MANIC STREET PREACHERS - The Holy Bible
Třetí deska MSP je obecně považovaná za jejich nejlepší dílo. Přesto v prodejích docela propadla. Měla jim otevřít i dveře do Ameriky, což se nepovedlo z interních důvodů. S další deskou se to pak nepovedlo z externích důvodů, ale o tom až příště. Je to zároveň jejich první deska, která zní více britsky než americky. Nerodila se lehce, její obsah taky není sluníčkový. Možná právě proto je nakonec tak silná.
Práce na albu začali jen půl roku po vydání druhé řadovky „Gold Against The Soul“. Větší část textů tentokrát dodal Richey, odhadem 70-80%. Nicky v té době zažíval příjemné životní období, oženil se, koupili si baráček, takže možná neměl tolik inspirace a témat. Zato Richey toho byl více než plný. K obvyklým depresím, sebepoškozování a alkoholismu přibyla ještě anorexie. To pak nepřekvapí, co se člověku honí hlavou. Prostituce, konzumní společnost, britský imperializmus, Holokaust a fašismus, sériový vrazi, trest smrti, politická revoluce. Syrová pravda a obraz společnosti i jednotlivce. Žádný romantizmus, žádné předstírání, žádné servítky. A k tomu pak měli James a Sean napsat muziku. Neměli na růžích ustláno, často byli sami zmatení z textů a daly jim fakt zabrat. Hudebně se tentokrát inspirovali v domácích vodách. Temnější nádech alba vychází z post-punkové scény, kapely jako WIRE, GANG OF FOUR, JOY DIVISION, PUBLIC IMAGE Ltd. nebo SIOUXSIE AND THE BANSHEES zde zanechali své stopy, i když to rozhodně není post-punkové album. Je to pořád alternativní rock, tentokrát v post-punkovém závoji. Občas člověk zaslechne i odkazy na industriální rock, nebo i grunge. A na to všechno nasadí polo-sarkasticky, nebo polo-ironicky, titulku „The Holy Bible“. Ano, i tato kniha je plná obětí, utrpení, v podstatě i násilí.
Vydavatelství chtělo kapele zaplatit nahrávání na Barbadosu v Karibiku, ale cítili by se jako „odporně dekadentní rockové hvězdy“ a proto to zamítli. Zvolili si přesný opak. Malé a levné studio Sound Space v Cardiffu ve Walesu. O produkci se starala kapela sama s menší pomocí od Steva Browna (produkoval debut). Nahrávání samotné byl únavný a vyčerpávající proces. Richey se na něm moc nepodílel. Ačkoliv se taky motal ve studiu, většinu času byl buď opilý, nebo v depresi, nebo obojí. Velkou pomoc znamenal zvukový inženýr Alex Silva, se kterým zejména James trávil několik dlouhých týdnů zavřený ve studiu. Celý jejich život šel stranou, všechnu energii směřovali do alba. Silva na to po letech vzpomínal hořkosladce. Po skončení nahrávání mu kapela koupila lahev šampusu, s kterou se konečně po nějaké době ukázal doma, aby mu přítelkyně oznámila, že už na něj dál nehodlá čekat a odchází. Jestli si album vyslechla a pak změnila názor a odpustila mu, jsem bohužel nedohledal.
Aby už tak temnou, intenzivní, někdy až téměř strašidelnou atmosféru alba ještě více zdůraznili, vložili do písniček spousta pasáží s mluveným slovem, které fungují jako intro do témat jednotlivých songů. Jedná se o výňatky z různých televizních dokumentů o prostituci, anorexii, výpověď matky oběti masového vraha, nebo i z filmové adaptace Orwellova románu „1984“. Aniž bych pořádně tušil, o čem se v písničkách zpívá, jsem z toho konceptu měl vždy husinu. A mám jí i dnes, když už vím, o čem se tam zpívá, a dokonce ještě intenzivnější. A víte co je na tom nejhorší? Že to nejsou vymyšlené věci, hororové příběhy pro bezcílné strašení. Tady se nastavuje zrcadlo lidskému pokolení.
Došlo i na změnu image kapely. Kluci (pořád jim je jen kolem 25 let) se shlédli ve vojenském outfitu, dle vzoru jejich oblíbených THE CLASH. Nakupovali si proto různé stylové doplňky v army shopech – maskáčové bundy, námořnické uniformy, barety. Takto vymódění pak dorazili do Top Of The Pops, což byla hudební relace BBC představující novou muziku mládeži. S prvním singlem „Faster“ tam odpálili strhující show, James Bradfield měl ještě navíc přes hlavu kuklu, a k tomu za kapelou ve studiu šlehaly i docela slušné plameny z pyrotechniky. Výsledkem bylo 25 tisíc rozhořčených telefonátů od konzervativněji laděných koncesionářských poplatníků. Docela agresivní song, paramilitaristicko-teroristický outfit a pyrotechnika ve studiu byla výbušná kombinace. Nezapomínejme, že začátkem devadesátek se ještě jen postupně upokojovala situace v Severním Irsku a stín IRA pořád probouzel v lidech neklid.
S čím kapela bojuje dlouhodobě, je délka jejich nahrávek. V podstatě se dá říct, že druhý album byl světlou výjimkou. Teď jsme bez pár minut opět na hodině hracího času. Přesto, že je materiál kvalitní a vyrovnaný, není jednoduché to uposlouchat. Zkrácení alespoň o 10-15 minut by sebou přineslo samá pozitiva, ale je to jak to je, není cesty zpět. Slušný otvírák „Yes“ se nese v pochodovém rytmu a je doplněn v podstatě o dva samostatné refrény, jeden rockovější, druhý popovější s mnoha vokálními harmoniemi. Druhý song se šíleným názvem „Ifwhiteamericatoldthetruthforonedayit´sworldwouldfallapart“ je už podle názvu nekompromisní kritikou USA. Temná basa, znepokojující kvílivé kytary a závěrečná, industriálně pojatá mezihra, řežou do živého. „Of Walking Abortion“ je další slušná temnota. Basa, která je na celém albu hodně vytažená dopředu, je tady absolutně dominantní. Až je možná trochu škoda, že bicí jsou v mixu lehce utopené, protože Sean je podle mě nedoceněný bubeník. Na druhou stranu je pravdou, že zřejmě i díky low-cost studiu zde bicí nemají zdaleka tak dobrý zvuk jako na druhém albu, jsou ploché a zamlžené. Singl „She Is Suffering“ je jasná hitovka a moje oblíbená písnička z alba. Konzervativně pojatý song přetéká emocemi. Power balada lehce připomíná temné a velké songy ALICE IN CHAINS, postupně budující své vnitřní drama k velkému finále. „Archives Of Pain“ je pak vysloveně hrůzostrašná. Fatální basa, před kterou není úniku, ostré kytary, dynamické skoky mezi atmosférickou mezihrou a šíleným refrénem, to všechno vyvolává napětí a intenzivní pocit něčeho nedobrého, co se točí ve stínech kolem nás. Parádní sólo v závěru pak rozjede maniakální kolotoč sonické zvrácenosti.
Zvukově až někam to teritoria OASIS míří „Revol“. Přímočarý song má slušný drive a obrovský stadionový zvuk. Po krátkém pozitivním nádechu zpátky do deprese. „4st 7lb“ je hranice váhy (st – stone, kámen, stará jednotka váhy, lb – libra, takže dohromady je to ekvivalent 28,5kg), pod kterou dospělý člověk umírá. V intru je použit hlas jedné anorexií trpící mladé dámy z dokumentu, která tam říká, že jí moc na to, aby umřela, ale málo na to, aby zůstala naživu. Je uvězněná mezi dvěma světy a nedokáže se dostat ani do jednoho. Bohužel pár měsíců po odvysílání dokumentu skutečně umřela. Zřejmě v podobné šedé zóně fungoval i Richey. Rozervaná rytmika, nervozita, beznaděj i potlačovaná deprese jsou tu všude přítomné. Pokračujeme agresivní „Mausoleum“, útočící na nás kaskádovým před-refrénem i sonicky pojatým hlavním refrénem. Zmiňovaná „Faster“ se v intru nechala inspirovat FAITH NO MORE a jejich songem „From Out Of Nowhere“, zatímco melodicky a textově u SEX PISTOLS a „Anarchy In The UK“, a to vše propojili s téměř britpopovým refrénem. Jediná klidnější píseň „This Is Yesterday“ je mimořádně povedená a zároveň mezi ostatními působí jako pěst na oko. Pohodový song s línou melodií je pro kapelu totálně atypický. Skvělý post-punkový drive má následující „Die In The Summertime“, které v některých pasážích připomene počátky NINE INCH NAILS nebo MINISTRY. Ještě více do industriálu, jak zvukově tak strukturou, směřuje „The Intense Humming Of Evil“. Temný, neutěšený song s rozplizlou melodikou je hodně experimentální. Zato závěrečná „P.C.P“ je návrat ke kořenům – punkrocková vypalovačka. Živelná, dramatická, hlučná. Prostě facka na závěr ve stylu THE DAMNED nebo BUZZCOCK.
Vydání alba bylo naplánováno až na konec prázdnin, s tím, že kapela už materiál postupně představovala od jarních koncertů a připravovala se na velké letní festivaly. V červnu ještě odehráli Glastonbury, pak ale Richey zmizel. Objevil se až po dvou dnech, vyhladovělý, ošuntělý a se spoustou čerstvých ran, evidentně vlastní výroby. Po krátkém pobytu v nemocnici nastoupil na soukromou psychiatrickou kliniku, kde se ho snažili dát dohromady. Aby tyto výdaje kapela mohla pokrýt, odehráli další velké festivaly, třeba Reading a T In The Park, jako trio. Richey se v září vrátil v relativně stabilizovaném stavu, nabral i pár kileček, takže už nevypadal jako chodící kostra, a mohl se tak připojit ke společnému evropskému turné s THERAPY? a SUEDE.
Po krátkém vydechnutí začátkem roku 1995, kdy zároveň začali připravovat materiál na další desku, se v únoru měli přesunout do Ameriky. 1. února, v den odletu, se po něm ale slehla zem. Následné vyšetřování bylo plné dohadů, falešných stop a nepodložených předpokladů. Faktem je, že jeho auto se našlo za dva týdny nedaleko Severn Bridge, spojnici mezi Anglií a jižním Walesem. Vypadalo to, že v něm někdo určitou dobu bydlel. Potvrdilo se i to, že už před svým zmizením Richey vybíral z bankomatu přes svojí kartu větší obnosy peněz. Zmiňovaný most je „oblíbeným“ místem sebevrahů, a ačkoliv byl Richey veden oficiálně „jen“ jako nezvěstný, od února 1995 ho už nikdy nikdo živého neviděl. Bylo mu 27 let… Samozřejmě se kolem jeho zmizení, které se kromě hudebního tisku masivně rozmazávalo i v bulváru, v dalších letech vyrojila spousta spekulací. Policie prý vyšetřování zdaleka nevěnovala takovou pozornost, jakou by si zasloužila. Fanoušci v dalších letech přísahali, že potkávali Richeyho různě po světě – jednou na Goa v Indii, jindy na Lanzarotte. Malé pozitivum této nešťastné události je otevření veřejné diskuze o psychických problémech, anorexii, sebepoškozování. Nezavírat před nimi oči s tím, že jsou to jen výstřelky mládeže, aby získali pozornost, a věnovat se tomu seriozně. Finální tečku za celým zmizením pak v listopadu 2008 dalo úřední potvrzení Richeyho jako „pravděpodobně mrtvého“. Amen.
| 19.07.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
