MASTERPLAN - Metalmorphosis

70%

Od MASTERPLAN jsem svého času očekával mnoho. Nakonec jsem dostal nemálo, i když v trochu jiném provedení, než jsem doufal. Místo progresivnějších poloh nastoupil především pompézní euro power metal, samozřejmě ve špičkovém podání. Mírné zklamání napravil čas a také fakt, že zpětně se příslušné opusy jako progresivní či svébytné vlastně jeví. Zkrátka, dnes počítám jejich alba se zpěvákem Jornem Landem takřka za metalovou klasiku, a to nepřekonatelnou i pro samotnou kapelu. Abych byl spravedlivý, víc než jen solidní desku vynesla též epizoda s hlasem zkušeného Mikea DiMea. Definitivní konec famózního Nora, jenž by dokázal přesvědčivě zdramatizovat snad i lidovku „Kočka leze dírou“, jsem každopádně přijal bez emocí. Nic netrvá věčně. Pak se ovšem nit mé pozornosti na delší dobu přetrhla.

Nyní mi hraje v uších novinka „Metalmorphosis“ a zas jednou si v duchu říkám: „Hmm, tohle ujde a může být vůbec ještě lépe? A nenapadá mě zmíněná otázka v poslední době až příliš často?“ Solidní úroveň a její stavění na piedestal jako důkaz celkového úpadku? Nevím, jedno je ovšem zřejmé. Ačkoliv je mocný triumvirát Grapow-Kusch-Lande už dávno pryč, kytarista a producent Roland Grapow nemá problém přijít s kvalitní powermetalovou produkcí. Jeho nynější spoluhráči ostatně také nejsou(!) žádná ořezávátka. Dotyčný se navíc může stále opřít o jednoho věrného souputníka, kreativního klávesáka Axela Mackenrotta. Ve výborné formě zpívá i Rick Altzi, jehož aktuální výkon mě vehementně nutí k tomu, abych dal znovu šanci minulé regulérní řadovce „Novum Initium“ (2013) a možná naťuknul i s rozpaky přijatou ex-HELLOWEEN kolekci „PumpKings“ (2017). Uvidíme. S novinkou je situace podstatně snazší, neboť disponuje vším pro žánr podstatným, včetně dobrých skladeb. V metalové sekci Frontiers mohou být spokojení.

Co je kromě vydavatele nového? Nic podstatného. Z hlediska soundu si nelze nevšimnout příjemně syrové kytary. Pompa klávesového aranžmá nezmizela, přesto je zjevné, kdo je na vytýčeném hřišti pánem. Hned úvodní skladba „Chase the Light“ naznačuje vše podstatné. Krátký nájezd, pořádný riff, power-doomová kytarová harmonie a další dobré riffy pod slokou, bridgem i refrénem. Za kytarovou linkou znějí tu méně, tu více nápadné klávesy s rejstříky, jež mají někdy blízko k hammondkám, občasný chorus samozřejmě nesmí chybět. Samotná kytarově-klávesová stěna je prostě mocná a po chytrém způsobu pestrá. Absolutně spolehlivá rytmika ji pouze dotváří, zvlášť když baskytaru spíš jen tušíte, než slyšíte. Žádná škoda, její hra ani později nevyniká vůbec ničím. Bicí Kevina Kotta se s výjimkou zvuku jeví v daleko lepším světle. Roland dokáže přitlačit i zjemnit ve správných okamžicích a také přispět dobrým sólem. Má sice převahu, ale do vyklenutých Rickových partů zasahuje spíše decentně, v refrénech zpravidla poodstoupí a podporu zpěvu přenechá klávesám, případně svými strunami připojí další harmonii. Výsledkem je metal dost tvrdý na přívlastek „power“; s podporou kláves zas pompézně, až skandinávsky vyklenutý, takže sedí i přívlastek „euro“. Přidanou hodnotu kromě precizního muzikantství všech zúčastněných představuje zejména kontrast mezi pompou a natlakovaným hlasem Altziho. Dotyčný je muž na svém místě a tři roky staré záběry z Wackenu nasvědčují tomu, že i živě.

Nový materiál se povedl. Pokud si v příslušných chvílích vybavíte zpěv Landeho, což zas takový problém není, myšlenky o dávném standardu ve stylu MASTERPLAN budou neodbytné, samozřejmě s výjimkou slabší produkce. Jakkoli se ve spojitosti s novinkou můžeme bavit o obstojné studiové práci, přínos Andyho Sneapa společně „s těmi dvěma sterilizátory z Finska“:-) se jen tak nahradit nedá. Hodí-li se však minulost definitivně za hlavu, dostane se posluchači příjemného alba, na němž se slévá řada metalových poloh, přičemž ta speedová zůstává spíše na okraji. Převažuje hutnější epika, již vedle kytary kraluje vypjatý vokál. Každá skladba má něco, nechybí pestrost ani překvapivé momenty. Roland s Axelem nezahálejí a nemluvím jen o nuancích, překvapit může i množství zajímavých prvků skrytých třeba v takřka doomovém tlaku hymny „Shadow Men“. Progresivní partií na ni přitom navazuje další hutná hitovka „Bound to Fall“, jejíž refrén sice nevyniká původností, ale funkčností stoprocentně. Navíc tu opět máme parádní sólo. Jednu věc zde musím zdůraznit. Jsem dalek vnímat podobnou konstelaci jako samozřejmost. „Metalmorphosis“ má do průměru opravdu daleko!

Nezrychlí se ani v „Pain of Yesterday“. Krásná směs epičnosti vrcholného období RAINBOW a devadesátkové metalové progrese. Ano, na svých lepších deskách měl obdobné, orientálně laděné kusy i Yngwie… Za mě jeden z vrcholů. Úvod druhé půlky „Metalmorphosis“ potěší fanoušky HELLOWEEN. Titulní skladba, a snad ještě více „Through the Storm“, se nese v duchu německé tradice – melodické speed jízdy. Jak snadné, jak těžké. Závěr se opět odehrává ve středním až pomalejším tempu a zdaleka nejde o odvar. Škoda jen, že velmi dobrou vokální linku v „The Call“ si pro sebe urval Roland. Výsledek je bohužel stejný jako na jeho prvním sólovém počinu. Pamětníci, resp. znalci vědí. Pádná domluva ze strany externího producenta zde prostě chyběla. Nic podstatného, jen další detail.

„Zas je tam to srdce a slovenská lidovka v závěru je opravdu NĚCO“, říkáš? Rozumím, jenže právě součet takových detailů může za to, že jinak vyrovnané a dostatečně pestré kolekci deseti atraktivních metalových songů nemohu dát tak vysoké hodnocení, které by si jinak bezpochyby zasloužila. Přesto se mi nová deska poslouchala náramně, a nejen fanouškům MASTERPLAN ji mohu s čistým svědomím doporučit.

30.07.2026	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz