo to ale není bohužel žádný odvaz. Kluci se sice umí elegantně vyfiknout a působí vznešeně, ale jen na pódiu stojí a hrají a zpívají, nic moc jiného se na pódiu neděje. Na takovém festivalu při odpoledním sluníčku se chce člověku z tohoto typu produkce spíš spát. Sice kvalitní muzika, která připomíná francouzské šansony opentlené hard rockem, ale my jsme přišli na koncert, že?

To DOMINUM je úplně iné kafe. Doma si radši pustím SOEN, ale na koncert desetkrát radši na tyhle Němce z nedalekého Norimberku. Viděl jsem je na stejném festivalu před dvěma lety a věštil jim rychlý růst a úspěšnou budoucnost. Zatím se to zdá se plní. Tehdy začínali ve tři, teď už to bylo úderem šesté. Poslechl jsem si mezitím věci z obou jejich desek a je to docela dobré. Chytlavé, úderné a sem tam nějaký opravdový hit jako „We All Taste the Same“ nebo „The Guardians of the Night“ (obě zazněly). Stejně jako ANTHRAX o den dřív tak DOMINUM pod vedením Felixe Heldta Lochotín totálně ovládli. Inspirace se nezapře a jako u švédských GHOST jde vlastně o Heldtův sólový projekt, kdy ostatní hráči vystupují v maskách zombií a jinými slovy nejsou moc důležití. Jde o koncept, kdy principál zvaný Dr. Dead chce v parafrázi na doktora Frankensteina pomocí těchto zombií ovládnout svět. Proč ne? Aby byla powermetalová kapela úspěšná, musí dnes tlačit nějakou historku. Charismatickému a energickému Heldtovi se podařilo udělat zombie i z nás, Lochotín skákal a dělal mexické vlny dle jeho pokynů. Nevím, jestli je i v civilu praštěný, ale rozhodně svou roli šíleného vědce hraje dobře. Aspoň jsem se trochu probral. Rodí se nám tu noví POWERWOLF.

Jak už popsal Gazďa, po SOEN následovali početnou sortou příchozích očekávaní germánští hitmakeři z DOMINUM, kteří logicky sázeli na své nekomplikované, chytlavé, refrénové popěvky. Lze říct, že kapela dokonale zapadá do stylového koloritu této akce, ale z nějakého důvodu mne však jejich písně baví více než ty od o generaci starších FREEDOM CALL. Ty songy mne zkrátka přišly méně protivné, snad protože refrény DOMINUM měly opravdu nápad a popovou lehkost. Stejně jako je tomu u GHOST, i u DOMINUM hrají doprovodní členové v maskách, tentokrát představujících jakési strašidelné zombie. Právě na frontmanovi mne krom solidního hlasového fondu bavilo i sebevědomé a lehce vtipné vystupování mezi songy, kdy měl divák pocit, že k němu hovoří šéf jedné z největších kapel světa. Nevím jestli šlo o divadlo a nebo zdali to dotyčný myslel vážně, ale hodit si v závěru vystoupení synthy aranžemi a podkresy vystužený metalový cover největšího šlágru od Michaela Jacksona "Thriller", na to musí mít hudebník vážně koule. Pro mne prakticky příjemně poslouchatelná limonádka s příchutí popcornu, horroru i fantasy.

KAMELOT pro mě byl ten největší tahák celého dne. Mám je rád už řadu let, ale z nejrůznějších důvodů jsem je vždycky naživo prošvihnul. Před třemi lety v MeetFactory jsem měl už dokonce i lupen, ale zkosila mě ten den náhlá horečka. Letos chtějí přijít s novou deskou „Dark Asylum“, ale z té jsme nic v Plzni neslyšeli a hráli se prověřené kusy. Kapelu jsem si šel poslechnout do kotle a tam to bylo zpočátku takové nemastné neslané. Snažil se zpěvák Tommy Karevik, dredatý basista Sean Tibbetts létal jako splašený, ale nějak to nefungovalo. Pódium se najednou zdálo příliš velké a atmosféra příliš studená. Sedlo si to až s příchodem hostující modrovlasé vokalistky Secil Şen. Tahle turkyně z WARKINGS dokázala vyhnat koncert hodně nahoru. Karevik je samozřejmě dobrý zpěvák a není rozhodně leklá ryba, ale s charismatem hodného usměvavého kluka alla Christopher Reeve nedokáže celou show táhnout. Potřebuje svého Lexe Luthora a Sen je skutečně démonická. Najednou do sebe vše zapadlo a duety v „Sacrimony (Angel Of Afterlife)“, „March Of Mephisto“ nebo „Liar Liar (Wasteland Monarchy)“ byly dokonalé.

Hudba KAMELOT mne v rámci powermetalovfého ranku dlouhodobě baví, nicméně naživo jejich vrstevnatost jaksi nevyzněla a kapela pro nejednoho návštěvníka akce působila najednou docela složitě a vlastně nepřímočaře. Postupně se však koncert vybíral správným směrem a i zvukově byly odstraněny nějaké ty neduhy, které způsobovaly jistou matnost a fakt, že se v soundu této kapely někdo mohl dokonale ztrácet. Tommy Karevik je každopádně vynikající zpěvák, dost pravděpodobně srovnatelný se svým předchůdcem Khanem, ale na to aby patřil k nejobdivovanějším působí tenhle seveřan až moc nápadným dojmem slušňáka, což nevím jestli osazenstvo právě tohoto typu festivalu docení. Za mne určitě ne špatný koncert, ale zároveň by to celé, i vzhledem k bombasticky koncipované hudbě KAMELOT, mohlo dopadnout všechno trochu lépe. Člověk si toho z vystoupení prostě moc nezapamatoval.

AVANTASIA se posléze stala jasným vyvrcholením sobotního programu. Takhle nějak si představuju velkolepou koncepční show, do detailu připravenou a odprezentovanou spoustou talentovaných lidí. Ačkoliv hlas Tobiase Sammeta příliš nevyhledávám, je třeba smeknout před jeho pracovním nasazením, ale i režijními a dramaturgickými schopnosti. Tahle rocková opera nabídla opravdu hodnotný zážitek, protože se na pódiu, ozdobeném romantickými či historickými proprietami, pořád něco zajímavého dělo. Principála navíc podpořila nejedna vokální osobnost, z nichž asi nejlépe hodnotím veterána Boba Catleyho. Byla to má první zkušenost s koncertem AVANTASIE, ale zároveň zkušenost hodně pozitivní. 

Powermetalový sobotní večer v Plzni završila AVANTASIA. Kapela stále propaguje loňské album „Here Be Dragons“, které mi i po roce poslechu přijde jako jejich nejslabší za hodně dlouhou dobu. Loňský dvojkoncert ve Foru Karlín jsem musel kvůli lyžování oželet, takže jsem si nové věci přišel otestovat až na Metalfest. Z novinky ale nakonec hráli jen jednu, úvodní „Creepshow“, což je takový standardní powermetalový odpich. Těžiště show leželo na deskách „Scarecrow“ a prvotině „Metal Opera“, které obstaraly půlku setlistu. Jak je u AVANTASIE zvykem, tak frontmana Tobiase Sammeta během show doprovodila plejáda dalších vokalistů. Tradičně s ním jezdí skvělý Herbie Langhans a krásná Chiara Tricarico, kteří obstarávají i doprovodné vokály. Pak můj velký oblíbenec Bob Catley a spolehlivý Ronnie Atkins. Tentokrát je doplnili i Tommy Karevik a švédský křikloun Kenny Leckremo. Na pódiu stál jakýsi hrad a vzadu na obrazovce se střídaly krásné vizualizace. Perfekcionista Sammet klade ve své metalové opeře důraz na dokonalost hudební i vizuální. Přestože výběrem skladeb mě moc nepotěšil, tak mě tato profesionalita a pozornost k nejmenšímu detailu opět dostala a já cítil blaženou spokojenost.