METALFEST 2026 - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 5.-7.června 2026 - pátek

Pragokoncert mi letos udělal radost. Na plzeňský Metalfest poslal spoustu skvělých kapel, a já se tak nemusím trmácet na Moravu na jejich jiné festivaly. Samozřejmě to neplatí stoprocentně. HELLOWEEN, POWERWOLF, SAVATAGE nebo nová inkarnace ARCH ENEMY by také stály za to, ale největší koncentrace kvality se podle mě letos sešla právě v Plzni. Zatímco jaroměřský Brutal Assault je svým širokospektrovým zaměřením naučným poznávacím zájezdem, bývá Metalfest odpočinkovější dovolenou na prověřeném oblíbeném místě. Člověk nemusí nic řešit ani študýrovat. Spousta starých známých doplněných o pár bonbónků nové chuti. Ani co se týče samotného festivalu se nic nemění. Přesunula se kabina, kde probíhají autogramiády, jinak jsem nezaznamenal vůbec nic. Stejné pódium, stejné stánky s jídlem, stejně rozmístěné záchodky, sympatická ochranka na bráně i pod pódiem, bezchybně fungující cashless systém. Pohoda. Není tu žádné další vyžití v podobě nějakých atrakcí apod., ale to já nepotřebuju, jezdím za muzikou.

Tak tedy znovu po roce na obvyklém místě, kilometr od bydliště. Do areálu letního kina dorážím ve tři, rovnou ze Škodovky. Kolega z práce mě háže autem ke Kalikovskému Mlýnu, cestou si ještě stačím oblíct triko IRON MAIDEN. S podobným outfitem budu budit na festivalu snad tu nejmenší možnou pozornost. Pěší čtvrthodinka kilometrovou alejí zdraví určitě prospěje, a tak se rychle srovnávám se změnou prostředí. Pak ještě rychlé vyřízení formalit před vstupem. Slyším po okolí ve výrazném množství němčinu, známých tváří nemnoho, ostatně v tomto směru je to stále zřejmější - cizinců přibývá! Navíc osazenstvo stárne a mladých v poměru k nim již po troškách. Za deset let to tu bude vypadat jako na srazech Moravanky. Uvnitř zdá se být v ten čas už poměrně plno. Sluníčko praží do stráně a z pódia vše přehlušuje dvoukopákový germánský tlak. Za setrvalého proudění fanoušků do areálu zde hraje svůj rutinní set powermetalová stálice RAGE, což je změna programu na poslední chvíli. RAGE totiž hbitě nahradili izraelské progresivce z ORPHANED LAND, kteří pro mne z neznámého důvodu účast zrušili. Pouze vzhledem k tomu, že agilní Peavyho družinu za poslední dvě desetiletky musel na tuzemských akcích vidět snad i ten, kdo opravdu nechtěl, jsem tuhle změnu považoval spíše za ztrátovou. Na druhou stranu je třeba westfálské trojici přiznat setrvalou píli a entuziasmus, které i zde vyústily v natlakovaný koncert, kde se střídaly devadesátkové klasiky jako „Solitary Man“ a „Refuge“ s novější tvorbou. Svým způsobem nepřekvapivý set prostě zakryl časovou fuku po vypadnuvší exotické kapele, kterou jsem dosud neviděl a na kterou jsem se docela těšil. Škoda, snad příště.

Původně jsem chtěl v pátek do Lochotína dorazit už brzy, abych konečně zažil izraelskou partičku ORPHANED LAND. Kvůli válce na Blízkém východě ale už druhý rok po sobě do Česka nedorazili, tak jsem nakonec odjezd z Prahy odložil. Do krásného amfiteátru jsem tak vešel až za prvních tónů „Break the Silence“ alias titulního (a asi i vůbec nejlepšího) kusu z letošní novinky BEYOND THE BLACK, což je jedna z mála desek, na kterou jsem na tomto webu letos také napsal recenzi.

Němci v čele s čarokrásnou Jennifer Haben jsou v Česku častými hosty a před pár lety jsem je viděl právě v Lochotíně. Kvintet si skladatelsky dlouhodobě udržuje solidní kvalitu a v rámci symfo-metalového popu se dnes řadí k tomu nejlepšímu, co je k mání. Což opět potvrdili i v Plzni. Letošní album je sice poslechově o trochu slabší než to předchozí, ale naživo kapela z těch písní dokázala vykřesat maximum. Hodinu a čtvrt trvající set byl energický a výborně zahraný. Jennifer Haben byla skvělá jak pěvecky, tak jako lídryně strhávající areál. Bezchybný zvuk pak dotáhl tenhle koncert k dokonalosti a byl lepší než cokoliv, co zaznělo o dva dny dříve v rámci neoficiálního nultého dne patřícího SABATON a spol. Jak je v posledních letech obvyklé, tak byl Metalfest (tedy určitě jeho první den) spíš deštivý než slunečný a z nebe během vystoupení chvílemi crčela voda jak z cedníku. Pláštěnku jsem se rozhodl nechat doma, ale nevadilo to. U takhle dobrého koncertu to bylo spíš plus…

Zajímaly mě i PAIN Petera Tägtgrena. Vedlejšák frontmana HYPOCRISY pod hlavičkou elektronického industrial metalu je sice na domácí poslech trochu kolovrátek na jedno brdo, ale mají řadu hitovek, které jsou přímo odsouzeny k tomu, aby fungovaly dobře naživo. Nejznámější je asi „Shut Your Mouth“ s vtipným klipem s nasraným mimozemšťanem, ale i další věci jsou stvořeny k živému hraní. Z kotle jsem se přesunul uschnout do horní části areálu, dal si Plzeň a spokojeně pozoroval, jako to dlouhovlasý vlk šedivák Tägtgren a spol. pěkně rozjeli. Industrial metal se zjevně dá udělat i z „Eleanor Rigby“. Výrazně lepší, než jsem čekal.

Nespornou chytlavost v sobě mělo vystoupení Švédů PAIN, kteří tradičně vsadili na přímočaré hymny s výraznými refrény, nekomplikované riffy a úhlednou, dobře šlapající rytmiku. Lidi tohle prostě baví. V průběhu jejich setu se začala atmosféra v areálu rozjasňovat, stejně jako tomu bylo stran počasí, a tak večer pohodlně doplul do svého finále. Nebezpečí koncertů a hudby kapel jako jsou PAIN chápu obecně v tom, že může snadno sklouznout do monotónnosti. Něco podobného poslouchat přes hodinu může být za trest. Osobně jsem totiž příznivcem dobrodružnějších formací, tady je vše jasně nalinkované a rázuje to vpřed bez úhybných manévrů, tak jak si to charismatický šéf Peter Tägtgren, připomínající stále více metalovou verzi Johnny Deppa, usmyslel. 

Jeden z velkých vrcholů celého festu přišel v souvislosti s vystoupením newyorských moshers z ANTHRAX, kteří předvedli více než hodinovou, pouze deseti songy opatřenou, avšak dostatečně natlakovanou sadu poctivého thrashového riffingu a emočního bouření. Členové kapely byli na pódiu v neustálém pohybu, soustavně burcovali zaplněný svah letního kina, zkrátka fungovali jako nepokojný, avšak dokonale sehranný organismus, a tak šlo říct, že místní dokonale strhli. Scott Ian prožívá snad každý svůj riffový manévr, Frank Bello patří k největším showmanům a svým mladistvým zjevem a neustálými grimasami dokonale kapele prospívá, no a Joey Belladona je prostě frontmanem přesně na svém místě. Stále skvěle zpívající, neustále burcující dav, funguje jako dokonalý konektor mezi fanoušky a kapelou. Až na jedinou novinkovou věc „It´s For The Kids“ z dlouho očekávaného alba „Cursum Perficio“ odehráli ANTHRAX v plnokrevném nasazení a se soustavně se zlepšujícím zvukem pouze skladby náležící do první desetiletky své existence – tedy mnohokrát prověřenou klasiku jako „Mad House“, „Caught In a Mosh“, „Anti-social“ nebo „Indians“, tahle kapela svůj set prostě nemění... a mě to nevadí!

Úderem půl osmé začali ANTHRAX. Zde jsem si přišel odčinit dlouholetý dluh, neb tuhle legendární thrashovou bandu z New Yorku jsem ještě nikdy neviděl. Obecně je považuju za ty zdaleka nejméně zajímavé reprezentanty z velké thrashový čtyřky a výrazně před ně řadím i TESTAMENT nebo OVERKILL. Jejich rozjuchaný skákavý street thrash a veselé skotačení a ječení Joey Belladonny mě nikdy nebralo, i když jsem se je zkoušel naučit mockrát. Pokud už mám chuť sáhnout po nějaké téhle americké pouliční hopsandě, dávám přednost třeba SUICIDAL TENDENCIES. Na tomhle nic nezmění ani plzeňské vystoupení. I když musím uznat, že bylo jedním slovem skvělé. Stray mi před koncertem domlouvá a říká, že naživo jde o jednu z nejlepších kapel a nezbývá mi než přikývnout. Energie plynoucí z pódia byla fakt enormní. Kytarista Scott Ian se směje od ucha k uchu a třepe hlavou celou dobu na všechny strany, jako kdyby dostával nějaké elektrošoky nebo co. Belladonna pobíhá dopředu dozadu a neustále burcuje publikum. Basista Frank Bello se šklebí, zpívá si pro sebe a máchá hustou máňou. Jedině bubeník Frank Benante a sólový kytarista Jonathan Donais vypadají, že nebudou po vystoupení potřebovat zotavný pobyt ve kryokomoře. Dočkali jsme se i novinky „It´s for the Kids“ z připravovaného letošního alba. Na konci Ian doslova oholil mikrofony o všechna nalepená trsátka a pobíhá po pódiu a plnými hrstmi je háže do publika. To jsem fakt ještě neviděl.

Legendární němečtí heavymetalisté ACCEPT slaví na právě probíhajícím turné padesát let existence. Jediným původním členem v jejich řadách je již dlouho pouze kytarista Wolf Hoffmann, ten však i tak, obklopen relativně novými spoluhráči, dokáže napumpovat do davu energií nabušený průřez letitou tvorbou kapely. Některé skladby byly odehrány v plné délce, jiné utvářely zajímavá medley, která nedovolovala oddechu. Tak třeba z alba „Restless And Wild“ zaznělo hned pět věcí („Demon´s Night“ a „Flesh Rockin´Man“ jen v zkrácenějších verzích), z „Breaker“,  „Balls To the Wall“ a „Metal Heart“ po třech až čtyřech z každého alba. Na pódiu se zkrátka pořád něco dělo. Je třeba říct, že ten večer, ať už v kratším či plném provedení, zaznělo dost přes dvacet skladeb z repertoáru ACCEPT. Zřejmě až na dvojici hymen „Teutonic Terror“, „Pandemic“, však skoro všechny ze zlaté éry solingenských, tedy z období 1981-1986. Hymna střídala hymnu, metalový fanoušek se dokonale bavil a atmosféra prvního dne utěšeně gradovala. Tohle byl zkrátka svátek poctivé metalové hudby, jak se sluší a patří. Mark Tornillo se vydal z maxima, do kapely již před lety dokonale zapadl, ale Uda a jeho hlasový projev prostě nahradit nelze. Vrchol večera? Ty bláho, pro mne určitě „Monsterman“ a „Up To The Limit“!!

Následující ACCEPT byly opravdovým vrcholem tohoto skvělého dne. Také nemůžu úplně říct, že jsem bezmezný uctívač tohoto teutonického totemu, ale řadu jejich věcí už od dětství prostě žeru. Má milá hodná maminka mi kdysi jako malému chlapci z Bulharska přivezla dvě stočené kazety (možná škoda, že zrovna „Russian Roulette“ a „Objection Overruled“), čímž začala moje pouť po těchto předchůdcích thrashe. Letos jedou turné k padesátým narozeninám a z legendárních členů zůstal jen kytarista Wolf Hoffmann. Co na tom. Kapela šlape skvěle a Němci ukázali, jak má vypadat opravdová oslava takového jubilea. Na rozdíl třeba od IRON MAIDEN, kteří se pořád vymlouvají, proč nemůžou zahrát to, nebo ono. ACCEPT prostě přijdou a tyhle věci zahrajou. K oslavám patří „deep cuts“ a těch jsme se dočkali. „Up To the Limit“, „Run to You“, „Fight it Back“, „Love Child“ nebo dokonce „Hellhammer“ z mnohými opovrhované desky „Eat the Heat“ (1989) s náhradníkem Davidem Reecem. A pak medley z mnoha dalších méně hraných kusů. Při takové příležitosti prostě stojí za to ze starých alb vyndat a oprášit to méně osahané zboží. Samozřejmě jsme se dočkali i klasik jako „Fast as a Shark“ nebo „Princess of the Dawn“ a z novějších „Pandemic“ či „Teutonic Terror“. Skvělý koncert kapely, která je i po padesáti letech na pódiu stále v plné síle.

Gazďa, Stray

V článku použity fotografie z oficiálního facebookového profilu festivalu.