MANIC STREET PREACHERS - Send Away The Tigers
Když jsem si během přípravy této recenze po delší době „Send Away The Tigers“ pustil v celku, šel jsem téměř do kolen, jak skvělá deska to je. Vždy jsem jí měl rád, sedla mi od začátku parádně, ale to jak krásně dozrála, je něco úžasného. Neumím najít moc důvodů, proč jí neoznačit za mojí nejoblíbenější kolekci z katalogu MSP. Perfektně to vystihl jeden fanoušek ve svém komentáři na netu, když napsal, parafrázuji: „This Is My Truth Tell Me Yours“ poslouchám, když jsem smutný, „Send Away The Tigers“, když jsem veselý. A skutečně mezi těmito dvěma deskami najdeme spoustu průniků a podobností, i když je od sebe dělí téměř deset let.
Po vydání alba „Lifeblood“ v roce 2004 byli MSP celkem v krizi. Samotné nahrávání bylo vyčerpávající, albu se nedařilo ani v hitparádách, ani v prodejích, kapela byla unavená a bez vize. Trochu je přece jen nakoplo následné turné, na které se lístky prodávaly snad nejlíp v historii. Podpora fanoušků je přesvědčila, že ještě není všem dnům konec a rozhodně to ještě nemají zabalit. Příprava nového materiálu začala už koncem roku 2005 a nahrávání, tentokrát doma ve Walesu a pak přes vodu v Irsku, opět s osvědčeným Davem Eringou, probíhalo v průběhu roku následujícího. Na finální mix to pak poslali specialistovi až do slunné Kalifornie Chrisovi Lord-Alge, který pracoval se jmény jako GREEN DAY, MY CHEMICAL ROMANCE nebo BILLY TALENT.
Co se týče samotných písniček, předchozí album kapelu lehce vyškolilo v tom směru, aby si věci zbytečně nekomplikovali. Zní to jako klasické klišé, ale rozhodli se vrátit ke svým kořenům. Nehrát si na něco, čím ve skutečnosti nejsou. V mládí, nasyceném revolučním zápalem, milovali THE CLASH a SEX PISTOLS, zároveň ale poslouchali hard rockové velikány jako EAGLES, BOSTON nebo REO SPEEDWAGON a přesně tohle všechno se pak propojovalo i v jejich velkém vzoru z mládí, v GUNS´N´ROSES. Nebudou proto dělat indie rock pro velkoměstské snoby, ani popík pro hudební ignoranty. Udělají poctivou, hard/street rockovou desku, upřímnou, přímočarou, civilní a přidají texty, které nebudou jen o popíjení piva, holkách nebo rychlých autech. Práce šla rychle od ruky, připravili 30 songů, ale naštěstí zafungoval vnitřní rozum, a na album vybrali jen 10 nejpovedenějších. Konečně si přiznali, že jejich velké, 15+ písničkové kolekce, jsou trochu moc i pro starší fanoušky, zatímco po 15ti letech na scéně se už pomalu chystali oslovit i novou generaci hudebních konzumentů, tak proč je zbytečně vystrašit hned na úvod, že?
Rok 2006 byl nakonec docela hektický. Dva ze tří členů kapely v létě a začátkem podzimu ještě stihli vydat i svoje první sólovky. Zatímco James Dean Bradfield debutoval albem „The Great Western“, které je celkem slušné a relativně podobné tvorbě domovských MSP, s lehkým nádechem americany, prvotinu Nickyho Wirea, „I Killed The Zeitgeist“ jsem, přiznávám, neslyšel. Dle slov samotného Nickyho je materiál plný nihilizmu, podle ukázek co jsem si prošel, je více alternativnější. Píšu si na „tudú“ seznam. Tato epizodka byla důležitá ještě z jiného důvodu. James, Nicky a Sean pochopili, že ačkoliv možná mají i nějaké skladby, které se pro MSP nehodí, pořád jsou primárně kapelou. Nicky to v rozhovoru trefně komentoval, že jako sólo umělec stejně moc alb neprodáte, a proto chtějí být kapelou i nadále. A tentokrát opět skutečnou rockovou kapelou. James oprášil Marshally a pedály, Nicky vyhulil basu a Sean vyskládal celou sadu bicích, vyměnil blány, natáhnul si svoje černé rukavice a pořádně do nich praštil.
Jak deska zní? Výborně. V principu je to popová deska, která ale zní alternativně. Proto fanoušci jako já, s citem pro příjemné melodie, dostanou přesně to, co očekávají, a pořád můžeme mít pocit, že jsme těžce nezávislí. Americký mix je křišťálově čistý, všechny nástroje krásně čitelné, zpěv hezky vytažený v popředí. Poctivý moderní alternativní hard rock. Ačkoliv se v textech často řeší docela těžká témata, album má obecně pozitivní feeling, plný optimizmu a bezstarostnosti. Název alba si vypůjčili od anglického herce a komedianta Tony Hancocka, který tak popisoval fázi, když si otevíral lahvinku a začínal pít. Nebo spíš nasávat, aby zahnal svoje démony. Nicky v tom viděl metaforu třeba k druhé válce v Iráku, do které se Británie připojila pod záminkou osvobození obyčejných lidí zpod diktátorského režimu. Což nakonec zpustilo sérii dalších událostí, které dobrý úmysl v podstatě úplně znegovaly.
Že tady budeme mít co do činění s velkou rockovou deskou bez okolků prozradí hned titulní „Send Away The Tiger“. Akustické, postupně se elektrizující intro nás hezky uvede do děje, ale s nástupem refrénu song odhazuje maskování a burácivé kytary s dunivými bicími ovládnou prostor, kam jen naše uši doslechnou. Technicky vynikající zvuk nemá žádnou nedokonalou špínu, jen ho ve studiu přidrsnili, aby zněl masivně. Držte si ale klobouky, dnes se nebude zastavovat, a dokonce i zpomalování bude jen výjimečné. „Underdogs“ svým feelingem připomíná ranou tvorbu prvních alb, ale samozřejmě opět se skvělým zvonivým zvukem, Jamesovým extatickým zpěvem a dravou energií. Je to vyznání směrem k dlouholetým fanouškům kapely, kteří s nimi zůstali přesto, že už nejsou malou nezávislou kapelou, ale vyprodávají velké stadióny. Neodsoudili je, neberou to jako zradu, mají je rádi takové, jací jsou.
Perla s názvem „Your Love Is Not Enough“ zní možná jako jednoduchá odrhovačka, ale klame tělem. Za fasádou tuctové letní hitovky se skrývá spousta zajímavých nápadů. Tak za prvé Nina Persson z THE CARDIGANS. Kdo z nás do ní na přelomu milénia nebyl platonicky zamilovaný? Nádherné modré oči, neodolatelný úsměv, nebo raději drsný look jak v klipu „My Favourite Game“? Tak či onak, zároveň je to výborná zpěvačka výborné kapely, a to věděli i THE MANICS. Nicky song od začátku psal jako duet, a Nina byla na seznamu možných partnerů pro Jamese úplně na prvním místě. Takže jako za mlada, když vyrazil někam do klubu a chtěl sbalit holku, ale netroufal si, dal Jamesovi do ruky text a že ať jí zavolá. Ne že by ten byl nějakým lamačem ženských srdcí, ale co měl dělat? Zavolal. A Nina souhlasila. Dokonce si to s nimi později střihla několikrát i naživo. Poselství skryté za zdánlivě přímočarým love songem má dokonce dvě úrovně. Na vyšší, řekněme státotvorné úrovni, nám říká, že jen jeden element nestačí, aby byl stát životaschopný. Jen láska (lidské společenství), náboženství, nebo demokracie sami osobě nebudou dostatečné, musí se vzájemně doplňovat. Připouštím, že je to trochu idealistické, ale něco pravdy na tom bude. Z druhého pohledu pak můžeme skladbu považovat za (další) song o sebevraždě. Tentokrát přispěl bryskním komentářem James. „No paráda, další zasr..y song o sebevraždě. Myslel jsem, že sis je už všechny nacpal na svojí sólovku.“ Fakta jsou ale jasná –neskutečně chytlavá melodika podpořená dynamikou ženský vs. mužský element, krásně cinkavé kytary, vynikající dunivé bicí, zajímavá basová linka, špetka synťáků na dobarvení. V refrénu song docela zvážní a vytvoří tím zajímavý kontrast odlehčené sloce, dokonce si pár veršů střihne i Nicky. Aby taky ne, když to celé vymyslel.
A už tu máme „Indian Summer“, absolutní chuťovku. Song o přátelství, ať už obecně nebo i členů kapely, se možná vzdáleně podobá „A Design For Love“, ale není to žádná kopie, ale skutečně svébytný konstrukt plný emocí, naděje a dobra. Nostalgická „The Second Great Depression“, ve stylu kolegů ze STEREOPHONICS, začíná poklidně se zajímavým zvukem kytar, aby následně vyrostla do stadionového rocku s dramatickým nádechem. Další věc s oldschoolovým feelingem je „Rendition“. Sekaný riff, glam-punkový zvuk, je drzá a přímočará. Řeší vězení CIA na Quantanamu, kde byli umístěni teroristi, a které se stalo místem, kam právní stát nedosáhl. Zejména absurdní je to v kontextu zřizovatele, když právě Spojené státy si na tom velice zakládají, jak u nich vládne Ústava, zákony a všichni mají garantovaná práva.
„Autumn Song“ je v podstatě soft-rocková pecka, kterou sama kapela označila za punk-baladu. Za vynálezce tohoto konstruktu pak označili kolegy z GREEN DAY s jejich hitem „When September Ends“. Na rozdíl od něj je ale „Autumn Song“ plný pozitivních nálad, aby ne, když se zde zpívá o dospívání, prvních holkách, prvních experimentech s alkoholem a drogami. Nevinná naivita, ve kterém si prožíváme své mladické sny. Máme zde ale i parádní riff, náběh na refrén ve stylu ABBA, a zajímavou melodickou linku. Citát z výslechu Lee Harvey Oswalda (který údajně zabil prezidenta Kennedyho) je názvem dalšího songu „I´m Just A Patsy“ (Jsem jenom moula). Nicky zde ironicky komentuje potřebu všech hvězd být adorován a oslavován, i když zároveň tvrdí, že by nejraději byli zase jen obyčejnými lidmi. „Imperial Bodybags“ si bere na paškál Ameriku. Pochodový rockabilly rytmus a osmdesátková rocková estetika, swingující basa, spoustu groovu, zní to téměř jako lehce zpomalený MOTÖRHEAD. „Winterlovers“ je v podstatě jediná baladická písnička, teda ze začátku. Pak se promění ve stadionovou klasiku a přidá i basové sólo. Na konci alba je pak ještě ukrytý jeden cover. Lennonova „Working Class Hero“. Kapela na zkouškách hrávala tuto věc při rozehřívání, měli ji nacvičenou, hodí se jim do profilu, tak už jí jen nahrát a umístit na desku.
Album bylo po vydání v květnu 2007 trefou do černého. První místo v britském albovém žebříčku jim uniklo jen asi o tisíc prodaných nosičů. Vítězem se stala druhá deska ARCTIC MONKEYS. Důležité ale byly celkové prodeje přes 600 tisíc kopií, oslovení nové generace fanoušků a ve finále i většinově pozitivní kritiky. Opět se povedl i obal. Dvě mladé holky, anděl s ďáblem, milion možných vysvětlení. Mě stačí to, že fotka je fakt suprová a nápaditá. Za mě osobně jsem na vážkách s finálním hodnocením. Velice silných 90%, nebo solidních 100%? Nedělejme z toho zase kovbojku, je to prostě skvělé album, tak si ho užívejme.
| 23.08.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
