MEKONG DELTA - The Music Of Erich Zann

100%

Jestliže někdejší kytaristé od německých speedmetalistů LIVING DEATH Reiner Kelch a Frank Fricke odhalili své umělecké ambice především v rámci třetího alba své kapely „Protected From Reality“ z roku 1987, pak jejich tentýž rok debutující bočák MEKONG DELTA najížděl na tyto tendence již od samotného začátku a ještě o kus zřetelněji.

Trvalo pouhou sezónu a kapela sestavená především okolo baskytaristy Ralfa Huberta (tou dobou užívajícího pseudonymu Björn Eklund) dala světu druhé album „The Music Of Erich Zann“, jež neslo název po jedné z povídek z díla hororového spisovatele H.P.Lovecrafta. Tohle album stále platí za milník technického thrash metalu druhé poloviny osmdesátých let. V souvislosti s ním nemáme co do činění s koncepčním dílem ve smyslu metalové opery s jednolitým dějem. Pojítkem všech songů je naopak temnotou a záhadností nasáklá aura, muzikantská brilance a všudypřítomný psychedelický opar. Songy spojuje velmi sugestivní atmosféra, rovněž v souladu s ní dochází navíc k legendárnímu propojení mezi metalovými nástroji a prvky vážné hudby. Tyto momenty působí výrazněji, než tomu bylo v případě albové prvotiny. Dalo by se říct, že MEKONG DELTA po umělecké stránce rychle vyzrávali, což se odráželo i v textové náplni, jež zde tvořila další specifickou složku.

Pojítkem textů je dost často téma strachu, z neznáma, z existence, z budoucnosti, z představy, že temné vize nakonec dostojí těm nejtragičtějším scenářům a předpovědím, viz třeba úvodní song „Age Of Agony“. Do zorného pole kapely se rovněž dost často dostává téma manipulace, zaměňování reality a dosazování lží za pravdu, jak aktuální v současné době plné nejistoty - „True Lies“. Třeba skladba „Confession Of Madness“ vypráví příběh v rámci politického systému, který z podstaty vlastní existence odmítá změnu a pouze tak umocňuje společenskou frustraci. Pokud se někdo odhodlá otevřít ostatním oči, záhy je izolován, či prohlášen za šíleného. V „Hatred“ je vypravěč frustrován lidmi posedlými penězi, a nebrání se proudu nenávisti vůči materialistickému světu, všemu povrchnímu a bezduchému. Skladba naplněná vnitřní silou, vyprávějící o prorocích, mysticismu a nevyhnutelné cestě osudu má zde název „Prophecy“. Podobný, akorát že temnější charakter má rovněž píseň „Memories Of Tomorrow“, kde hlavní hrdina zná příběh své budoucnosti, protože jí ve svém paralelním duchovním světě již prožil. Středobodem je přesvědčivá myšlenka na neměnost osudu. Kritikou ega, mesiášství a falešné víry se zabývá text skladby „I, King, Will Come“, kdežto následující „The Final Deluge“ míří přímo k dílu H.P.Lovecrafta a povídce, která dala celému albu jméno. Vypravěč zde popisuje pocity, jež zažívá po vstupu do podkrovního pokoje šíleného skladatele Ericha Zanna.

Jde po všech stránkách o komplexní umělecké dílo v rámci tvrdého a vesměs rychlého metalu, kterému se pár let před tím začalo říkat THRASH. Tehdy v roce 1988 se však i thrash metal dostal do bodu, kdy si začal hledat cestičky k umělečtějším formám vyjádření. Techno-thrashoví MEKONG DELTA zde zásobují posluchače úžasnými finesami, změnami temp a barvitou hrou všech složek vlastního zvuku. Z poslechu „The Music Of Erich Zann“ bylo okamžitě poznat, že za ten rok hudebníci zkrátka skladatelsky vyspěli a jejich projekt získal na opravdu výrazném uměleckém tvaru. Jejich hudba vždy byla o neobvyklých strukturách, proměnách temp, rytmické i kytarové bohatosti, virtuozitě a komplikovanosti, což se ukázalo být realitou po dalších znamenitých počinech MEKONG DELTY, nicméně všechny tyhle věci již „The Music Of Erich Zann“ splňovalo a proto je řazeno mezi největší žánrové klasiky. 

Pokud je řeč o vlivech přicházejících z prostředí vážné a scénické hudby, pak instrumentální skladba „Inteludium (Begging For Mercy)“ je nejvýraznějším momentem tohoto druhu. Jedná se o song vystavený na motivu skladby napsané v padesátých letech Bernardem Herrmannem pro nejvýznačnější Hitchcockův film „Psycho“. Dochází v ní k naprosto dokonalému propojení metalové složky s orchestrem. Jestliže v jiných skladbách nedochází k srovnatelně výraznému vstupu symfonických nástrojů, tak skladby i skrze metalové instrumenty vyznívají jako součást nějaké avantgardní symfonie, prostřednictvím poslechu které může fanoušek čelit doslova zešílení.

Vynikající je už vpád do alba prostřednictvím dvou svižných, přesto však velmi barvitých a co se týče náboje i strhujících fláků. Ať už otvírák „Age Of Agony“ nebo následná „True Lies“ vrhají svým rychlým tempem vstříc nezastavitelnému proudu riffů a paralelních rytmických proměn. Do víru dobrodružství jsou hnány znamenitou rytmikou v podání Jörga Michaela (zde působí ještě coby Gordon Perkins), ale také skvělou souhrou baskytary Ralfa Huberta s riffostřelbou výše uvedeného kytarového dua (viz začátek recenze) užívajícího stále přezdívek Rolf Stein a Vincent St.Johns. Už zde se kapele daří docílit vysokého napětí a to díky neočekávaným proměnám temp a nepřebernému množství strhujících kytarových figur. Rytmika se často odváží uhnout mimo těžiště taktu a kytary se prolínají v zcela rozdílně pojatých linkách, čímž dosahují vrstevnatosti. 

Osobně si myslím, že na MEKONG DELTA bylo vždy nejzajímavější, že i přes svou složitost dokázali u skladeb uchovat únosnou míru melodiky. To je zde poznat z množství kytarových vyhrávek, častých sól a různých zdobných úseků, sloužících k obohacení proudu dění. Přestože jejich tehdejší frontman Keil nebyl přímo melodickým typem zpěváka, jeho vysoko položený hlas dokázal dodat písním na silné atmosféře a tvořil s instrumentální složkou nerozdělitený celek. Možná někomu jeho hlas přišel méně přístupný, ale jeho smysl pro dramatično, a v souvislosti s ním i pro emotivně pokroucenou melodiku, byl zkrátka specifický. I z toho důvodu je tohle album techno-thrashovým kultem, které řada žánrových specialistů považuje za jedno z nejprogresivnějších děl nejen své doby, ale i v rámci žánru celkově.

Pro hledače poslechových dobrodružství je dílo doslova povinností, protože v něm opravdu nejde pouze o suchou technickou perfekci a virtuozitu, ale je mu vdechnut lidský rozměr a specificky pojatá atmosférická stopa. Tohle je znát třeba ze skladby „Confession Of Madness“, která představuje jednu z nejkomlexnějších ukázek tehdejšího mistrovství MEKONG DELTA. Na jednu stranu se objevuje práce s disonantními zvuky, na stranu druhou kapela přechází od rychlých temp k pomalejším harmoniím a psycho momentům. I přes tohle si však kapela udržuje melodiku. I v rámci kratší, úderné a rychlé thrashové skladby „Hatred“ se kapela nevzdává svého uměleckého nastavení. 

Naopak proměnlivěji vyznívají songy z B strany jako „Prophecy“ nebo „Memories Of Tomorrow“, které útočí ještě výraznější harmonickou bohatostí a patří k nejpestřejším momentům alba a to především díky kytarové práci, odhalující velký smysl pro melodiku a děj s ní související. Velkolepým dílem je pak song „I, King, Will Come“, který působí teatrálně a kapela v něm prokáže smysl pro drama či gradaci. Z pomalejší fáze se na hlavní linku nabalují nové vrstvy a nakonec vše vrcholí ve víru psychotické bouře. Velmi zajímavou položkou je pro mne však i dvouminutová pomalá skladba na závěr - „Epilogue“, kde se v komorní atmosféře dostává do hlavní role především Keilův hlas. Jde o jakési rozlučkové vydechnutí, requiem za právě ukončeným dramatickým dějstvím, kde zpěvák prokáže velký smysl pro budování atmosféry. Tohle svědčí ve prospěch tvrzení, že tohle dílo je prakticky dokonalé i v detailech a jeho autoři kromě hráčské a technické perfekce nepodcenili ani dramaturgickou stránku. Taková alba se již netočí.

24.02.2026	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz