MAYHEM - Liturgy Of Death

90%

Z perspektivy člověka stojícího ne úplně uvnitř blackmetalového prostředí chápu MAYHEM jako kapelu, která dlouhé dekády statečně zápolí s těžko zastíratelnou vrstvou špíny, která již dávno ulpěla na jejich jménu vlivem nechvalně známých událostí z první poloviny devadesátých let. Tyto měly totiž dvousečný vliv na umístění jejich jména na scéně. Osud si zkrátka nevybírá, zvlášť když je drážděn. Ačkoliv řada lidí kapelu považuje za naprosto legendární a pro celý žánr určující, jiní jdou od MAYHEM radši dál, a to nehledě na pozdější vývoj jejich hudby, zřetelně vzrůstající profesionalitu a zanícení vkládané do každého, v jejich případě ne zrovna častého albového počinu. Pro někoho zkrátka mohou stále zůstávat kapelou, na které vězí ohromný stín. Vím o čem mluvím, sám jsem se jejich hudbě dlouho vyhýbal. K novince...

Současní MAYHEM však nepřestávají přiklávat pod kotlem, vyvíjejí se, v jemných nuancích dávkované umělecké neurvalosti postupně mění svůj výraz, rozšiřují tématický záběr svých skladeb a s novinkou „Liturgy Of Death“, jež spojuje temnotu nejen s progresí, ale i s epikou a scénickým provedením, dosahují svého nejkomplexnějšího vyjádření za dlouhé roky. Ačkoliv si kdysi rovněž prošli změnami v sestavě, ta současná s kytaristy Telochem a Ghulem zůstává konzistentní již dlouhých dvanáct let. Novinka vydaná u renomované německé značky Century Media je pro mne tak bezeporu jejich nejlepším počinem.

Že v jejich současných temných bouřích nacházím velký prostor nejen pro natlakované fáze, ale i pro detaily, přičítám rozhodně uměleckému růstu kapely a její schopnosti vrstevnatějšího vyjádření, které však hudbu MAYHEM nemění zgruntu, jen ji přidává na atmosféře, dramatizaci a zažitek umocňujících emočních vrstvách. Rytmická sekce zkušených borců Necrobutcher a Hellhammer zde vystavěla mohutné spodní proudy (určitě mohutnější než na předchozím albu „Daemon“), jež na mne zprvu působily jako nesnadno zpracovatelný labyrint z intenzivních úderů, hromových náletů a hutných vírů nepocházejících snad z povrchu zemského. Nad nimi pak úřaduje výše uvedená kytarová dvojice Teloch/Ghul, jež svou dissonantní souhrou vymalovává temná panoramata tak dokonale, že se letos mohou mít na pozoru snad i vyhlášení žánroví mistři typu EMPEROR. Oba kytaristé si dělí autorské kredity půl na půl a co do vyznění a nápaditosti je novinka jejich dosud nejdokonalejší prací. Současní MAYHEM jsou, dle mého, letos ve všem blíže k uměleckým vrcholkům norwegian black metalu, je jim totiž stále vlastní originalita. K té přispívá i vokální vklad Attily Csihara, který zde jakoby stál v epicentru celé té emoční bouře a jako operní pěvec tu a tam vokálně zaržál. Tohle album má totiž až scénické proporce.

Na rozdíl od předchozích počinů „Esoteric Warfare“ a „Daemon“ je novinka dobrodružnějším a rozlehlejším vyjádřením. V posluchači skladby dlouhodobě rostou a vyloženě vábí k dalším a dalším poslechům. Je toho v nich mnoho k postupnému objevování, což je jasné již od úvodního, atmosférou rozkladu prostoupeného kusu „Ephemeral Eternity“, který jakoby vypadl z nějakého historického filmu přibližujícímu etapu černé smrti. Intenzita songu narůstá prakticky z ambientních poloh a krom navýšení tempa jí dosti přidává i vokální duet Attily Csihara s hostujícím Garmem, aby záhy vše postupně gradovalo a explodovalo do hněvivé bouře. Zpěvy na této desce jsou vyloženě přízračné, nejenom že Attilovo vrčení, mumlání a chroptění je snad ještě strašidelnější než kdy dříve, ale k němu přibyly i nové okouzlující rejstříky vyjádření, včetně scénických operních momentů. O tomhle je i následná mrazivá bouře „Despair“, skladba nanejvýš intenzivní, ale zároveň i pestrá, progresivní a svým způsobem zhoubná.

Pakliže byl někdejší kytarista souboru Blasphemer nazýván mistrem dissonance, letos mám osobně pocit, že dvojice jeho nástupců se určitě nenechává nijak zahanbit a jejich vklad plný roztřesených mlhavých tónů je stejně intenzivní. Možná že současní MAYHEM opravdu vyšli ze své ulity, neboť poprvé cítím, že se jejich výraz přibližuje jiným velkým kapelám scény - kromě již zmíněných EMPEROR, také MARDUK a IMMORTAL. Tohle jsem z jejich hudby dříve nevnímal. Nicméně neděje se tak bez kontroly a k ztrátě originality nedochází. Přes přístupnější nádech právě kytarová aranžmá přispívají k umělecké kvalitě díla, tohle si uvědomíme v průběhu „Weep For Nothing“, jež nás ve svém filosofickém opojení zavádí do jakéhosi nadpřirozeného módu mimo čas a prostor. Co je však podstatné, právě v takových momentech působí dnešní MAYHEM dokonce chytlavým dojmem. Rozhodně posun oproti minulosti. Dříve jsem měl často pocit, že kapela dělá všechno pro to, aby rozhodně chytlavá ani náznakem nebyla.

Máme zde přímočaré riffořezbické výpady jako „Aeon’s End“, které v sobě mísí poctivou řemeslnost s okouzlujícím uměleckým vkladem přesahujícím černý žánr. V tomto vpádu do ledové noci jsou MAYHEM thrashově intenzivní, ale zároveň i v onom vysokém tempu velmi rafinovaní a složití. Kytaristé si dokonce najdou čas na povzbudivé sólo způsobující ještě větší rozšíření gradačního potenciálu alba. Temná symfonie se spoustou změn temp a výrazové roztodivnosti se dostává do nejvyšších obrátek v průběhu skladby, která o sobě dává vědět skrze úzkostné kytarové tritóny - „Funeral Of Existence“. Ta jakoby vyzývala všudypřítomnou tíseň k vstupu na záhrobní hostinu. Spolu s následující chaotickou katarzí „Realm Of Endless Misery“ se dostáváme do naprosto šíleného módu, kdy jsme natolik pohlceni nepřehledným dějstvím, až přestáváme vnímat cokoliv mimo měnící se proudy této vrcholné blackmetalové kakofonie. Hellhammerův vklad je vyloženě úchvatný a platí za základní stavební kámen úspěchu a růstu této kapely. 

Předposlední „Propitious Death“ působí svým výrazem jako štíhlejší a na riffech postavená věc, která je předělem mezi obřími skladbovými víry, jež mají větší umělecký potenciál dramatizace. Stejně jak velkolepě celá ta temná jízda začala, je i její zakončení provedeno s patřičnou teatrálností. „The Sentence Of Absolution“ je velkolepým tribálním zakončením fantastického blackmetalového alba, o kterém nepochybuji, že bude patřit k vrcholným počinům nejen MAYHEM, ale i v rámci celého žánru posledních let. Naprosto úžasný umělecký vklad, nápady, výtečná produkce a zvuková stránka, na které nebyl podceněn žádný detail. Tohle je doslova a do písmene nejlepší blackmetalové album posledních cca deseti let. MAYHEM se v rámci zvuku stali sice o něco přístupnějšími, čemuž prospěla i vyzrálejší muzikantská výbava, zároveň si však stále udržují velkou míru temnoty a neuchopitelnosti. Kapele se však se mnou rovněž povedlo učinit podstatný krok, zbavil jsem se vůči ní předsudků a konečně nechal povídačky stranou. Tohle je zatraceně profesionální práce a mistrovské žánrové dílo!

16.02.2026	Diskuse (32)	Stray janpibal@crazydiamond.cz