MANIC STREET PREACHERS - Know Your Enemy
Pokrok nezastavíš. V roce 2000, když PEARL JAM vydali „Binaural“, ho kamarád na koleje přinesl na MC kazetě. Jako sedmou kopii sedmé kopie. Ale v roce 2001 jsme novinku MSP už poslouchali rovnou z CD, dokonce originálního. Hned jsem byl upozorněn, že je to pořádná porce muziky. A že zároveň kapela otočila kormidlo svého směřování opět směrem k alternativním vodám.
Než se samotné album dostalo na pulty obchodů, odehrála se jedna kuriozní a zároveň kontroverzní událost. Je zajímavé, jak jsme jí vnímali my v našem středoevropském prostoru s naší historickou zkušeností, a jak samotná kapela a její domácí fanoušci. V únoru 2001 MSP vystoupili na Kubě. Ano, na „Ostrově svobody“. Bylo to poprvé od revoluce v roce 1958, kdy Fidel Castro převzal moc, co západní kapela, a ještě k tomu rocková, zde vystoupila. Ač můžeme mít pochopení pro lehce romantické představy západních levičáků o socialistickém ráji, ať už na Kubě nebo ve střední a východní Evropě, jejich naivita ohledně režimu je naopak až do očí bijící. Samozřejmě se na koncert vetřel sám velký Fidel a pak si z kapely udělal pěkné promo opičky. Co si pak myslet, když zpívají „Freedom Of Speech Won´t Feed My Children“ (svoboda slova nenakrmí mé děti) z bezpečí hnusného kapitalizmu, kde si na rozdíl od politických vězňů, hnijících v kubánských vězeních, můžou svobodně říkat a zpívat co chtějí…
Vraťme se raději k muzice. MSP obecně rádi dělají dlouhé desky a tady chtěli jít ještě o krok dál. Jejich původní představu, že stvoří dvě alba, kde každá část bude mít trochu jiný zvuk a atmosféru, ale budou vydané ve stejný den, neschválilo vydavatelství. Takže trochu improvizovaně nakonec vznikla jen jedna deska, která je hodně dlouhá, stylově rozháraná a zároveň i trochu (dost) nevyrovnaná. Místo jedné osobně pojaté a jedné více politicky zaměřené desky tady máme jejich mix a je to lehce matoucí. Po burácející velké rockové kolekci „This Is My Truth Tell Me Yours“ se kapela vrátila opět do více alternativních poloh se syrovějším a kompaktnějším zvukem. Jakoby se zalekli úspěchu a toho, že se stávali mainstreamem. Oni, kluci z Walesu, pocházející z pracující třídy. Zároveň se nechali inspirovat spoustou hudebních stylů, což se odráží v pestrosti alba. Jestli je to jeho silnou, nebo naopak slabou stránkou, vlastně ani sám nevím. Každopádně se sesekáním playlistu o několik podivných kousků bych si poradil bleskurychle. Původní pracovní název alba dokonale ztělesňuje myšlenkové pochody kapely – „No Strings“ (bez smyčců). Měl to být symbolický návrat k prapůvodní konstelaci, jak zvukový, tak obsahový. Zaběhaný tvořivý proces byl lehce inovován, když James přispěl na desku jedním textem a na oplátku pak Nicky jeden song nazpíval.
Výběr otvíráku se tentokrát povedl na jedničku. Nabušená vypalovačka „Found That Soul“ překvapí svým špinavým, téměř stoner rockovým zvukem. Nervózní klavír v pozadí hypnoticky kliká na jedinou klávesu a šponuje klaustrofobickou atmosféru. Doteď si pamatuji ten šok, když jsem to slyšel poprvé. Tohle skutečně není ta uhlazená mainstreamová kapela, kterou jsem očekával. Další pecka je hned následující „Ocean Spray“. Čistá a vyklidněná sloka s posmutnělým nádechem se prolíná s garáž rockově-noisovými instrumentálními vsuvkami. A do toho sólo na trumpetu, no to mě podrž. Už jsem si na to za ty léta zvykl, ale je to fakt úlet. Výborná je i další napumpovaná pecka „Intravenous Agnostic“. Zvukově někde na průsečíku třetího a čtvrtého alba, s parádními agresivními bicími Seana, které song ženou zběsile kupředu. Gazďova oblíbená „So Why So Sad“, kterou kapela na prvním českému koncertu v roce 2002 (kde jsem byl taktéž) jaksi zapomněla zařadit to playlistu, mě nikdy ke srdci zvlášť nepřirostla. Je to takový moderní, lehce přesládlý, BEACH BOYS model 2001. Spousta vokálních harmonií, šedesátková atmosféra, kvanta podivných nástrojů vydávajících podivné zvuky. Jako zatím neobjevený producentský talent minimálně lokálního významu bych z ní udělal syrovější a rychlejší věc, postavenou na téměř punkrockových kytarách se špetkou post punku, pak by to bylo jiné kafe. Zato následující „Let Robeson Sing“ je jedním slovem nádhera. Čistá, jasná, nádherně vystavěná. Mimochodem pan Paul Robeson byl americký černošský aktivista, hudebník, herec, spisovatel a sportovec. College rock po vzoru R.E.M.? Ano, to MSP umí taky.
Máme zde „The Year Of Purification“ s nádherným vybrnkávaným riffem, sevřeným alternativně rockovým zvukem konce osmdesátých let a suchými přímočarými bicími. Na albu ale najdeme i různé podivnosti. „Wattsville Blues“ zpívaná právě Nickym je totální crossover, mixující blues, elektroniku, new wave i taneční rytmy. „Miss Europa Disco Dancer“ je přesně to, co říká název – disco. Tož ano, i komunistický režim vždy podporoval v Československu spíše tento styl hudby než kytarové máničky, takže to bude asi levicově správné. Ale poslouchat se to nedá… Naštěstí do správných hudebních sfér nás vrací „Dead Martyrs“. Osmdesátkové indie/punk/new wave je osvěžující a sympatické svým předstíraným lo-fi zvukem. Skvělá je i „His Last Painting“, další čistá a klasicky pojatá rockovější skladba, která by se neztratila ani na „This Is My Truth…“ Tyto přímočaré melodické konstrukce Jamesovi jdou výborně. „My Guernica“ už lo-fi nepředstírá, ale naplno servíruje. Bohužel poslouchat to 5 minut, zejména když ani song samotný není nijak zázračný, je spíše utrpení. „The Convalescent“ se vrací k osmdesátkové atmosféře a překvapí zajímavou dramaturgií. Košatá struktura je plná překvapivých zvratů, hammondky a synťáky dodávají šťávu a Seen je opět vynikající se svými dunivými bicími. Výborně soudruzi, to je správný alternativní rock. Procítěná baladická „Royal Correspondent“ má taky své kvality a klidně by zde už album mohlo končit. Ale nekončí. Šestiminutová „Epicentre“ je trochu mdlá, ale jako b-side by hanbu neudělala. „Baby Elian“ taky není úplně marná, syrovější alternativní rock. Zmiňovaná „Freedom Of Speech Won´t Feed My Children“ je pak hudebně relativně nezajímavou obžalobou amerického ekonomického imperializmu. Takže 75 minut, včetně pár minut ticha a hidden tracku v závěrečné skladbě. Není to málo.
Album vychází v březnu a setkává se se smíšenými reakcemi. Není se co divit. Pro spoustu fanoušků, které kapela naverboval zejména s posledními dvěma deskami, to musel být šok. Místo hymnického stadionového rocku dostali docela alternativní kolekci, navíc stylově rozervanou, plnou politických témat. No nevím jestli přesně tohle chce poslouchat ta opěvovaná working class po práci v hospodě. Teď jen spekuluji, ale takové „Cigarettes and Alcohol“ od kolegů z Manchesteru u nich zřejmě rezonuje víc. Samozřejmě se to odrazilo i na prodejích, které se k dnešku pohybují kolem 600 tisíc kopií. Za největší slabinu alba považuji jeho nevyrovnanost. Z mého pohledu jsou tam prakticky jen výborné, nebo pak zbytečné písničky. Průměrných je minimum. Líbí se mi ale alternativnější zvuk v kombinaci se zachovanou melodikou, ke které se dopracovali na posledních albech. Zároveň velice oceňuji osobní integritu všech členů kapely. Přes obrovský úspěch, který si plně zasloužili, zůstali těmi obyčejnými kluky z Walesu, s kterými se sice neshodnu na politických tématech, ale na pivko bych s nimi zašel kdykoliv a rád.
V roce 2002 pak THE MANICS připravili první výběr greatest hits s názvem „Forever Delayed“, které se i velice dobře prodávalo, aktuálně je to už přes milion kopií. A právě na turné k této výběrovce poprvé zavítali do Čech, konkrétně do pražské malé sportovní haly. Předskakovali jim READY KIRKEN, které jsem tam taky viděl poprvé. Já byl spokojený, protože jsem jejich rannou tvorbu neměl zdaleka tak naposlouchanou, a fokus byl právě na singly a největší hity.
| 09.08.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
