METALFEST 2026 - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 5.-7.června 2026 - neděle

Letošní Metalfest měl to nejlepší počasí, co pamatuju. Příjemných dvacet plus, většinou střídání slunce a stínu (mraků). Ideální pro letní festival. Stejně jako výborný line-up. Třetí den byl podobně solidně obsazený jako dva předchozí. Znamenal rovněž vůbec poslední vystoupení SEPULTURY v Česku. Kariéra brazilské legendy se má uzavřít letos v listopadu v Sao Paulu. Přijde mi to stále jako škoda, když poslední desky ukázaly, že mají světu pořád co dát. Přemýšlel jsem, že vyrazím časně už na SEASONS IN BLACK a CRYPTU, ale pak převážila lenost i vědomí, že bych musel také na CREMATORY. Felix Stass je sice originální frontman, ale to mi na téhle kapele přijde asi nejlepší. Jejich devadesátkový gothic metal čpí opotřebovaností. Tak jsem se místo toho věnoval poflakování a psaní reportů a přišel až okolo čtvrté.

Zvědavý jsem byl na švédskou čtveřici ECLIPSE, která má pověst toho lepšího, co má evropský hard rock v současnosti k nabídnutí. Celkem mě překvapilo, že se na scéně pohybují už téměř 30 let, a to i vzhledem k mladistvé vizáži frontmana. Omyl, zakladateli Eriku Mårtenssonovi je osmačtyřicet, i když vypadá na polovic. Jeho floutkovské pódiové sebevědomí je ve skutečnosti odrazem dlouholeté minulosti koncertního matadora a zkušeného manipulátora s publikem, které mr. blonďák strhnul i v Plzni. Obecně ECLIPSE svým vystoupením pověst zaznamenáníhodné evropské hardrockové party potvrdili. Místy hráli písně s hitovým potenciálem, ale občas i průměrnější skladby v líbivém, ale tradičním pozlátku. Taková ta kapela s písničkama, co máte pocit, že už jste je někde slyšeli. Anebo kapela s písničkama hodícíma se coby znělka do amerických seriálů jako Přátelé.

Dorazil jsem do areálu minimálně o dvě hodiny dříve než Gazďa. Divoženky z kapely CRYPTA zaujaly plnící se areál krátce po nedělním poledni a šlo o set, který co do tvrdosti a nekompromisnosti neměl tento rok v programu srovnatelnou stylovou variantu. Zdravě nabuzené, plně koncentrované a instrumentálně na hodně solidní úrovni, tak se ukázala českému publiku čtveřice Brazilek, které na našich pódiích rozhodně neplatí za nováčky. Negativem jejich produkce se ukazuje nedostatek vrazných songů, jakoby chtěli svou hudbou jen nastavit určitou schématickou pózu, ve které je subžánrová příslušnost na mnohem vyšší přáčce důležitosti, než tvorba skutečně něčeho svého. Zajímavým faktem se ukázalo, že ten den opravdu nešlo o jediné hudebníky z největší jihoamerické země. 

Darkmetalové devadesátky v tom svém nejhorším, tak bych nějak zhodnotil výstup německých kýčařů z CREMATORY. Kombinace deathového murmuru s jednoduchými skladbovými strukturami, dominantní klávesovou složkou a touhou po hitovosti mě vlastně nikdy neseděla, takže mne ani nepřekvapilo, jak brzy jsem ztratil o jejich program zájem. Kdo má dneska potřebu sledovat obtloustlého zpěváka, který se v sonzích s ambicemi chytlavosti dosud nenaučil čistě zpívat? Pokud je u CREMATORY nějaká devíza, pak přes třicet let vážně netuším jaká.

Na to že švédští hardrockeři ECLIPSE hrají již rovněž skoro tři desetiletí a mají na svém kontě přes deset řadových alb, jsem se s touhle kapelou dosud nestřetl. V rámci scény AOR a hard rocku platí při nejlepším za druhou ligu, ale koncert odehráli vlastně sympatický, s velkou porcí melodií a přirozené energie. O tom, že jde o zkušené borce, byť docela mladě vypadající, tak nebylo po sledování jejich vystoupení pochyb. Nejlepší koncert dne však přišel po nich. Zkušení Švýcaři GOTTHARD reprezentovali špičkový evropský hard rock a předvedli famózní set, který publikum dokonale strhl. Tahle kapela má od počátku devadesátek na svém kontě již slušnou řádku alb a velké množství hitů a v Plzni potvrdila potvrdila svůj status spolehlivé stálice, která se kdykoliv může stát ozdobou festivalového klání. Velice příjemný set, jež se nevyhýbal zemitým kytarovým dusárnám a naopak ani skladbám baladičtějšího charakteru. Ve všech směrech perfektní výstup. 

Hardrocková neděle pokračovala GOTTHARD, které znám výrazně déle. Před deseti lety jsem je viděl předskakovat THE ROLLING STONES. Když na pódium tehdy napochodovala partička v džínách, vestičkách a s kloboučky, tak jsem si ťukal na čelo, co to je zas za cirkus. Od té doby můj vztah k nim výrazně zpozitivněl. Hard rock to obecně nemá lehké, protože se nemá moc kam vyvíjet. Tihle „švýcarští Bon Jovi“ ale ukazují, že když máte v kapse spoustu nápadů, je to vlastně jedno. Dlouhodobě vykazují vysokou kvalitu materiálu, což dosvědčuje i loňská deska „Stereo Crush“, ze které se v Plzni hojně vybíralo. Kapela kouzlila s náladami a zpěvák a nejhezčí muž bandu Nic Maeder prokázal zkušenosti protřelého lamače ženských srdcí, když v jeden moment během zpěvu pohotově rovnou ze vzduchu polapil z davu hozenou podprsenku. Značná část živého vystoupení stojí a padá s kvalitním frontmanem. Frontman prostě nemůže ani na chvíli vypnout, jinak jde laťka dolů. Maeder nevypínal, kapela trávila značný čas přímo před lidmi na předsunutém metalfestovském pódiu a vše vrcholilo, když se vokalista nechal na ramenou securiťáka odnést přímo do kotle. Lidi milujou, když jim dáváte něco navíc, a vrátí vám to. Symbióza mezi publikem a skupinou působila jako nadšená pospolitost korálového útesu, kde každý ví, co má dělat. Nejlepší kus: „Burning Bridges“. Sladkobolnost, ale působivá.

Na skvělé Švýcary bylo těžké navázat. BATTLE BEAST se na těchto stránkách většinou dočkávají opovržení, ale ne tak u mě. Špičkový hopsa-metal s chytlavými songy je jak stvořený pro živé vystupovaní. Na konci loňského roku jim dala po třinácti letech sbohem dlouholetá frontwoman Noora Louhimo, což bylo pro řadu fanoušků nepředstavitelný krok do neznáma. Noora byla opravdová beast, zvíře takřka nepotřebující mikrofon. Skvělá technika doprovázená neuvěřitelnou silou hlasu i pódiovou energií. Také její mohutnější fyzické dispozice z ní dělaly zajímavější vizuální artikl oproti řadě hubených vypulírovaných metalových krasavic u mikrofonu. To jsou ale loňské sněhy a my jsme měli v Plzni poprvé tu čest s novou kometou Marinou La Torraca. Jak tahle Brazilka přesvědčila? Královna je mrtvá, ať žije královna! Marina nemá tu strhující bestialitu Noory ani sílu jejího hlasu. Působí křehčeji, což je samozřejmě umocněno jejím benjamínkovským statusem. Metalfest bylo její vůbec první vystoupení s BB na jakémkoliv festivalu a její upřímné povídání bylo dojemné a na takto velkém pódiu i neobvyklé. Nefungovalo by to samozřejmě, kdyby nebyla prvotřídní vokalistka. Na rozdíl od Noory používá melodramatičtější a více operní styl s legáty a vibráty a je méně jistá v tónech, což může být dáno menší koncertní zkušeností. Ale hlas i technika tam je. Klíčový „post-dickinsonovský“ moment se Finům podařilo zvládnout a plusem může být i to, že je na zbylé členy souboru najednou více vidět. Noora je všechny zastiňovala.

Finští BATTLE BEAST jsou na poli aktuálního heavy metalu již velkými hvězdami a to i když u nich došlo před půl rokem ke změně na důležitém postu zpěvačky, kdy je opustila dosavadní a poměrně výrazná pěvkyně Noora Louhimo. Na jejím místě dnes stanula brazilská kráska Marina La Torraca a svým pěveckým výkonem mne ten večer doslova nadchla. Nejenže svým osmdesátkově laděným Hard N´Heavy projevem evokovala zpěvačky typu Lee Aaron, ale rovněž svým živelným hlasem dokázala vkusně mírnit i onu, jinak docela zjevnou, klávesami umocňovanou kolovrátkovost tvorby Finů. Jsem u nich zvědav na další vývoj a první album s novou zpěvačkou. 

A do třetice hudebníci z Brazílie, závěr nedělního programu totiž patřil loučení legendy SEPULTURA a nutno přiznat, že jejich koncert měl pořádné grády. U novější éry mě prakticky vždy scházela druhá kytara, protože mám za to, že kytarové duely k thrash metalu neoddělitelně patří, ale i tak Andreas Kisser táhnul znamenitý set, jež byl průřezem jejich kariérou. Nejvíce prostoru samozřejmě dostaly devadesátkové klasiky, takže měl u valné většiny vystoupení člověk pocit, že kapela sází jednu hitovku za druhou a nedovoluje návštěvníkům uspíšit jejich odchod z areálu. Derrick Green u dvou skladeb dokonce předvedl i skutečný zpěv a zvlášť u grooveové novinky s názvem „The Place“ potvrdil obstojný potenciál. U mne tedy poslední ročník Metalfestu splnil všechno to, co jsem od něho očekával a byť se pořadatelé stále drží mnohokrát prověřených jmen, své jsem si zde znovu našel.

Královna je mrtvá, ať žije brazilský prales! Takhle má vypadat poslední koncert festivalu i poslední koncert legendy v Česku. SEPULTURA neumí zahrát špatně, ale tohle byla smršť, tohle byl uragán… Brazilce z Belo Horizonte jsem měl tu možnost poprvé vidět pár týdnů předtím, než je opustil Max Cavalera, ale upřímně si z toho památného večera v pražské Velké sportovce v roce 1996 moc nepamatuju. Jen že jsem tam lezl bez lístku nějakým kanálem a rozflákal jsem si u toho nos. A pak, že to byl pořádný rachot. Ten nastal úderem půl desáté v neděli večer i v Plzni. Neměl jsem předtím pocit, že potřebuju nějak řádit, ale ta energie valící se z pódia byla obrovská a doslova vlévala lidem čerstvou krev do žil. Znovu a znovu. Oproti předchozím rozlučkovým koncertům v O2 Universu před rokem a půl byl festivalový setlist jen minimálně kratší, a tak před nás vyskládali téměř dvacet kousků zejména z klasických cavalerovských desek. Tři věci z letos vydaného EP „The Cloud of Unknowing“ takovou sílu neměly, možná až na singlovou „The Place“ s houpavými rytmy a s mystickými pasážemi v lyrickém modu. Ale když se zatopilo pod kotlem, tak to bylo pouze pořádně. Nakonec jsem neodolal a v závěru se prodral do moshpitu plného svalnatých barbarů, kde jsem během pěti sekund přišel o část obsahu svých kapes. Ale i tak to stálo za to.

Celkově hodnotím tento ročník Metalfestu jako velmi povedený, jak samotným výběrem účinkujících, tak dramaturgií, kdy jsme se první den zaměřili více na klasický metal, v sobotu na power metal a neděle patřila spíš hard rocku. SEPULTURA pak svým výborným koncertem vystavěla opravdový vrchol třídenního klání a festival skvěle zakončila.  

Gazďa, Stray

V článku použity fotografie z oficiálního facebookového profilu festivalu.