MANIC STREET PREACHERS - Lifeblood

60%

V roce 2004 provedli MANIC STREET PREACHERS další zvukovo-dramaturgický veletoč. Po sérii skvělých rockových alb si vybrali popovou chvilku. Musím se přiznat, že v době vydání jsem album „Lifeblood“ upřímně a intenzivně neměl rád. Dokonce jsem o něm teď ani nechtěl psát, vzpomínky se pořád uvnitř mojí paměti držely v negativní zóně. No ale mezitím uplynulo dvacet let, já jsem taky už starší, a tak nějak jsem zjistil, že to album vlastně není úplně špatné. Určitě lepší než debut (klídek, jen vás popichuju).

Kde nastal ten zlom, který tak výrazně ovlivnil finální podobu alba? Zkusíme to rozklíčovat. V roce 2003 THE MANICS na festivalu Isle Of Wight prezentovali nový song „Empty Souls“, který se později stane druhým a zároveň posledním singlem připravovaného alba. Byl to song plně v duchu alba „Know Your Enemy“. Syrový rock´n´roll. Bohužel se nedochovalo žádné demo, které by vytvořilo oslí můstek mezi živou verzí a finálním trackem na albu, který má sice stejný název, ale to je asi to jediné, co je spojuje (a text samozřejmě). Nechápejte mě zle, finální verze není vůbec špatná, jen je úplně jiná. Kapela se při přípravě materiálu ocitla v komplikovaném rozpoložení. Možná lehký skladatelský blok, snaha o vývoj a neopakování se, a zároveň nejistota, jestli dělají věci správně. Paralyzovala je snaha najít optimální verzi písniček. Neustálé předělávání, upravování, hledání perfektní verze. S tím bylo spojeno i otevření se novým zvukovým polohám, což primárně znamenalo více synťáků a elektroniky. Podobné tápání pak můžeme vidět i při samotném nahrávání. Nejdřív s producentem Tony Viscontim v New Yorku nahráli tři songy, pak pokračovali s Gregem Haverem v Anglii, Irsku i Walesu. Nenahrávali společně jako divoká rock´n´rollová kapela, ale každý se věnoval svým partům a všechno to pak ještě procházelo výraznou produkcí a mixem. A výsledek? Je z něho cítit určitá schizofrenie. Na jednu stranu špičkový zvuk – krásně čistý a jasný, bez alternativní špíny, prostorový, připomínající velké živé (ne elektronické) popové nahrávky osmdesátých let. Jasný příklon k popu, soft rocku, někdy až synth popu. A tady slyšíme tu druhou stranu – menší drive, méně hitové písničky, mírná odtažitost a chladnost materiálu, pohřbení kytar hluboko v mixu. Z pozic prvních tří alb můžou die hard fanoušci namítnout, že došlo až ke kastraci Jamesovy kytarové hry, ale zase tak hrozné to ve finále není. Jestli přistoupíme na hru, že je to pop rockové album, tak je to vlastně velice slušná deska.

Z pohledu obsahu zde kromě dvou písniček, které se věnují historickým událostem/ osobnostem, převládají introspektivní a retrospektivní témata související převážně s kapelou. Nicky ve svých textech oživuje staré vzpomínky, ale i duchy minulosti. Zpět k otázce, kde nastal ten zlom. Osobně si myslím, že ve dvou bodech – v až maniakální snaze udělat nové písně absolutně jinak, než co dělali doteď, a následně v přepísknuté produkci. Obojího je prostě zbytečně moc, forma vítězí nad obsahem. Civilnost, která byla silnou stránkou tvorby kapely zde byla udolána technickou sterilitou. Ano, špičkový zvuk je špičkový zvuk, ale chybí tomu ta vnitřní hloubka. Není a nikdy to nebude moje oblíbené album od MSP, ale zpětně jsem ho přece jen rehabilitoval a přiznal mu, alespoň částečně, plusové body.

Z čeho možná pramenila „neoblíbenost“ (i ta moje, přiznávám) je první singl. „The Love Of Richard Nixon“ je dokonalý anti-singl song. Kdo a proč ho vybral netuším, ale minimálně by zasloužil seřvat před nastoupenou kapelou a dělat svačiny bedňákům aspoň měsíc. Jeden z nejpodivnějších songů alba, který svým silně elektronicky laděným zvukem a tanečním beatem vyčnívá mezi ostatními, přece jen více klasickými písničkami, nemá ani výraznou melodii, ani chytlavý text, ani nic jiného, co by ho pasovalo do role možného hitu. Druhý singl, zmiňovaný „Empty Souls“ možná taky není zázračný, ale proti němu je to rozený hiťas. Každopádně první bere, a v tomto případě ne(za)bral. Fanoušci znejistěli, kritici znejistěli, ve finále pak i kapela ještě více znejistěla. Prodeje byly slabé, kritiky rozporuplné. Samotná kapela pak zpětně přiznala, že „Lifeblood“ se úplně nepovedlo, jak původně zamýšlela. Po nenaplněných očekáváních u předchůdce „Know Your Enemy“ to bylo v pořadí druhé komerčně neúspěšné album a třeba Nicky později vzpomínal, že měl vážné obavy, že to bude konec kapely.

Nepovedlo? Ano i ne. Jestli čekáte další porci poctivého alternativního rocku, přirozeně špinavého, někdy lehce provokativního, nabušeného, hymnického, tak to se zde prosím nevede. Když se ale zkusíte vnořit do pozice kapely, která se chtěla posunout dál, zkusit něco nového a možná i nepokrytě vstoupit minimálně do předsíně popového hájemství, tak je to vlastně kvalitní, dospělá popová deska, která se nepodbízí, má svojí úroveň a víc než na bezpohlavní jedno sezonní hity fokusuje na komplexně vybudovaný materiál s delším poločasem rozpadu. Já se pokusím držet té druhé perspektivy.

Otvírák „1985“ je tuze příjemný synth rock. Nenucená atmosféra, song pluje na rozsáhlých klávesových plochách, přes které tu a tam proniknou i kytarové zvuky. „Empty Souls“ možná trpí na kytarovou podvýživu, ale výrazný klavírní „riff“ ve spojení s přímočarou melodikou spolu s dramatičtějšími pasážemi mu dodávat slušnou dynamiku. A na konci se z mixu přece jen kytary vynoří a vystřihnou i docela drsné sóličko. Příjemným soft rockem je i „A Song For The Departure“. Spousta vokálních harmonií, opět výrazný klavír, jednoduchá basová linka – popové ingredience namíchané do efektní kombinace, která rozhodně neurazí. Hodně zkrátka se na celém albu drží Sean, který svoje typické rockové přechodové kombinace tentokráte nechal v šuplíku a plně se soustředil jen na držení rytmu s velice jemnými nuancemi na dotvoření atmosféry. Jeho bicí znějí nekonfliktně a měkce, podobně jako Nickyho basa. Paradoxně Jamesova kytarová hra je docela zajímavá, třeba jako vybrnkávaný riff ve stylu Johnnyho Marra v songu „To Repeal Ghosts“. Někdy je až škoda, že je v mixu zbytečně moc zastíněna synťáky a klavírem. Když se na jeho party při poslechu ale vysloveně zaměříme, objevíme spousta zajímavých nápadů a nejednou nás napadne, jak to mohlo dopadnout, kdyby byly kytary hlavní hvězdou alba. Nehraje agresivně, spíš technicky, není tady ten stadionový drive předchozích nahrávek, nahrazují jej jemnější kytarové elementy plné ornamentů a vyhrávek. Euforická „Glasnost“ je možná trochu moc nasládlá, ale tak je to pop rock, ten přece nemá byt depresivní. Líbí se mi i „Fragments“ s postupně budovanou melodickou linkou včetně intenzivního jednoduchého refrénu. Závěrečná uvolněná „Cardiff After Life“ je pak upřímnou vzpomínkou na Richeyho.

Kapela se poučila z předchozího alba a délku udržela na rozumných 45 minut. Ani to ale bohužel nepomohlo a nahrávka je jedním z nejhůře prodávaných kousků jejich diskografie. Ani v koncertním setlistu se po turné k albu prakticky žádný kousek do budoucna už neudržel. Album zůstává nadále trochu rozporuplné, možné lehce nepochopené. Není sice vysloveně dobré, ale rozhodně není špatné.

16.08.2025	Diskuse (0)	Tomáš