MASTODON - Marrow Deep
Další skvělý zářez v diskografii MASTODON. Kapelu musím pochválit především za to, jak plynule a se ctí dokázala překlenout těžké období personálních ztrát a řekněme i určitých proměn ve vyznění. Nový kytarista Nick Johnston již před dvěma lety v sestavě zaplnil místo po odešlém/vyhozeném původním členovi Brentu Hindsovi, ten však posléze koncem léta 2025 zemřel následkem dopravní nehody, kdy byl na křižovatce v Atlantě během jízdy na motorce sražen automobilem. Stín této tragické události vězel na kapele i v průběhu hlavní části studiových prací. Ta vrhla veškeré soustředění na precizní dokončení díla a nenechala nikoho na pochybách stran své budoucnosti.
Právě Johnston měl možnost se předvést na albové nahrávce MASTODON až nyní, na novince „Marrow Deep“. Do sestavy atlantských v mezidobí přibyl ještě pátý hudebník, klávesista brazilského původu Joao Nogueira. Jeho nástroj opravdu svědčí vyznění nových písní, avšak na štěstí tyto nestrhává kamsi hluboko do ranku sedmdesátkové psychedelie, naopak slouží jako vkusné atmosférické koření. Co se týče Johnstona, ten rovněž nevystupuje mimo celek a jeho hra svědčí hlavně ve prospěch písní. Ty v určitých momentech působí o něco riffověji, ve smyslu dalšího příklonu zvuku MASTODON k pestrosti a progresivitě, v dnešním případě tak trochu k djentu a softcoru, kdy se tyto indicie v jejich zvuku vkusně mísí se stoner-rockovými základy a kouzelnou sedmdesátkovou patinou. Zkrátka a dobře, kapela znovu přichystala velmi pestrou a špičkově znějící sadu. Co se týče absence Hindse, pokud pomineme jeho specifický zpěv (dotyčný byl jedním ze tří zpívajících členů MASTODON), pak ve skladbách nyní až tolik nedochází k dlouhým halucinačním kytarovým výjezdům a zhuleneckému sólování, naopak dnešní MASTODON kolikrát vyznávají rozumné stopáže skladeb a vyšší míru úhlednosti.
Z desky je vesměs patrné, jak si kapela dávala záležet na každém detailu. Skladby působí hodně vyzrálým dojmem. Je poznat, že MASTODON táhli ve studiu za jeden provaz, měli jasnou vizi a rozhodně nespěchali. Kapele tentokrát z producentské židle pomáhali Patrick Berger (zřejmě nejde o českého fotbalového reprezentanta z devadesátých let) a od mixu také Kurt Ballou (zvukový mág, skladatel a kytarista od CONVERGE). Materiál na mne dělá dojem o něco tvrdšího a tím pádem kontrastnějšího díla, než byla minulá, rovněž skvělá fošna „Hushed And Grim“, ne však nutně lepšího. Na důslednější srovnání jsem však měl zatím málo času.
Jsou zde hodně dravé momenty, skladby chytlavějšího rázu, ale i poklidnější věci hrané v oparu sedmdesátkové psychedelie, všem je však vlastní velká dávka pestrosti a vrstevnatého naturelu, takže bych znovu řekl, že novinka MASTODON vyžaduje hodně poslechů na vstřebání, protože posluchač pokaždé pro sebe objeví nějaký zajímavý detail. O zpěv se tedy dělil pouze baskytarista Troy Sanders (vládnoucí v rámci celku oním hrubším hlasem) s bubeníkem Brannem Dailorem, jehož hlas je posazený do vyšších a emotivních poloh. Dvojice kytaristů Bill Kelliher a Nick Johnston pak vytváří onu zvukomalebnou krajinu, která však nepřetéká nad rámec účelného. Samostatnou kapitolou je pak skvostná bubenická práce Branna Dailora, jež je stále právem považován za ten pravý mozek MASTODON.
Ambiciózní novinku zahájí právě jedny z nejnadýchanějších a nejmelodičtějších hymen. Jak otvírák „Barbarians Blood“, tak následná „Poisonous Weapons“ představují skvostně podaný, sebejistý a stran vyznění progresivní start do nové kapitoly MASTODON. V těch skladbách je prostě všechno, co si jen současný fanoušek téhle grupy může přát. Instrumentální finesy, tah na branku, komornější pasáže (krásné promlouvání baskytary na klávesovém podloží uprostřed druhé zmíněné), melodie a gradace. Se singlovými položkami „Your Ghost Again“ a „Snakes And Dinner“ se ještě přikládá pod kotlem. Tyhle věci hozené do vyších temp představují další emotivní vzedmutí. Kromě svého melodického potenciálu mne obě nutí přemýšlet o tom, zdali MASTODON náhodou nepřitvrdili. Neděje se tak však za cenu úbytku atraktivity a posluchačské vstřícnosti.
Ačkoliv by se někomu mohlo zdát, že uprostřed alba kapela trochu povoluje řetěz, já právě tuhle pasáž považuji v rámci dramaturgie za velmi silnou. Jde zřejmě o nejvýpravnější část alba, protože procházením skrz území proměnlivé skladby „Out Like a Lamb“, rockově smířlivou hitovku „In The Ruins“, nebo jízdu plnou dobrodružství „They´re Coming For You“ čelíme mimořádně zajímavé a umělecky inspirativní části díla. Na něm osobně nenalézám příliš výpadků. Vlastně na vítězné vlně pokračuje i song „Golden Spires“, jenž mimo jiné fascinuje tklivými Dailorovými zpěvy v refrénu a nutí mne o novince MASTODON uvažovat jako o vcelku „emíčkové“ desce.
Pokud se na albu nachází trochu jalovější fáze, je obsažena určitě v jeho závěru. Ne, nejde mě o pozvolně plující karavanu „The Vanishing“, která možná někomu připomene psychedeličtější momenty tvorby BLACK SABBATH z počátku sedmdesátých let, jako spíše o úplně závěrečnou věc „The Three Fates“. Ta je svou náladou a vyzněním už trochu jinde než předchozí dějství. Byť zřejmě zůstanu u názoru, že triumvirát mých nejoblíbenějších alb MASTODON tvoří díla „Crack the Skye“ - „Once More ´Round The Sun“ a „Hushed And Grim“ (během poslechu novinky jsem dílo na střídačku srovnával s pěti předchozími alby), pořád si myslím, že novinka je naprosto suprácká nahrávka, která v žádném případě nedovolila podskočení předchozími počiny vysoko nastavené laťky.
Tahle kapela se zkrátka vypořádala s velmi složitým obdobím změn a dnes stojí semknutější víc než kdy před tím. MASTODON jsem naživo viděl čtyřikrát ještě s Hindsem a vždy jejich set vyzněl nesourodě, rozhozeně, nekonzistentně, pak jsem vloni na Brutalu poprvé koncertně zažil aktuální sestavu a šlo o zcela jiný zážitek, naprosto hodný nejlepší současné metalové kapely světa. Jsem vážně rád, že potenciál rozumně se vyvíjejících MASTODON nadále drží nejvyšší parametry kvality.
| 07.09.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
