MANON MEURT, BLUDY - Praha, Café V lese, 1.dubna 2026

Dlouhou jsem váhal, jestli to skutečně nebude Apríl. Termín koncertu na stránkách klubu svítil sice v podstatě od začátku roku, ale Facebooky obou kapel hrály mrtvé brouky. No nic, lupen jsem koupil a uvidí se. Pár dní před akci se probrala ksichtokniha kapely BLUDY, takže jsem začínal mít jistotu, že to nebude jen špatný žert. A skutečně nebyl. Naopak. Krásný večer, dvě skvělé kapely, dva fantastické koncerty. Takové legrácky si rád nechám líbit!

Kapela BLUDY je na scéně už 30 let. A já ji objevil až letos. Co vám budu vykládat, nejraději bych si nafackoval. Jičínsko-pražská alternativní parta koncem loňského roku vydala desku „Znovu“, kterou točila u Amáka. K ní se vrátím v samostatné recenzi, ale minimálně můžu naznačit, že je hodně povedená. Musím se přiznat, že to jméno BLUDY jsem už pravděpodobně v minulosti někde zahlídl, ale z nějakého důvodu jsem se nikdy nepropracoval k ponoru do jejich tvorby. Až když jsem viděl, že budou otvírat pro MANON MEURT, jsem konečně rozhýbal svojí trestuhodnou ignoranci a mrknul na to, co že jsou BLUDY vlastně zač. Trvalo to snad jen pět vteřin u prvního songu a byl jsem okamžitě fanouškem.

Mám rád zvyk z posledních pár let, kdy se u koncertu předem deklaruje časová agenda. Kdy se otvírá klub, kdy hraje první kapela, kdy hraje druhá kapela. Takže jsem dorazil pár minut před ofiko začátkem, rychle omrknul merch, objednal si sodovku, postavil se na značky (mám svoje oblíbené místo hned vedle zvukařů), a mohlo se začít. Kvarteto BLUDY v klasické sestavě dvou kytar, basy a bicích nás vzalo na parádní jízdu proti proudu času. Velice rychle jsem se pocitově ocitl v malém klubu začátkem devadesátých let, kdy alternativní rock v sobě etabloval spoustu různých stylových odnoží a neměl prakticky žádné hranice. Pod vedením zpěvačky Jany Martinkové s krásným jemným hlasem, jsme se ponořili do vod poctivého indie rocku, který se v jednotlivých písních různě prolínal s jemnějším noisem, shoegazem, new wave, ale překvapivě třeba i s grungem. Některé songy z aktuální desky na mě už na nahrávce působily překvapivě zemitě a hutně, živá prezentace to pak naplno potvrdila. Zajímavou pozici měla basa Romana Lišky. Od prvního songu byla v mixu velice dominantní. Jasná a na tento styl i docela tvrdá. Zvukaři s tím však nic nedělali a tak mi postupně došlo, že takto to má být. A vůbec to nebylo špatné. Roman hrál stylem, který bych čekal spíše u nějaké post-hardcorové kapely. Kdyby svoje schopnosti využil v soutěži v rychlosti psaní na klávesnici, zřejmě by získal nejeden titul. Už jen sledovat jeho techniku a rychlost prstokladu mi zamotávalo hlavu, a to jsem pil jen colu. Díky tomu ale byla rytmika kapely velice sevřená a neprůstřelná, takže kytary měli svobodu pohybu. Oscilovali pak od atmosféricky pojatých rozsáhlejších ploch, přes indie cvrlikání, až ke zmiňovaným grungeovým zářezům. Klasická písničková struktura, české texty, slušná gradace, všechno správně. Klub byl už při mém příchodu celkem slušně zaplněný, postupně ještě přicházeli další a odezva fanoušků byla veskrze pozitivní. Většina playlistu pocházela z aktuální desky, proložené několika staršími věcmi. Novinka je melodičtější, starší věci jsou alternativnější, ale výborně se kombinovaly.

Po krátké pauze a přestavbě aparátu se šlo bez zbytečných prodlev hned dál. Na chvíli jsem mrknul do telefonu, aktualizoval si kalendář, přečetl pár zpráv a najednou bylo kolem mě fakt hodně husto. MANON MEURT mají už za ta léta vybudovanou stabilní fanouškovskou základnu, a taky nehrají v Praze zdaleka tak často, takže každá šance je vidět se počítá. Ačkoliv jsem černá ovce naší redakce, protože poslední desce „Unravel“ ve studiové verzi nemůžu přijít na chuť, ale její živé provedení, to je jiná káva. Více kytarově orientované aranže skladbám dodávají na živelnosti a najednou ani jejich velice rozvolněná dramaturgie nevadí. Kacířsky si dovolím tvrdit, že takhle jí měli nahrát (ideálně u Amáka, jestli můžu být tak smělý) a pak by to byla totální pecka. V rámci přípravy na koncert jsem si pustil alespoň skvělé předchozí album „MMXVIII“, které je skutečnou shoegaze perlou české scény. Když jsem pak v průběhu setu přemýšlel, jestli jejich současná tvorba je ještě vůbec škatulkovatelná jako shoegaze, sám pro sebe jsem dospěl k závěru, že bych to už spíše směřoval k post-rocku. Tohle mlácení prázdné slámy mě ale rychle přešlo a naplno jsem se nechal pohltit muzikou. Café V Lese mě zatím nikdy zvukově nezklamalo, ale to, co tam předvedli MANON MEURT se svým týmem, nemůžu nazvat jinak než famózní. Dramatické, majestátní, křehké, citlivé, hladivé, snové, drásavé. Všechno v tom bylo. A tomu všemu vládl éterický hlas Kateřiny Elznicové.

Set byl postaven primárně kolem věcí z poslední desky, až k závěru do něj propašovali i pár shoegazových klasik. Nedávno jsme se s kolegy bavili na téma hlasitost versus velikost prostoru, a že někteří zvukaři i v malých klubech se už evidentně vidí při nazvučování minimálně Edenu, ne-li rovnou Letňan. Tak tady to bylo právě dokonale nastavené. Zvuk byl hlasitý, ale nepřepálený. Dokonce jsem ani nepociťoval absenci špuntů jako negativum. Zřejmě i díky rozumně nastavené hlučnosti pak zvuk samotný dokázal reprodukovat všechny malé nuance, kterých tam MANON MEURT sází kvanta. Barevnost jednotlivých kytarových tónů, typické shoegaze vlnění jednotlivých elementů, ale i výraznou zemitost v pasážích, kdy kapela naplno zabrala. Další úroveň kvality pak přinášel mix samotný. Kytary se nádherně doplňovali, v každém songu měli jinou intenzitu i vzájemnou polohu. To samé basa, která v některých písních byla úplně schovaná v mixu a člověk jí cítil spíše jen podvědomě, aby v dalším songu naopak sebevědomě vystoupila do popředí a dominovala. Byla to neskutečná jízda. Nebo spíše výprava, protože to nebyl samozřejmě žádný dravý punk. Všechno mělo svůj čas. Písně se rozjíždějí pozvolna, trpělivě se buduje atmosféra, pak přichází často překvapivá katarze a opět postupný doběh a rozloučení. Není to hudba na skákání a moshpit, je to výlet mimo prostor a čas, kde příběhy vypráví jednotlivé zvuky a Kateřina nás vede z jedné kapitoly do té další.

MANON MEURT jsem viděl skoro přesně po dvou letech. Takže jsem tušil, že to bude skvělé. Bylo to ale fantastické. Je to přesně ten typ muziky, který nejlépe vynikne v malých klubech, kde se kapela dokáže velice intenzivně propojit s fanoušky. A to propojení bylo přímo hypnotické. Téměř nikdo se necoural pro pivo, na záchod, na cígo, jak to na koncertech bývá. Stáli jsme jak přikování a v němém úžasu se nechali pohltit krásou zvuku.