MEGADETH - Megadeth

80%

Kapela MEGADETH se po více než čtyřech dekádách loučí s fanoušky prostřednictvím posledního řadového alba, neboť zdravotní problémy dohnaly Davea Mustainea k přehodnocení smyslu další hudební cesty. Od jara budou následovat ještě rozlučkové koncerty a posléze se příběh této pozoruhodné kapely uzavře. Bezejmenné finální album je v jistém smyslu odlehčenější, spontánější a více přímočaré než několik předchozích prací MEGADETH. Ne nutně to však musí znamenat menší zanícení a z něho vyplývající kvalitu. Jestliže se třeba o předešlých albech „Dystopia“ nebo „The Sick, The Dying...The Dead!“ dalo mluvit jako o thrashových počinech s progresivními prvky, pak novinka má nejblíže k americké obdobě heavy metalu. Ze skladeb mám však pocit, že jejich vznik doprovázela přirozenost a mimořádně dobrá atmosféra mezi hudebníky, což se na novém albu odráží v častém zastoupení spoluautorských kreditů všech tří Daveových spoluhráčů.

Svým způsobem jde v rámci provedení o rekapitulační dílo, které spojuje mnoho specifik, kapelou využívaných v průběhu dekád. Opuštění komfortní zóny od MEGADETH určitě nečekejte. V aktuální formě dost možná převládá příklon k hudbě poslední desetiletky dvacátého století, která je z komerčního hlediska považována za nejúspěšnější éru kapely. Stylově se tedy pohybujeme zhruba někde v rozmezí od „Countdown To Extinction“ po „Cryptic Writings“, zvukově pak dostáváme pečlivě vycizelovaný heavymetalový materiál s velmi čistým a jasným kytarovým zvukem. Tahle poslední sestava MEGADETH je totiž znovu výborná a služebně nejmladší člen, finský kytarista Teemu Mäntysaari se k Daveově cítění velmi hodí, což zde dokládá právě velkou spoustou spoluautorských kreditů. I hlavní aktér je zde slyšitelně v pohodě, neboť přes přímočarý ráz skladeb tyto tuní znamenitými kytarovými sóly. Precizní shredding a rychlé sólování k hudbě MEGADETH vždy patřilo, ostatně stejně jako změny temp a určitá míra neprvoplánovosti.

Dobře zapojeni se jeví i další dva členové – baskytarista James LoMenzo a belgický bubeník Dirk Verbeuren, takže materiál budí dojem semknutého díla, kde všechno se vším souvisí. Jedinou výtku stran dramaturgie tak mám v podstatě k bonusové skladbě na závěr, což je metallicovský cover „Ride The Lightning“, který se svým old-school pojetím na tohle album moc nehodí. Nevím, co nevyhnutelného chtěl Dave světu sdělit zařazením právě této skladby, z mého pohledu jde o zbytečnost, která stylově trochu nabourává onen ucelený ráz díla. Mám pocit, že skladba měla být přiložena spíše k nějaké kompilaci. Těch deset zdejších autorských písní MEGADETH, které onomu coveru předcházejí, však šlape jako skvěle seřízené hodinky a vše budí dojem naprosté přirozenosti.

Když jsem chválil zvuk a hráčské výkony, musím se k jedné věci vyjádřit spíše kriticky. Nepříliš příznivý názor zastávám na současný hlasový potenciál lídra kapely, který už je v rámci novinky opravdu hraniční. Dave dlouhodobě schytává za svůj poničený pěvecký projev kritiku. Oprávněně. V mládí mně jeho mečivý hlas nevadil, naopak mne přišel zajímavý a vždy jsem jej bral za originál. Dnes je situace diametrálně jiná, po vleklých zdravotních problémech s hrtanem a hlasivkami, ten pokles hlasové vitality musí slyšet snad každý. Přesto dokážu pochopit, že svůj zpěv se zvyšujícím věkem Mustaine přizpůsobil svým schopnostem a posadil jej trochu níže a že se už nepouští do nějakého eskamotérství, ale spíše jen cedí slova skrz zuby. Už od úvodní kytarově nabušené jízdy „Tipping Point“ je vám jasné, že v tomhle směru se zázrak s jeho hlasem konat nebude. Jinak jde samozřejmě o výbornou a tvrdou skladbu, která sebou nese zdravou dávku všech typických ingrediencí zvuku MEGADETH a Mustaineových démonů.

Jestliže punkově laděnou „I Don´t Care“ jsem samostatně jako singl příliš neocenil, na albu tento chytlavý přímočarý kvapík funguje a dokážu si na něm najít pozitiva. V rámci bezrefrénové skladby mne prostřední část se spoustou sól dokonce v jeden moment navodila myšlenku na slavný „Hangar 18“. Co se ukazuje být odvráceným aspektem této písně, je konzervativismus dnešních MEGADETH a styl, jež rozhodně neplodí překvapení. Song totiž budí dojem, jako bych jej již slyšel mnohokrát od řady jiných. „Hey God!“ je důrazná hitovka ve středních tempech, kde Mustaine odhaluje svůj vztah k Bohu. Skladba má určitě potenciál chytlavosti a může se v klidu měřit s klasikou jako je třeba „Trust“. Osobně jej považuji za hlavní tahák první půle desky. Své kytarové mistrovství aktuální dvojice předvede ve svižné „Let There Be Shred“, pro tuhle skladbu vlastně platí to samé co pro „I Don´t Care“, tedy instrumentace je precizní, skladby se dobře poslouchají, jsou plné kejklí, ale nějaké výraznější nadstavbové překvapení se v nich nekoná. „Puppet Parade“ je hymna spíše plíživějšího charakteru, je v ní znovu mnoho kytarového kouzlení, ale i pošmourně působící refrén, přibližující posluchači skutečnosti aktuálního světa, ve kterém je to pro individualismus a vlastní směr stále těžší. Přiznávám, že o něco radši mám následnou „Another Bad Day“, která je sice typově podobnou skladbou jako „Puppet Parade“, ale cítím z ní poutavější melodiku a celkově mne tahle „devadesátkově“ pojatá věc oblažuje o něco více.

Za asi nejslabší položku desky považuji hodně dravou a na uspěchaných riffech postavenou „Made To Kill“. Za mne jde o song bez nápadů, který zastává pouze výplňovou funkci. Osobně bych se bez něj tedy obešel. Naopak trojici následujících skladeb, začínající u „Obey The Call“, považuji za vrcholnou fázi celé desky, navíc se vzrůstající gradací. První zmíněná věc začíná tesknými kytarovými tóny, aby se posléze vyvinula v bytelnou riffovačku ve středním tempu, opatřenou hypnotickou náladou a plíživým refrénem. Typicky mustaineovskou vypalovačku představuje „I Am War“, což je parádní heavymetalová hymna tak trochu připomínající „A Secret Place“ z alba „Cryptic Writings“. Není to náhoda, protože novou desku považuji za nejpodobnější právě tomuto albu z roku 1997. Mustaine zde zúročuje veškeré své muzikantské přednosti, což se záhy ukáže i na finálním kusu, kterým je zřejmě vrchol celé desky, song „The Last Note“. Tomu nechybí strhující nápady, skvělá melodie i potřebný závan dramatu, zde Dave realizuje svou poslední velkou zdravici a potvrzuje, že je stále velkou osobností metalové scény. Následný cover METALLICY už je, jak jsem výše zmínil, zde opravdu navíc a narušuje semknutý ráz tohohle vypulírované díla.

Deska „Megadeth“ asi neobsahuje podobně velký maják, jakým byla titulní skladba v rámci razantněji znějícího alba „Dystopia“, ani vřavu na způsob „We´ll Be Back“ z předchozího, více progresivního „The Sick, the Dying...The Dead!“, ale i tak oslňuje obdobným způsobem - skvělou instrumentální prací, přesvědčivým songwritingem, poutavou dramaturgií i celkovou semknutostí. Takhle vypadá smysluplná rozlučka velké metalové kapely.

02.02.2026	Diskuse (59)	Stray janpibal@crazydiamond.cz