MANIC STREET PREACHERS - Postcards From A Young Man

50%

„Útok na špicu hitparády“ zpívali kdysi slovenský punkáči ZÓNA A. Stejný cíl si vzali do hlavy THE MANICS při natáčení desky „Postcards From A Young Man“. V rámci svých pravidelných oscilací po alternativně laděné desce „Journal For Plague Lovers“ teď kyvadlo opět vychýlili směrem k mainstreamovému pop/rocku. Ambice se jim sice nakonec povedlo částečně naplnit, ale ne všechno, co se blyští, je zlato, jak uvidíme. Přestože s albem „This Is My Truth Tell Me Yours“ v roce 1998 zabodovali po všech stránkách, hráli je rádia, měli vysoké prodeje, od té doby se MSP podobný úspěch zopakovat nepovedlo. Přitom nevydávali špatná alba, některá naopak byla přímo vynikající. Chtěli se proto ještě jednou pokusit oslovit širokou posluchačskou základnu a infiltrovat mainstream. Řekli si doslova, že to bude „one last shot at mass communication“ (poslední pokus o masovou komunikaci). Při takovýchto proklamacích vždy zpozorním, protože to nevěstí nic dobrého.

V říjnu 2009 je kapela zpět ve Walesu a ve Faster Studios v Cardiffu začíná nahrávání, které se protáhne až do června 2010. Na producentské židli sedí osvědčený dlouholetý spolupracovník Dave Eringa. Cíleně se chtěli odlišit od zatím poslední desky „Journal For Plague Lovers“ a připravit kolekci radio-friendly songů, které budou mít potenciál stát se velkými hity. Nicky to dokonce přirovnal k období alba „Pump“ od AEROSMITH, které je vrátilo do mainstreamu. Byl bych s tím srovnáváním opatrný, „Pump“ je proti této desce MSP úplně jiná liga. Další Nickyho přirovnání popisovalo písničky jako „heavy metal Motown“ nebo dokonce jako „VAN HALEN hrající THE SUPREMES“. Asi takhle, jedna věc jsou Nickyho vize a plány, druhá pak, jakou muziku James a Sean skutečně složí. Něco málo pravdy na tom bude, uznávám, ale bral bych podobná vyhlášení s velkou rezervou. Každopádně na finální mix byl materiál opět poslán do Ameriky ke Chrisovi Lord-Alge, který už předtím spáchal stejnou věc na „Send Away The Tigers“. Na albu se objevil i jeden hvězdný host z kategorie legend. A tím myslím nejen legend z pohledu MSP, pro které byla v začátcích jeho domácí kapela velkým vzorem, ale hudební legenda globální kategorie. Basu si totiž ve skladbě „A Billion Balconies Facing The Sun“ vystřihnul Duff McKagan z GUNS´N´ROSES.

Album startuje velmi nadějně. Singlovka „(It´s Not War) Just The End Of Love“ přímo navazuje na období „Send Away The Tigers“. Parádní melodie, slušný drive, nešetří se s orchestrací. Tuhle „popovou“ stránku MSP můžu, tady není co vytknout. Titulní „Postcards From A Young Man“ taky není špatná. Zajímavá melodická linka nechá vyniknout celý rozsah Jamesových pěveckých poloh, od klidné až po vypjatější a dravější. Song je opět obalen orchestrací, až se člověk někdy pozastaví, jestli je nutné jí mít skutečně až tolik, jestli to zbytečně nebere z rockové dravosti. Balancování na hraně hard rocku a kýčového popu v dosavadní kariéře MSP zatím většinou ustáli se ctí, ale dnes začínám tušit pár zaškobrtnutí. „Some Kind Of Nothingness“ je první z nich. Přeslazený tuctový radiový vaťák nezachrání ani zajímavý ženský gospelový sbor ve stylu Motownu. Je to unylé, nemá to koule, takhle to fakt nepůjde. Ale bohužel přesně ve stejném duchu pokračuje i „The Descent“. To vážně kvůli snaze dostat se do rádií jsou ochotni dělat podobně zbytečné písničky? Bez nápadu, bez drivu, bez čehokoliv zajímavého nebo překvapivého? Trochu to vylepší „Hazelton Avenue“, která si dle Nickyho bere lehkou inspiraci od Lennyho Kravitze a jeho „It Ain´t Over Till It´s Over“. Její kvality sice zdaleka nedosahuje, taky je to dle mého názoru jeden z Lennyho nejlepších songů obecně, ale zaujme třeba kombinovaným houslově kytarovým sólem. 

„Auto Intoxication“ je trochu více oldschoolová písnička a musím říct, že velmi povedená. Je tam několik překvapivých breaků, má zajímavé zvukové odstíny a chytře kombinuje popové pasáže s těmi více alternativními. Euforii z novu nalezené energie ale velice účinně zabíjí následující „Golden Platitudes“. Další zástupce bezduché, beztvaré, nenápadité a naprosto postradatelné popové tváře kapely. Přemýšlím, koho těmito nudnými písničkami chtěli oslovit? Fanoušky alternativního rocku? Pro ně to bude trapné a neposlouchatelné. Fanoušky popu? Pro ně zase tipuju to bude málo cool a současné. Z času na čas si kapela přece jen vzpomene, že jsou, nebo minimálně někdy byli, rockeři. „A Billion Balconies Facing The Sun“ by možná na předchozích albech byla jen tuctovka do počtu, ale tady si jí musíme vážit jako poctivý rock´n´roll. „All We Make Is Entertainment“ s nádechem Springsteenovského street rocku možná není dokonalá, zbytečně jí zpomalují a rozmělňují popové vsuvky, ale když se nadechne k hymnickému refrénu s parádními burácivými kytarami, je až hypnoticky burcující. Překombinovaná „The Future Has Been Here 4 Ever“ doplácí na nejasnou koncepci. To, že jí zpívá Nicky, který je o několik tříd slabší pěvec než James, je zde asi ten nejmenší problém. Skvělé indie kytary se ale ztrácí pod nánosem zbytečností jako jsou trumpety a ženské sbory, melodie pak taky není zvlášť průbojná. Závěrečná „Don´t Be Evil“ je pak osvěžující svým osmdesátkovým kytarovým zvukem a zejména absencí orchestrace, se kterou to na tomto albu fakt kapánek přestřelili. Jednoduchý kytarový song je sympatický svou syrovostí a přímočarostí.

Co k tomu dodat? Upřímně nechápu komerční ani kritický úspěch alba. V rámci diskografie MSP bych ho umístil bez pardonu v nejslabší třetině. Je silně schizofrenické, když skutečně velice povedené kousky jsou utopené v moři šedivé a nenápadité nudy, která častokrát je až za hranicí patetičnosti. Abych ale jen nehanil. Album má velice slušný zvuk. James dokonce tvrdil, že se chtěl přiblížit zvukově k ELO, které dlouhodobě obdivoval, a kteří skutečně mistrně ovládali soft rockový zvuk. Opět skvěle hraje Sean. Dokonce bych řekl, že má obrovský podíl na alespoň mírném oživení některých jinak docela bezduchých skladeb. On si totiž evidentně Nickyho povídačky o radio-friendly nekonfliktních skladbách ke srdci moc nevzal a jede si své poctivé rockové bubnování. Spousta přechodů, ty jsou hlučné a agresivní, kompromisy nepřipouští. Čest a sláva mu věčná! Ještě musím zmínit celkem zajímavý obal, kde titulní postavu vytvořil známý herec Tim Roth (PULP FICTION). A jestli se jim povedlo dosáhnout cíle? Ani nevím. Lepší prodeje už měli, větší hranost už měli také, nemám pocit, že by je tato deska katapultovala do mainstreamové superligy (popové). A nikdy jsem ani nepochopil, proč by se tam vlastně měli cpát.

06.09.2025	Diskuse (1)	Tomáš