MANIC STREET PREACHERS - Gold Against The Soul

70%

Devadesátá léta v podání MSP byla velice produktivní. Zejména ve svých začátcích kapela držela frekvenci jednoho alba ročně, pak co dva roky. A nebyly to žádné nevyzrálé rychlokvašky, právě naopak. Po docela slabém debutu následuje série velice slušných desek, z nichž některé můžeme označit i za výborné. Punkové období kapela nechala za sebou a vydala se na stezku alternativního rocku, do kterého se ale nebála přimíchávat různé další stylové ingredience.

Za ten rok se sice horké hlavy čtveřice z Walesu neschladili a pořád rádi provokovali, jak na koncertech, tak při rozhovorech, ale při přípravě druhého alba udělali dvě vynikající věci. Nehrotili to - album má rozumných 42 minut. A zvolili správného producenta. Produkci považuji za jednu z nejslabších momentů debutu, přestože na ní je podepsané producentské eso. Teď naopak dostal šanci začínající frajer jménem Dave Eringa, který se motal už u prvních singlů MSP a na debut přispěl klávesy. S těmi pak kapelu podporoval i při živých vystoupeních v letech 1993/1994. Zároveň bude mít prsty ve všech dalších významných albech MSP (kromě „The Holy Bible“).

Od úvodního riffu „Sleepflower“ je slyšet obrovský posun v projevu kapely. Moderní, stadionový hard rock čerpající z glam/hair rockových inspirací, zejména od GUNS ´N´ROSES je znova jedním ze základních kamenů. Není už ale tak neurvalý jako na debutu. Směřuje k radio-friendly projevu, který mu později mnozí budou vyčítat. Žádný bezpohlavní pop rock to přitom rozhodně není. Pořád je v něm slyšet živelnost nezávislé scény, dokáže být místy ostrý a pichlavý. Jamesův zpěv je naléhavý a syrový, nemá problém jít až téměř do řevu. Naštvanost, autenticita i naléhavost je z alba pořád cítit, emoce jsou citelné a uvěřitelné. A že jsou v písních zakomponované hammondy nebo orchestrace? A proč ne? Nahrávka je díky nim barevnější a zajímavější, zejména když je navíc užívají v rozumné míře. A nezapomínejme, co vládlo hudební scéně začátkem devadesátek. Ano, grunge se taky otiskl do zvuku alba, i když spíše doplňkově, ne dominantně. Je zajímavé, že stylově jsou MSP výrazně blíže americké scéně, zejména v kontextu doby. Najít v jejich tvorbě ozvěny aktuální ostrovní scény v podobě brit-popu, shoegaze nebo neo-psychedelie je téměř nemožné. A rádi se do kolegů i slovně naváželi. MSP se prostě považovali za rock´n´rollovou kapelu, vyrůstající z punku a klasického rocku, které ideologicky měly vždy blíže k working class, než výše zmíněné intoušské velkoměstské styly. 

Songwritting je zde obecně vyzrálejší, jak po melodické, tak dramaturgické stránce. Album obsahuje hned několik hitů a ani zbytek songů rozhodně není žádnou vatou. O texty se dělili Nicky Wire a Richey James. Politiku nechali politikům a více se zaměřili na každodenní život a osobní záležitosti. Místo deklarací, globálních signálů a komplexních společenských problémů jsou teď civilní, zachycují aktuální okamžik. Životní melancholie, zoufalství, ale i romantizující pohled na tématiku smrti. Odráží se v nich i postupující rozklad Richeyho osobnosti, jehož boj s depresemi, sebepoškozováním, nebo nespavostí zaháněnou množstvím alkoholu, rozhodně k pohodě v kapele nepřispíval. Zatím ale pořád fungovali relativně normálně, i když temné stíny se už začínaly pomalu objevovat na obzoru.

Úvod alba je skutečně hodně silný a nadupaný. „Sleepflower“ je perfektní otvírák. Přímočarý, se silným drivem, výraznou melodikou a jasným riffem, podpořený slušným sólem. Nálada je připravena, můžeme pokračovat. Další hiťas přichází hned v zápětí. „From Despair To Where“ je ambiciózní velká rocková skladba s dramatickým refrénem, orchestrací, hammondy, skvělou basou, prostě vším, co k poctivému klasickému rocku patří. „La Tristessa Durera (Scream To A Sigh)“ je pojata minimálně po melodické stránce více experimentálně, ale pořád si zachovává hitový potenciál a přináší skutečně nádherné sólo. Můj favorit z této desky je „Yourself“. Už tajemně naléhavé intro naznačuje zajímavý vývoj. Mohutná basa a sekaný riff nás přivedou k téměř metalovému, agresivnímu refrénu, který má tendenci ještě zrychlovat a tím ještě víc šponovat napětí, přítomné v celé skladbě. Chvilku na vydechnutí nám dopřeje další jasný hit „Life Becoming a Landslide“. Melancholicky pohodová skladba ve středním tempu je protkaná agresivnějšími mezihrami s kousavě ostrými kytarami, které opět rády vykročí naproti hair rockovým tradicím. Trochu kolovrátková „Drug Drug Druggy“ je nekomplikovaná, ale ani nijak zvlášť zajímavá. Následující „Roses In The Hospital“ je pak docela podivná. Funky rytmus a vtíravá melodika mě nikdy skutečně neoslovily. Na výborné intro „Nostalgic Pushead“ sice nenaváže podobně skvělý song, ale pořád je to velice slušná záležitost. Má drive, je patřičně špinavá a i melodicky se to dá. Zřejmě nejtvrdším songem alba je „Symphony Of Tourette“. Vysloveně metalový riff, rozcuchaná melodika, dokonce i špetku grungové zemitosti zde zaslechneme. Osmdesátkový hair rock pak připomene závěrečná titulní „Gold Against The Soul“. Riff, kytarové nájezdy, swingující basa, rozvláčná melodika, košatá struktura. Přímočarý hiťas to není, ale neposlouchá se to špatně.

Po vydání v červnu 1993 začínalo „Gold Against The Soul“ první týden na osmé příčce doma na ostrovech. Prodeje byly celkem slušné, reakce kritiky spíše smíšené. Někomu se stýskalo po syrovosti a vyhraněnosti debutu, jiní naopak ocenili posun k větší komplexitě. Je zajímavé, že kapela se nikdy výrazně neprosadila v Americe, ale zato se jim slušně dařilo v Japonsku. Skupina aktivně koncertuje a buduje si svojí pozici na scéně. Tomu určitě pomáhá i extravagantní image, zahrnující jak šminky a malovátka převzaté z gotické scény, tak i oblíbené vystupování Nickyho v ženských šatech, předstírajícího drag show. Při pohledu zpět kapela sama nemá toto album moc v oblibě. Sice se prý chtěli dostat k velkému vydavatelství, což se jim s debutem povedlo, ale zároveň je to do určité míry semlelo a neměli úplnou svobodu. Nevím, nebyl jsem u toho, ale nikdy jsem neměl pocit, že by album znělo „komerčně“. Zejména v kontextu pozdější tvorby. Podle mě vzali to nejlepší z debutu a vydali se správným směrem. Máme zde lepší riffy, lepší basové linky, lepší kytarový zvuk, lepší basu, jasnější melodie. Něco v těch velkohubých naštvaných mlaďoších nakonec přece jen bude.

12.07.2025	Diskuse (1)	Tomáš