MANIC STREET PREACHERS - Journal For Plague Lovers

80%

I když je to řadovka, je hodně jiná. Nicky Wire se dokonce obával, že by mohla THE MANICS potopit. Je syrová, alternativní, rozcuchaná. A ve finále velmi dobrá. Jak už jsme si u MSP zvykli, vývoj mezi jednotlivými alby je docela výrazný. Zvukově, stylově, náladově. Přesně to nastalo i v roce 2009. Po vynikající, mainstreamově alternativní desce „Send Away The Tigers“, plné burácivého stadionového rocku a krásných melodií, znova jednou nastal zvrat. Výchozí bod tohoto zvratu měl dokonce i jméno. Richey Edwards. Ano, ten Richey Edwards, který před téměř 15 lety zmizel. Jeden z dvorních textařů a zároveň doprovodný kytarista kapely. Pár dnů před svým zmizením předal ostatním členům kapely svoje zápisky plné textů písní v různém stadiu kompletace, kreseb a koláží. Čtyři z nich následně kapela použila na první desce po jeho zmizení „Everything Must Go“, která znamenala jejich triumfální návrat na scénu. Od té doby zvažovali, jak naložit se zbytkem. Až se v roce 2008 rozhodli ještě jednou do těchto poznámek ponořit a využít vše, co ještě zbylo. Možná je v tom i symbolika, když právě v listopadu 2008 byl Richey i úředně prohlášen za mrtvého. Výsledkem je 13 nových songů, zbytek jsou už jen fragmenty. Žádné další album z nich už určitě nevznikne. Tady a teď se bude natahovat tlustá čára za minulostí. Můžeme to považovat za jakési důstojné rozloučení kapely s Richeym, za malý hudební pomníček za jedním talentovaným umělcem, který odešel moc brzy. Je to vše tentokrát o něm, proto se na albu neobjeví žádný Nickyho text.

S výše řečeným je nabíledni, že tentokrát to nebude žádný radio friendly materiál pro masové publikum. Když si trochu zaspekuluji, tak asi takhle nějak by mohl znít další album MSP v roce 1996, kdyby Richey nezmizel. No dobrá, možná by zvukově nebyl tak kvalitní, ale nálada, dramaturgie a to všechno kolem skutečně zní jako přirozené pokračování „The Holy Bible“. A kdo je jedním z největších machrů na syrově a přirozeně znějící alternativně rockové desky, které ždímají emoce, řežou uši a mluví jen pravdu, čistou pravdu a nic jiného o kapelách, které je složily? Steve Albini! Ano, už od dob „In Utero“ ho MSP obdivovali a teď byl ideálním kandidátem a splněným snem zároveň. Steve s trojicí rychle našel společnou řeč. Jednak je uznával kvůli jejich kořenům, tomu jak se poctivě vypracovali od malých zaplivaných klubů až po velké stadiony. Nebyli žádným marketingovým produktem britského hudebního tisku, který s oblibou každý měsíc objevoval nové a nové mesiáše, kteří měli zachránit britskou, potažmo světovou hudební scénu. Taky choval velký respekt k jejich plánu uctít si Richeyho tímto způsobem. No a neméně důležitá byla i jejich politická orientace. 

Jak Steve, tak MSP byli „pěšáci rock´n´rollu“, se silně levicovým cítěním a vyhraněným antikapitalistickým a antikorporátním názorem. Nahrávalo se v legendárním studiu Rockfield ve Walesu. Původně venkovské stavení, které sloužilo v minulosti třeba pro šlechtění typického anglického plemene tažných koní Shire, nebo jako prasečí farma, bylo na počátku šedesátých let přestavěno na vyhledávané nahrávací studio. Seznam klientů je dlouhý a plný hvězd. BLACK SABBATH, QUEEN, SIMPLE MINDS, OASIS, SEPULTURA, SUEDE, nebo třeba i naše CHINASKI. Steve Albini vysloveně preferoval podobné prostory před sterilními studii. Jednak přinášely nezvyklé zvukové dispozice, které odrážely jejich „neprofesionální“ původ, a zároveň nabízely uvolněnou atmosféru, mimo města, v klidu, s možností se fokusovat na muziku. V rámci přípravy na nahrávání měla kapela většinu songů už dokončených a ladily se jen detaily. Steve si taky udělal svůj domácí úkol a naposlouchal si nahrávky MSP, ale spíš pro pochopení kapely, než aby si je detailně studoval. Právě naopak, chtěl si zachovat svěží perspektivu, nechtěl být ovlivněn třeba „The Holy Bible“, protože nechtěl točit druhé „The Holy Bible“. Nahrávání samotné bylo přesně v duchu tradic Steva Albiniho. Nechal kapelu hrát, společně, naživo, a snažil se co nejlépe zachytit sílu okamžiku, energii, syrovost a výpověď ukrytou v písničkách. Jak vždy zdůrazňoval, on není producent, on neříká kapelám co a jak mají hrát. On se je jen snaží co nejlépe a nejvěrněji zachytit. Zajímavé jsou i jeho vzpomínky na rozdílnost přístupu mezi Jamesem a Nickym. Zatímco ten první hudbou žije, všechnu techniku, kytary, bedny a pedály si připravuje a nastavuje sám, ten druhý se dostaví a něco zahraje. Nicky se tím ale ani netajil, že si nikdy basu sám nenaladil a že nezná noty. On je tam přes texty, přes to intelektuální filozofování. Z nahrávání připravoval i videoblog, ale jak to Steve pobaveně komentoval, z hudby tam moc neuvidíte. Ale zato procházky po polích, nebo snídaně, zdokumentoval kvalitně. Na druhou stranu musím uznat, že se za ta léta vypracoval na celkem slušného basáka.

Skladby samotné nám pak připomenou období alba „The Holy Bible“, potkává se v nich postpunková estetika, alternativně rocková rozervanost a nespoutanost nezávislé scény. Samozřejmě jsme v roce 2009, kdy už i alternativní věci měly slušnou technickou kvalitu. Jestli je zatím i dodatečné lehké učesání v průběhu postprodukce a mixu, o který se spolu s kapelou postaral „obvyklý podezřelý“ Dave Eringa,  netuším. Každopádně mě zvuk alba vůbec neuráží, naopak, je velice povedený. Je soudržný, pevný, těsný a přiléhavý. Opustili burácivé stadionové hymny a vrátili se k alternativnější melodice nezávislé muziky pro menší kluby. Bylo to přirozené, Ritcheyho texty o celebritách, konzumní společnosti, smrti, vraždách, duševních poruchách nebo mrzačení, potřebují přesně takové zhudebnění. Kapela dokonce zašla tak daleko, že z alba nevydala ani žádné singly. Možná v ní hlodaly pochybnosti, jak bude album přijato a jestli dělají správnou věc. Zbytečně. Album bylo velice úspěšné, mnoho fanoušků i kritiků ho z uměleckého pohledu považují za jednu z nejlepších desek jejich diskografie.

Opět zde máme i typické vsuvky a intra z filmů a seriálů, které pomáhají nastavit náladu konkrétních songů. Přesně jako u „The Holy Bible“. Proti legendárnímu albu z roku 1994 je ale nový materiál přece jen méně šílený a více melodický. Máme zde slušné přímočaré songy jako otvírák „Peeled Apples“ s refrénem v krásném retro zvuku, podobně jako titulní „Journal For Plague Lovers“, kde nás kytary vezmou na parádní glam-rockovou jízdu podpořenou divoce swingující basou. Skvělá je i „She Bathed Herself In A Bath Of Bleach“ s valivou, téměř grungeovou slokou, doplněnou o burácivý refrén. „All Is Vanity“ účinně pracuje s hypnotickou atmosférou až na hranici gotického rocku, kterou v pravou chvíli rozřízne agresivní refrén. Melodičtější a přívětivější stránku zastupuje „Jackie Collins Existential Question Time“, která by mohla mít hitové ambice, nebo baladicky pojatá „This Joke Sport Severed“ s dramatickým závěrem. „Pretension/Repulsion“ má pak zřejmě nejblíže ke klasickému stadionovému rocku, i když i tady probleskuje punkrocková estetika. Až do alternativnějších power-popových vod nás zavede „Virginia State Epileptic Colony“, další kandidát na slušný singl, kdyby teda kapela chtěla přece jen singly z alba vydávat. Komplikovanější a košatější konstrukce přináší třeba „Me and Stephen Hawkins“ se spoustou dynamických změn, meziher a vsuvek. Z kolekce lehce vystupuje „Marlon J.D.“. Elektronické bicí, androgynní postpunkový zvuk, apokalyptická atmosféra. A výborná melodická linka, slušný drive, parádní kytarový zvuk, jeden z vrcholů alba. Naopak „William´s Last Words“ znova potvrzuje, že Nicky není žádný zázračný zpěvák a raději by měl zůstat jen u podpůrných vokálů. Překvapivě slušný je ale ukrytý poslední song „Bag Lady“. Má nápad, má drive, nevidím důvod pro toto umístění. Album slušně odsýpá. Většina songů se vleze do 2-3 minutového rozsahu, který je někdy možná až zbytečně brzo utne. Ale aspoň nás to nutí k opakovaným poslechům, při kterých se rozhodně nenudíme.

Cover alba zdobí malba od britské malířky Jenny Saville, která svým artworkem přispěla i na „The Holy Bible“. Z mého pohledu nijak zvlášť zajímavá kresba tváře mladého chlapce ale způsobila problémy. Některé obchodní řetězce odmítali mít CD vystavené v regálech, protože červená barva na tváři evokuje krev, a to by mohlo vyvolat nepříjemné pocity u zákazníků. Bulvární noviny s nechutnými fotkami na titulkách, nebo spousta rapových CD s polonahými děvčaty jsou OK, ale tohle je problém? To jako vážně? Vážně… Obal se musel přelepit ještě dalším obalem, aby ten cover zakryl. Nevadí, důležitý je obsah, a ten je vynikající.

30.08.2025	Diskuse (1)	Tomáš