MARILYN MANSON - One Assassination Under God - Chapter Two

70%

Dva roky uběhly jak voda, a máme zde pokračování výborné desky „One Assassination Under God – Chapter One“. Už při jejím vydání naznačoval i samotný Manson, jestli vám teda nestačí popisek přímo v názvu, že se můžeme těšit i na další část. Technicky to sice není dvojalbum, ale vznikaly v podstatě společně. Proto jsou i do určité míry podobná. Zvukově, stylově, atmosférou. Jsou to vlastně taková dvojvaječná dvojčata. Přirozeně na sebe navazují a doplňují se. Dvě kapitoly jednoho příběhu.

Tím příběhem je pořád „zmrtvýchvstání“ Mansona po patáliích s aférou #MeToo. Ano, potřeboval na to dvě desky, aby se z toho vyzpíval a (snad) za tím vším udělal tlustou čáru. Na aktuální dvojce je tato tematika v textech snad ještě evidentnější. Asi je to pochopitelné, pár let se to na něj valilo ze všech stran, kvalitně mu to rozvrátilo život, silně nabouralo kariéru. Každopádně tahle facka osudu mu taky v jistém smyslu pomohla. Vzdal se různých návykových látek a alkoholu, což občas připomene i na svém facebooku formou statistik, kolik dní je už čistý. Fyzicky je taky ve slušné formě. Umělecky pak zažívá nejsilnější období od desky „Holy Wood“.

Dvojka je proti jedničce zrcadlově obrácená z pohledu poměru rychlých a pomalejších songů. O produkci se opět postaral Manson s parťákem Tylerem Batesem. Stylově se pořád pohybujeme na průsečníku industrial-alternativní metal, s prvky glamu, gotiky, nebo i moderního hardrocku. Mám pocit, že co se týče industriální prvků, tak se Manson vrátil ještě hlouběji do historie a některé songy, když pomineme vypulírovaný mainstreamový zvuk, jsou dramaturgicky blízké rané tvorbě kolem alba „Smells Like Children“. Příkladem může být třeba singlovka „Front Toward Enemy“. Agresivní industriální metal, jednoduchý útočný refrén, slušný drive, Mansonův typický skřehot.

Obecně není deska tak agresivní a dynamická jako jednička. Postrádá možná i více výrazných skladeb, které by vytvořili pevnou singlovou kostru playlistu. Tím ale neříkám, že by ty skladby byly slabé. Třeba zmiňovanou „Front Toward Enemy“ považuji za jednu z jeho nejlepších skladeb obecně. A v kombinaci se správně úchylným klipem s dětskými verzemi ústředního protagonistu je zážitek dokonalý. Vícero skladeb se dramaturgicky přibližuje k výrazně nadýchaným a rozmáchlým kouskům z alba „Mechanical Animals“. Nehrají to primárně na agresivní riffy, dynamické výbuchy nebo šílenou atmosféru. Jsou pojaté komplexněji, postupně rostou, ukazují vyzrálost aktuální tvorby. Asi je nerealistické očekávat, že Manson ještě bude někoho šokovat. Proto se o to ani nesnaží. Více úsilí naopak věnuje funkčnosti skladeb, kvalitnímu zvuku, poctivé dramaturgii a slušným melodickým linkám.

Mansonova výborná fyzická kondice se projevuje i ve vokálních kvalitách. Neumím odhadnout, nakolik je všechno tak, jak to Bůh (nebo Ďábel?) stvořil, nebo se jeho hlasu dostalo nějaké studiové péče, ale zpívá mu to fakt parádně. Občasně si zavzpomíná na svoje mladá léta a vyšvihne drásavé skřehotání, ze kterého ještě i dnes mrazí a člověk má chuť si vyškrábat mozek z hlavy. Při „normálním“ zpěvu působí sebejistě a maximálně koncentrovaně. Jeho hlas je mocný a plný života. Jaký to kontrast k unavenému a znuděnému projevu některých předchozích alb. V tomto kontextu musíme uznat, že stárne s grácií.

Co Manson vždy uměl, to je hororová atmosféra. Vezmeme si otvírák „Unalive“, to je přímo soundtrack pro nějaký strašidelný film. Zpěv, který se mění z téměř šeptaného vyprávění k agresivnímu křiku. Nebo kaleidoskop zvuků na pozadí, které vytvářejí komplexní hrůzu, která nám proniká hluboko do podvědomí. Song se nese ve středním tempu, a to mu bohatě stačí, aby vybudoval zajímavý příběh. Překvapivě popový nádech, i když samozřejmě patřičně temný, servíruje „Don´t Answer The Door“. Vždy se mi líbila Mansonova přímočařejší tvorba, takže ani tady nevidím žádný problém. Podobně chovám kladný vztah k pomalejším skladbám, které se skrze mohutný refrén rozrůstají do velkolepých rockových konstrukcí. „All The Vilest Things“ je přesně taková. Možná není ničím revoluční, ale vše funguje, jak má.

Na desce najdeme i pár méně výrazných skladeb, jako třeba „None Of The Suns“ nebo „The Arsonist“, které spíše jen poctivě vyplňují prostor, než aby měly jakékoliv ambice. Kompenzují to ale další výborné kousky „Lucifer´s Teardrop“ se slušnými řezavými kytarami a parádním spádem, nebo „Exit Wound“ v pochodovém rytmu a s výraznými synťáky v refrénu. Kdyby začal zpívat německy, tak by se to hodilo i na desku RAMMSTEIN. Artově pojatá závěrečná „Enantiomorph“ má ambice uzavřít desku ve velkém stylu a na úrovni, ale za mě je to spíš jen slušný průměr.

Sečteno, podtrženo. MARILYN MANSON ve dvou kapitolách velice úspěšně odvyprávěl svůj aktuální životní příběh. První kapitola je živější a dravější, druhá hloubavější a temnější. Podle mě se dobře doplňují, fungují ale slušně i samostatně. Snad mu aktuální forma vydrží co nejdéle.

31.08.2026	Diskuse (0)	Tomáš