MARTY FRIEDMAN - Dreaming Japanese (kniha)

Bez mučení se přiznám, že s metalovou literaturou jsem na štíru a s memoáry nebo autobiografiemi obecně taktéž. Za poslední tři roky jsem z nich přečetl jen válečné vzpomínky Miroslava Vilda, jednoho z československých hrdinů z 311. peruti, a ještě útlou knížečku vzpomínek manželky Bohuslava Martinů. Vůči knihám o metalu mám pak jakýsi iracionální blok, který mizí až v poslední době a velmi pomalu. Samotného mě proto překvapilo, jak jsem skočil po nabídce zrecenzovat autobiografii kytaristy Martyho Friedmana. Když teď přemýšlím nad důvody, nenapadá mě nic jiného, než že pro mě jeho raný shredding s harmonicky orientálním soundem i po letech představuje srdeční záležitost. Možnosti dozvědět se něco víc o vzniku alb CACOPHONY a „Rust in Peace“ od MEGADETH jsem tudíž nemohl odolat.

A zklamán jsem rozhodně nebyl, jakkoliv mě prolog knihy věnovaný frustraci z toho, že dotyčný navzdory všemu úspěchu pořád zůstává cizincem v jedné cizí zemi (hádejte které) a že se bude usilovně snažit o změnu, nejdřív trochu vystrašil. Spíš než pocitovým variacím na téma „Ztraceno v překladu“ dávám totiž přednost mapování určitých zážitků, byť jsou předkládány výhradně z jedné perspektivy, v daném případě s dopomocí renomovaného hudebního publicisty-metalisty Jona Wiederhorna. Po přečtení několika úvodních odstavců první kapitoly jsem se ovšem hodně rychle hodil do klidu. Důstojný špalíček zvíci cca 380 stran, jehož českou mutaci zajistilo vydavatelství Smile Music, nepřináší bolestínskou zpověď o problematice „vlísávání“ do jiné kultury, ale popis stěžejních metalových epoch zprostředkovaný životní cestou jednoho z nejvýznamnějších kytaristů žánru. Marty vzal vše z gruntu, prakticky od kolébky, a také dost(!) upřímně. Zpovědi typu: „Vodu z její vany bych vypil brčkem“, plně vyvažuje obsah, který hudebního fanouška zajímá nejvíce. Styl vyprávění je chronologický a lineární. Vše podstatné dokreslují dobové fotografie, ty nejzásadnější jsou koncentrovány na křídovém papíře těsně za polovinou knihy.

Obvyklá triáda „zázemí, talent, práce“ zde vychází tak, jak má. Nechce se mi příliš spoilerovat, něco se však zmínit prostě musí. Každý talent je nutné rozvíjet tvrdou prací, jinak zůstane jen promarněným darem. Můžeme se bavit také o cílevědomosti, vůli a samozřejmě o štěstí. Náš kytarový hrdina možná někde autisticky a ve zničujícím tempu hodiny drhl stupnice a akordy. Své vyprávění na něčem takovém ovšem nestaví. Alespoň zprvu pro něj bylo nejdůležitější hraní v kapele a touha po životě rockové hvězdy, která vše typické, na co odkazuje další triáda – sex, drogy a rokenrol – přijímá plnými doušky. Později ho hnala ctižádost ke zdokonalování své hry, svých skladatelských schopností, zkrátka k realizaci jeho vlastních plánů a nahrávek, na které však zpětně dokáže nahlížet i dost kriticky.

Veškerá snaha by ovšem byla k ničemu, kdyby v jednu a zřejmě tu pravou chvíli nespadlo shůry to pravé lano. Marty na něj byl právě díky své předchozí tvrdé práci a všemožným zkušenostem připraven. Samozřejmě, mluvím o MEGADETH. Tehdy, zkraje roku 1990, zde došlo k typické win win situaci. Marty ve svých sedmadvaceti letech konečně přestal řešit každý dolar a kapela získala kytaristu, s nímž mohla nejen směle vkročit do rozkolísaných devadesátých let, ale zároveň je proměnit ve své nejúspěšnější období. Mustaine prokázal fantastickou intuici, když právě ve chvíli, v níž si thrash metal pomalu „sedal na zadek“, dokázal do kapely přijmout tak komplexního metalového kytaristu, navíc prodchnutého jedinečným melodickým cítěním. V dalším si dovoluji odkázat na příslušných víc jak sto stránek. Pro fanouška Mustaina a spol. každopádně povinná četba. Dostane se mu totiž insiderského pohledu na řadu zásadních momentů fungování skupiny, stranou samozřejmě nezůstávají ani vztahy osobního rázu. Jen pro dokreslení, v roce 2023 si Marty s radostí zahraje s MEGADETH v Budokanu a současně do svých pamětí napíše: „David (Ellefson) je a vždycky byl opravdový chlap.“

Už před četbou týkající se výše zmíněné osudové srážky jsem si uvědomil, že omezení plynoucí z jediné perspektivy vlastně nepředstavují žádný problém. I kdybych měl potíže s tím, jak jsou některé skutečnosti autorem podány (nějaké autentické zážitky přeci jen mám), pořád zde zbývá osobnost samotného vypravěče, která mě díky své hudbě eminentně zajímá. Že by memoárová literatura stavěla nakonec právě na tom? Aha.:-) Nad Martym jsem po celou četbu dost přemýšlel, na čemž má pochopitelně podíl i plynulý a příběhem nabitý text, který mě navzdory některým formálním nedostatkům, opravdu strhl. Asi bych si s dotyčným neměl co říct, ale lidsky mě zaujal a v mnohém bych s ním souhlasil. Párkrát jsem se dokonce přistihl při tom, jak mu přeji, aby už konečně prorazil. A když mu Mustaine po konkurzu lakonicky řekl, aby od nynějška „nechodil moc daleko“, spadl mi kámen ze srdce.:-) Že mohl také pár lidí pořádně naštvat? Rozhodně. Se šesti křížky na krku však zůstává především profíkem a gentlemanem cítícím ke svému okolí respekt.

Marty vyrůstal v láskyplném prostředí, ve kterém stejnou silou působila židovská tradice s liberálním přístupem. Mohl si v podstatě dělat to, co chtěl, a také toho využíval, dokud se v něčem nespálil, jako třeba náctiletý s LSD. V první polovině knihy líčí své dospívání, první pařby s dalšími nadšenci a úplné začátky s DEUCE či VIXEN. Dodávám, že i tyto proto-nahrávky dnes díky reedicím malých labelů seženete. Následovaly HAWAII a právě CACOPHONY s výjimečně talentovaným Jasonem Beckerem. Díky nim se stal respektovaným, ale hmotně stále velmi chudým kytaristou, jehož příběh mohl v tomto bodě také skončit. Naštěstí přišlo ono lano, které ho ve spojení s dalšími významnými životními událostmi definitivně vytáhlo až na jeho japonskou cestu, ze které poté už neuhnul. O ní také pojednává poslední třetina knihy.

Marty Friedman na uvedené cestě dozrál v osobnost, která se dívá na své okolí i na vše uplynulé s respektem, pochopením i nezbytnou pokorou. Ze všech řádků je zřejmé, že si je plně vědom velkého daru, jehož se mu dostalo. A teď nemám na mysli kytarové umění, ale naplnění životní dráhy, kterou si sám vysnil.