MAYHEM, MARDUK, IMMOLATION, INFERNO, MALLEPHYR - Praha, Křižíkův pavilon B, 21.února 2026

Smrt se přehnala nad Evropou a během pozdního únorového víkendu sekla svou kosou i v Praze. A to rovnou pětkrát. Turné „Death Over Europe“ sdružilo norské vypalovače kostelů MAYHEM se švédskými válečníky MARDUK a americkými žháři IMMOLATION, aby je pro potřeby našeho hlavního města doplnili dvě lokální bandy alias MALLEPHYR a INFERNO. Tento pětilístek sliboval několikahodinový a až příliš intenzivní sluchový zážitek, tak jsem radši vytáhl ze šuplíku špunty, které jsem neměl na koncertě od Brutal Assaultu.

Při příchodu na MALLEPHYR v pět odpoledne už bylo poměrně plno, což se dalo vysvětlit i slušnou porcí zahraničních návštěvníků, zejména z Německa a Polska. V Germánii mělo turné pouhé tři zastávky a v Polsku jen Gdaňsk, takže to měli naši sousedé v některých případech blíž do naší matičky Prahy. Když jsem pak už během hlavních hvězd obhlédl sál, musel jsem se opravdu divit. Na tu nejextrémnější formu black metalu tu křepčilo určitě 2000 lidí. Přišli bezesporu na MAYHEM, jelikož třeba MARDUK hráli v Praze naposledy ve Futuru, které pojme pár set návštěvníků. Dostavilo se i hodně mladých a můj osobní názor je, že tak polovině přítomných lidí možná tahle hudba zas až tolik neříkala (a já taky nejsem žádný velký fanda), ale MAYHEM jsou už dneska holt pojem s image té historicky nejbestiálnější kapely, kterou je prostě nutné vidět. Jejich kult podpořil i hraný film Lords Of Chaos z roku 2019, kde si někdejšího kytaristu Euronymouse střihnul Rory Culkin, brácha slavnějšího Macaulaye, a zpěváka Deada hrál Jack Kilmer, syn Vala Kilmera. Jinak něž pop-kulturním zbožštěním si nedovedu vysvětlit tak masový zájem o kapelu, která je prostě běžnými objektivními měřítky neposlouchatelná.

Docela živě si dokážu představit, kterak se jen při zmínce o filmu Lords Of Chaos příznivcům norwegian pure blacku, obrazně řečeno, otevírají nože v kapsách. Jenže Gazďa má nadhled, je hlava otevřená a navíc píše na tyhle stránky, takže se nejenže nemusí tvářit podmračeně, ale naopak si může s komerčními cinkrlaty v klídku slovně zažonglovat. Abych pravdu řekl, nepíšu moc rád texty o tématech zmiňujících náležitosti spojené s „pure black motherfuckers“ a možná se to rovněž týká věcí spojených s  „pure deathmetalers“, což není ani tak díky hudbě samotné, kterou ostatně v mnoha případech posluchačsky můžu, ale pravděpodobně tím, jak dalece se můj postoj a perspektiva, kterou zastávám k této hudbě - mnohdy zajímavé, ve své ortodoxnosti však nesnesitelné - od většiny subžánrových puristů liší. Ať je to jak chce, mám zkrátka rád otevřenost v metalovém extrému. Ano, tak je správně řečené. Už třeba v případě thrashových kapel jsem kdysi v ranných devadesátkách miloval období, kdy tyto měkly a stávaly se pestřejšími. Něco jiného pak zastávám v případě ikon Hard N´Heavy, kdy mám naopak radši říznost a ryzost – hard rocku i heavy metalu. Nevím jak je to možné, ale až na pár vyjímek (album „Seventh Son Of a Seventh Son“ je jednou z nich) v těchto případech úkroky k progresi opravdu nevítám. Vraťme se tedy k sobotě, kdy jsem si vyhodnotil, že na holešovické Výstaviště dorazím až v sedm večer na IMMOLATION a radši si dám v jedné z letenských hospod dvě „Plzínky“, jak v Praze podivuhodně a exoticky říkají, než abych v sále stepoval na ty menší žánrové věci z tuzemska. Záhy jsem si v oné hospě všiml, že všude visí sparťanské šály a tak jsem si to tam alespoň v tichosti prohlíd, ostatně, měl jsem na to celou hodinku. Dost možná ten nejpříznačnější nápoj v republice s oprávněním užívati názvu PIVO však zde byl výtečně ošetřený!:-)

Byl jsem v prostoru Křižíkova pavilonu B poprvé a celkově se do tohoto temného industriálního sálu tenhle typ muziky hodí. Obvykle se tu konají různé veletrhy, konference a korporátní ejchuchů, z koncertů zde byla jen poslední Prague Death Mass loni v říjnu. Mám rád poznávání nových lokací a téhle dávám jasné plus, i když příchod a prostory šatny a WC nejsou ideálně řešené a bylo by i fajn do sálu umístit závěsy, aby na nás z chodby nezářily ty hnusné zářivky připomínající školní jídelnu.

Každopádně plný sál se rovnal plusu pro rokycanské MALLEPHYR, kteří produkují na poměry tohoto stylu hudby uchu celkem lahodící kompozice. Zasloužili by si větší pozornost. Atmosférický progresivní black, při kterém se frontman Opat čas od času nebojí ani čistého vokálu. Proměnlivá a zajímavá hudba okořeněná death/thrashovými riffy v přirozeném balení, kde se není třeba pomalovávat corpsepaintem (za mě out – devadesátková věc) ani lacině šokovat. Reakce publika na rozmáchlé kompozice byla dobrá a zvuk solidní, i když znění dvou kytar byl v těch ostřejších rychlejších riffech trochu nečitelné. Tak jako tak půl hodina dobré hudby.

Blackmetalové INFERNO pochází z Karviné, a to je upřímně to jediné pozitivní, co o nich dokážu říct. Kapelu neznám, ale nebyl jsem předem zaujatý, naopak, s napětím jsem čekal, co přijde. Seance začala podezřelým velkolepým intrem, které bylo zbytečně dlouhé a pomalé a hodilo by se možná tak k nejdůležitější kapele večera, ne k bandu, který má pro se be určených jen 30 minut. Na pódium pak důstojně nakráčela čtveřice v kápích a se zakrytými obličeji a já rychle vytáhnul mobil, abych honem udělal pár fotek, než se zpěvák převlečený zjevně za smrtku pohne ze své vznešené pózy uprostřed, a zkazí tak estetický dojem obrázku. Nemusel jsem chvátat, neboť tento chmurný žnec (alias vokalista Adramelech) se prakticky během koncertu nepohnul, jen občas velkolepě zakroutil rukou apod. Slyšet ho moc nebylo, měl jsem dojem, že jen tak mluví nebo šeptá do monotónní a celkově nijaké hudby plné echa a samplů. Co to mělo celé znamenat, nevím, asi to bylo cosi intelektuálního a cool, ale výsledkem byla póza a blackmetalový kýč.

Newyorští IMMOLATION se svým deathmetalovým zaměřením do tohoto minifestivalu na prví dobrou moc nehodili, ale po karvinské školní besídce přinesli tolik potřebnou dávku kyslíku a pořádné řezničiny. Pár týpků s dlouhými vlasy, co přišli na pódium a spustili solidní a přímočarý death. Konečně trocha života! Klasici deathmetalové scény už od konce osmdesátých let nepatří v žánru k těm úplně nejlepším, ale je to jízda a písně mají švih a nápad a některé kytarové motivy jsou opravdu zajímavé. Z připravované novinky, která má vyjít v dubnu, zazněla skladba „Adversary“ a potvrdila, že si Američané i po těch pětatřiceti letech udržují kvalitu. Charismatický frontman Ross Dolan s pěkným hlubokým chrčákem, profesionální nasazení kapely, slušná hudba, přirozené vystupování. Laťka večera zas vystřelila nahoru.

Američané IMMOLATION platí dlouhé dekády za kapelu, na kterou je spoleh, a tak je kvalita koncertu přímo závislá na ozvučení zvolených prostor, neboť o všem dalším u nich nelze pochybovat. Díky pořadatelům festivalu Brutal Assault jsem jejich program zažil již mnohokrát, tentokrát však jejich setu něco chybělo, a to něco vycházelo z utopenějšího kytarového zvuku a celkově z menšího drajvu, než bylo v minulosti u nich obvyklé. Co na tom, že Robert Vigna znovu kytarově dováděl a do skladeb vrstvil bleskové vyhrávky, co na tom, že majitel zřejmě nejdelší řepy na scéně - Ross Dolan - za mikrofonem koncentrovaně burácel, když vystoupení v podstatě příliš nestrhlo. Už jsem je zkrátka párkrát zažil v lepší fazóně. Na IMMOLATION je dobré, že jejich novější tvorba určitě nezaostává za tou klasickou z devadesátých let, co víc, oprávněně je řazena do koncertního setu a má nezastupitelné místo v rámci jejich portfolia. Není již v death metalu mnoho podobných vytrvalců, vždyť IMMOLATION vydatně napomáhali od osmdesátých let deathmetalovou scénu budovat. V rámci setu došlo dokonce i na první ochutnávku z připravovaného alba „Descent“ v podobě vypalovačky „Adversary“. Dobré, ale ne až tak dobré, jak bych kdysi čekal.

Od švédských bombardérů MARDUK jsem čekal strhující nihilistický set, který nebude k zastavení a, pomyslně řečeno, srovná místo konání akce se zemí. Nestalo se, neboť vyznění rovněž nebylo úplně přesvědčivé a žádná pekelná jízda se tak u švédských stálic černého kovu nekonala. Nevím, zdali to bylo menší hlasitostí nebo jestli kapela nešla do svého výstupu až tak naplno, ale matný set každopádně zůstal trochu za očekáváním. Daniel Rostén alias Morthuus určitě plně neprodal onu bestii, kterou má ve svém hrdle, zatímco kytarista Morgan Hakansson předváděl rutinní práci stálice. Oba nakráčeli na pódium v doprovodu svých dalších dvou spoluhráčů, a to s ledabyle naplácaným warpaintem na obličejích, který spíše působil jako špína z nějakého bitevního zákopu, než úmyslná ozdoba obličeje (to ne že by mě to vadilo), a samozřejmě již s tradičně mokrými vlasy. Uvítal bych více hitovek právě z poslední fáze kariéry Švédů, neboť právě tyto věci nejvíce znám a preferuji. Ze skladeb jsem tak rozpoznal pouze vynikající „Shovel Beats Sceptre“, jež byla jedinou položkou z poslední desky „Memento Mori“ a kontrastovala s divokou minulostí svou jasnou strukturou a pomalejším tempem. Přišel čas rovněž na nějaké ty rychlé vypalovačky z devadesátek, ale ty se mně jaksi slily. Začátek pražského koncertu MARDUK však nebyl úplně marný, neboť mne zde zaujala hitovka „Frontschwein“, skladba se zřejmým nádechem hitovosti nebo, chcete li, gotiky. Naopak ten večer zamrzela absence songu „Viktoria“. V setu MARDUK však převládaly spíše skladby více než dvacet let staré a tyto jaksi nepatří k věcem, kterými bych byl odkojen. Bohužel, všeobecný dojem a výsledek  koncertu na mne působil na tuhle, pro mne, nejočekávanější věc večera docela obyčejně.

IMMOLATION jsem si možná nakonec užil nejvíc, i když jsem přišel hlavně na MARDUK. Tyhle křesťanobijce jsem už několikrát z nejrůznějších důvodů prošvihl (naposledy loni na Basinu kvůli AC/DC v Letňanech), a tak to byla v Holešovicích pro mě premiéra. Nebyli na pódiu dlouho, přehráli nějakých cca deset písní, ale šlo o hodně intenzivní vystoupení. Totální výplach, který nerozhodily ani zjevné problémy na pódiu, kde neustále i ve skladbách pobíhal technik a cosi šteloval. Jako kdyby ale spuštěný mlhostroj zároveň trochu zmatnil zvuk i atmosféru a oproti přirozeným IMMOLATION tak šel řetěz hudební živelnosti trochu dolů. MARDUK sice mají být zlí, ale mně přišli spíš nějak přinasraní (možná těmi technickými potížemi). Mám rád spíš ty novější věci, a za vrcholy tak považuju úvodní „Frontschwein“, „Wolves“ nebo „Shovel Beats Sceptre“, což byla bohužel jediná věc z posledního alba „Memento Mori“ (2023). Koncert fajn, ale nic úplně speciálního.

MAYHEM jsem díky Brutal Assaultu viděl v útržcích již třikrát (poprvé dokonce v roce 2006 ještě ve Svojšicích) a ani jednou mne moc nezazujali. Proč by také u posluchače hard rocku měli, že jo? Jenže jim teď vyšla novinka „Liturgy Of Death“, která sice stále nemá s nějakou barvitější hudbou nic společného, ale jevila se mě o něco pestřejší a otevřenější než jejich starší matra, a tak jsem se tedy nakonec rozhodl občíhnout v Praze situaci. Jenže již od prvních okamžiků jejich koncertu bylo zjevné, že z tohohle mráčku pro mne vážně nezaprší. Nejenomže jsem v úvodní skladbě ani nepoznal pecku umístěnou právě na poslední řadovce (a to byla nakonec jedinou skladbou z novinky), ale v průběhu celého koncertu jsem, snad kromě nářezového songu „Chimera“, který začíná dobře známým, kovově chladným gongem, nerozpoznal ani jednu konkrétní skladbu. Na to že zvuk byl o něco čistší a zřetelnější než u předchozích MARDUK, se mne hudba MAYHEM prostě slévala do abstraktní temné koule, ze které na mne nic výrazného nevyskakovalo. Hellhammer samozřejmě naprosto parádně bubnoval, kytary měly typicky posmutnělý rozechvělý ráz a jejich krotitelé působili vesměs civilně a soustředěně, zatímco Atilla dělal svou choreografickou i hlasovou show, měnil kostýmy, durdil se, spitoval, zkrátka udával ráz celé seance, přesto výsledný výstup z této akce mám maximálně spojen s tím, že jsem nejdřív v průběhu předkapel pokecal s Gazďou a potom se Sickym, a tím to asi tak skončilo. Takže bych to asi shrnul zvoláním – Omlouvám se, nic po mě dneska nechtějte, já téhle hudbě prostě asi nerozumím!! :-)

Hlavními hvězdami byli norští MAYHEM. Ti už (snad) prošli lekcí dospělosti, takže už nezapalují kostely a navzájem se nevraždí. Také se už od nich nedočkáme filozofických skvostů typu, cituji: Krvácej až do morku kostí…jdeš si pro další kurvu…mrdat tvoje slizká střeva… kurva, to mě dohání k šílenství… řetězová pila v mých krvácejících rukou…jak tě začínám řezat na dvě části… tvoje střeva lezou ven… a já prostě miluju ten pohled…červi se hemží v její kundě… miluju lízat tyhle sračky…pohřbím tě v slizkém hrobě… budeš tam navždy hnít! Podobné mnohovrstevnaté intelektuální litanie už preludují jen naživo (kompletní text písně „Chainsaw Gutsfuck“, která zazněla i v Praze), když se na současnějších fošnách věnují tradičnějším blackmetalovým tématům existenciálního nihilistického zmaru. Ani tady nejde o vrcholná díla Jaroslava Seiferta, ale už to tolik nesmrdí pubertální šokézností. Vzhledem k minulosti norských satanášů je ale možné také zapřemítat, zda tu nemáme „turkovské“ dilema alias otázku, jak moc byli/jsou pubertální a jak moc šílení či jednoduše vypatlaní. Každopádně koncert působil v rámci mantinelů této verze blackmetalu vcelku normálně. Na mě byl tento typ koncertu oproti někdejší dřevnosti a (stále i dnes) pozérským a přiblblým textům nelogicky teatrální. Vzadu běží na velkém pásmu různé „smrťácké“ videoprojekce a před námi zpěvák Attila Csihar mění kostýmy skoro tak často jako neposedná Taylor Swift. Je to celé myšlenkově popina, jen pro sebemrskačské milovníky laciné verze baroka. Hudebně podle mě nejsou MAYHEM také žádný zázrak, ale ani velký průvar. Osobně mám radši ty punkovější věci z prvního EP nebo třeba „Psywar“ a „To Daimonion“, i když z pásku mi neznějí špatně ani rozmáchlejší věci z letošní desky jako „Realm of Endless Misery“, které v Praze ale naživo celkem splývaly.

Text: Gazďa, Stray

26.02.2026	Diskuse (1)	Gazďa/Stray