METAL CHURCH - Dead To Rights
Metoda prvního poslechu s prvním úhozem do klávesnice. Na jinou bohužel nezbyl čas. A začneme ostřeji. Kurdt Vanderhoof si po letech zřejmě uvědomil, že bude dobré začít od Adama. Nemíním tím návrat ke kořenům, i když… vraťte se o víc jak 40 let zpět a zkuste si představit, s jakou silou METAL CHURCH vtrhli na metalovou scénu. Doba a scéna je pochopitelně jinde, nicméně určitou podobnost vnímat lze. Od prvních tónů nového, již čtrnáctého studiového alba „Dead to Rights“ si totiž posluchač užije pořádný tlak, který řadě post-klasických desek chyběl. Zeuss prostě není žádné ořezávátko. Studiový inženýr takového kalibru už většinou dokáže naplnit představu zadavatele, nebo ji dokonce vycítit. Nejde však jen o povedený zvuk (DR 10 ovšem z CD či streamu nečekejte:)), více respektující aktuálnější dění a kredit kapely, ale také o intenzitu „palby“ všech zúčastněných, která na posluchače zprudka udeří.
Pokud se jedná o výkony hudebníků, nutno zdůraznit, že Kurdt se vždy dokázal obklopit přinejmenším solidními muzikanty. Aktuální sestava však budí respekt. Rytmika David Ellefson/Ken Mary nečiní kompromisy. Nabízí ideální poměr všeho, samozřejmě při zachování nekompromisní přesnosti. Správným přívlastkem pro zhodnocení jejich metalové hry na „Dead to Rights“ by bylo asi slůvko „elegantní“. Samostatnou kapitolu pak představuje zkušený zpěvák Brian Allen, jehož potenciál se rozhodně nevyčerpává mocným přifukováním zmíněného tlaku, byť i na ten se na novince nemálo sází. Pakliže se někde seshora koukají na nynější dění kolem své kapely David Wayne a Mike Howe, měli by být opravdu spokojení, protože volba Briana dokazuje, že se jejich vokální odkaz bere sakra vážně. Zkrátka, Kurdt se pro svou další hudební pařbu v „metalovém chrámu“ obklopil tou nejvybranější družinou. Jde o neoddiskutovatelný fakt, který novou řadovku od prvního tónu takřka definuje a zároveň ji automaticky posouvá vysoko nad žánrový průměr, o koncertním potenciálu nemluvě. Věrným se naživo s vysokou pravděpodobností dostane prvotřídního výkonu, a to nejen na Brutal Assaultu.
Ještě, než přejdu k samotným skladbám, považuji za fér připomenout, že kytarovou vozbu s Kurdtem už nějaký ten pátek táhne Rick van Zandt. Do jeho gesce spadají kvalitní sóla, zatímco kapelník nabízí pokovené riffy, jež s lehkostí sobě vlastní obohacuje o další prvky, díky kterým se METAL CHURCH, spíš než k thrashi, posunují k hodně našláplému hard/heavy rocku. Luxusní rytmika, uvolněné kytary a silový vokál však musejí dostat nejen kvalitní zvukové ošetření, ale především adekvátní materiál. Jen skrze něj mohou dotyční zaujmout a ovlivnit krajinu srdeční. V daném směru se „Dead to Rights“ drží spíše linie svých předchůdců. Nebudu v tuto chvíli řešit, který label vydal kterou kolekci a s kolika skladbami. Ve vinylovém základu je jich stabilních osm. Na všechna CD pak byly přidány další dvě, přičemž na jedenáct položek se dostáváme s proměnlivými bonusy. Kdo chce mít skoro vše, měl by si pořídit příslušný box, exkluzivita japonského bonusu zůstala přesto zachována. Jednotlivé skladby každopádně plynou, hodně baví, potěší, ale pocitově příliš nenadchnou, alespoň ne napoprvé. Na druhou stranu ono velezkušené muzicírování špičkových metalových muzikantů z nich dělá lahůdku, což znamená, že zmíněné potěšení je opravdu velké a dostaví se prakticky okamžitě. Noblesní forma tak pomůže překlenout období, než nastoupí (či definitivně nenastoupí) efekt více poslechů.
Postupně jsem absolvoval další čtyři, a přestože k žádnému wow efektu nedošlo, rozhodně pomohly. „Dead to Rights“ je nejen výborně nahrané a ještě lépe zahrané metalové album, ale má i něco navíc, baví totiž jako celek. Vyráží se zostra. Už „Brainwash Game“ má vše, rychlostí thrash, tvrdostí a výrazem ostřejší JUDAS PRIEST, kytarově archiválie s osvěžující progovou pasáží. Prostě stará evropská ocel zkušeně a šikovně zpracovaná v americké válcovně. David svou basou zvoní zpovzdálí a Ken samozřejmě exhibuje, aniž by však rušil, protože metal prostě umí, přičemž je mimořádně silný i v samotném základu. Nad vším ční, jak je to u METAL CHURCH dobrým zvykem, vokál. Allen se v projevu blíží více Wayneovi. Komentáře ve stylu Losna, nebo Mažňák se zde nedočkáte. Měl by se ovšem líbit i fanouškům Mikea Howea, pokud tedy nejsou úplně pitomí.:-)
Podobnou jízdu jako úvodní kus představuje i „F.A.F.O.“, což je taková hodně ostrá kombinace klasiky typu „Smoke on the Water“ s americkým power/speedem. Titulka „Dead to Rights“ pak přináší zpomalení, tvrdost, rozmáchlé sólo a více epičnosti. Maryho vystřídal v exhibici Allen. Kurtd přihazuje jedno riffové polínko za druhým, nic neskrývá. V „Deep Cover Shakedown“ dospívám k závěru, že METAL CHURCH stále patří cena pro jednu z nejmetalovějších hardrockových kapel na světě. Reminiscenci na „War Pigs“ ve „Feet to Fire“ musí slyšet každý trochu orientovanější posluchač. Pohoda. S úvodním riffem „The Show“ očekávám ACCEPT, vyvalí se však hodně ostrý thrash a po něm pěkná progová momentka, nastupuje Ellefson. Rick se svým sólem ok, nicméně vzhledem k laťce, kterou nastavili jeho spoluhráči, už bych tam chtěl slyšet Friedmana. I tady se zcela transparentně něco hodně starého nesmírně energicky tlačí něčím jen o něco málo mladším. Zbylé skladby se nesou v obdobném duchu a výsledek mě začíná dost bavit. V aktuálním rozhovoru pro web Chaoszine Kurdt potvrdil, že mu při tvorbě „Dead to Rights“ o nic jiného než o zábavu také nešlo.
Původně jsem chtěl psát něco o jasném vítězství formy nad obsahem (90 % x 50 %), jenže opakované poslechy mě nakonec přesvědčily o tom, že se podařilo napsat solidní materiál (60-70 %), který byl podán povětšinou mistrovsky (85 %). Když se ke všemu připočte vlastní, příjemně starosvětský prog ksicht (80 %), zapomene se na obálku a maličko se přivře jedno očko, vyjde nám hodnocení, které možná není úplně objektivní, ale v dnešní době nejspíš zasloužené. Jo, a nezapomeňte na bonusy! Taková „Blood and Water“ mohla být klidně v základu.
| 11.05.2026 | Diskuse (0) | Pekárek hackl@volny.cz |
 |
