MANIC STREET PREACHERS - Generation Terrorists

40%

Wales, hornatá západní část Britských ostrovů měla pohnutou historii. Nepůjdeme úplně hluboko, pro naše potřeby bude plně stačit nakouknout do „století páry“ (ano, znalci českých filmových klasik už vědí, že mluvíme o století devatenáctém), kdy se na tomto území, obývaném potomky Keltů začala těžit železná ruda a uhlí. Ruku v ruce s průmyslovou revolucí šel růst populace a z toho pramenily společenské třenice. Vrstvu kapitalistů totiž tvořili primárně Angličané, a pro jejich blahobyt se v dolech dřeli Welšané. Od toho byl už jen krůček ke vzniku socialistických hnutí, které nejdřív dlouho bojovaly proti zlému kapitalismu, aby o sto let později, na konci dvacátého století, když zlý kapitalismus doly zavíral, bojovali opět proti zlému kapitalismu. Tož nevím, mám jen čtyři semestry logiky, takže se v tom ztrácím. Pojďme raději k muzice.

Punk, jako primárně levicově orientovaný hudební styl, měl v té době na růžích ustláno. U nás bojoval proti komunismu, v Británii za komunismus. Shlédla se v něm i parta mladíků z Blackwoodu v jižním Walesu, kteří se v polovině osmdesátých let potkali na střední škole a začali muzicírovat. James Dean Bradfield, zpěvák a kytarista, Jamesův bratranec, nenápadný bubeník a zároveň skladatel Sean Moore a extravagantní basák a textař Nicky Wire zakládají první kapelu pod názvem BETTY BLUE v roce 1986, ve které první dva roky byl ještě další kytarista Flicker. Po dvou letech odchází a jeho místo zaujímá Richey Edwards, do té doby jejich řidič. Zároveň kapela mění jméno na to, pod kterým se později proslaví. Pro fanoušky jsou ale jen zkráceně THE MANICS. Primárním zdrojem inspirace pro mladou partu byl samozřejmě punk. I jejich první singl „Suicide Alley“ z roku 1988 je jím nasátý až do morku kostí. Lo-fi špinavá vypalovačka ve stylu THE CLASH je přinejlepším průměrná. Koncem osmdesátých let se ale James rozhodl, že nechce dělat jen čistokrevný punk, a proto se musí přece jen trochu naučit hrát na kytaru. Zhlédl se v albu „Appetite For Destruction“ od GUNS´N´ROSES, což kapelu v začátcích skutečně výrazně ovlivnilo. Zároveň se přestěhovali do Londýna, aby byli blíž hudebnímu dění a začali plánovat velkou a slavnou kariéru. S prvním EP „New Art Riot“ v roce 1990 ještě díru do světa neudělali, ale proti prvnímu singlu už byl znát posun. Jak zvukový, tak dramaturgický, a dokonce se objevily i melodie. Směřování k alternativnímu rocku potvrdil i samostatný singl „Motown Junk“ z ledna 1991, který je velmi povedený. Energický, punkrockem načichlý, ale už je to spíše alternativní rock´n´roll. Průlom, minimálně co se týče povědomí o kapele, přišel v květnu 1991. V průběhu interview po jednom z koncertů se do nich pisálek jménem Steve Lamacq z NME začal navážet, že nejsou žádní pravověrní punkáči, a že si na ně jen hrají. Hádka skončila v momentě, kdy Richey vzal žiletku a přímo před vyjukaným novinářem si do předloktí vyryl slovo „4REAL“ (skutečný, autentický). Sled událostí byl pak rychlý. Ještě tu noc nemocnice a 17 stehů, následně celá stránka věnovaná incidentu v NME a do šesti dnů podepisovali smlouvu se SONY. Když si odmyslíme popkulturní balast, můžeme událost považovat za první vážnější projev Richeyho problematické duševní kondice, který se léta trápil s emocionálními výkyvy, depresemi a praktikoval i sebepoškozování.

Debutové album kapely bylo velice očekáváné na všech frontách. Jednak si díky energickým koncertům postupně vybudovali slušnou fanouškovskou základnu, jednak sami velkohubými prohlášeními o tom, že to bude „největší rockové album historie“, kterého se prodá „6 milionů kopií, od Bangkoku až po Senegal“ vyvolali až nezdravý zájem kritiky a hudebního tisku. Rovnou vám vyzradím, že ani jedno z toho se nenaplnilo, a vážně netuším, jestli v tom Senegalu vůbec alespoň jednu kopii prodali.

Přitom našlápnuto měli celkem slušně. Vyfasovali producenta Steva Browna, který v minulosti pracoval třeba s WHAM nebo s THE CULT. Evidentně měli i štědrý budget, protože nahrávání se natáhlo na téměř šest měsíců v druhé půlce roku 1991. Za mě osobně tomu výsledek absolutně neodpovídá. Album zní naopak podivně low-cost, s nevýraznou produkcí a ani kolekce songů není nijak zázračná. Nabubřelé megalomanství kapely se projevilo v tracklistu, který čítá 18 položek s hrací dobou 73 minut. Debut! Evidentně o zdravý rozum nepřišla jen kapela, ale i producent, a zejména všichni zodpovědní na straně vydavatelství. Díky tomu i pár zářivých záblesků talentu a výjimečného songwrittingu se ztrácí v moři balastu, nevýrazných, někdy až vysloveně špatných songů. Kolekce je zoufale nevyrovnaná, nevyzrálá, často i neoriginální a těch 250 tisíc kopií, které se nakonec prodalo, vlastně považuji za zázrak.

Z nahrávky nás atakuje syrová nasranost mladých levičáků, kteří se jménem pracující třídy rozhodli srovnat účty s politikou a kapitalismem, a zároveň hlasitě zdůraznit sociální problémy své komunity, nezaměstnaností a nejasnou budoucností začínaje a drogami a psychickými problémy konče. Stylově jde o střet THE CLASH a GUNS´N´ROSES, kdy skáčeme od rezkých punkrockových vypalovaček ke glam/hairmetalovým kouskům se zvukem typickým pro konec osmdesátek, akorát v ne příliš kvalitním provedení. Některé songy pak kombinují tyto dva přístupy a mutujíaž  do sfér MOTÖRHEAD, verze „okresní přebor, mladší žáci“. Nejsilnější písničky ale opouští výše zmíněné inspirační zdroje a čerpají někde jinde. V alternativním rocku. S přicházející vlnou brit-popu se MSP chtějí vymezit i vůči nim a zachránit tradici poctivého rock´n´rollu.

Výjimečný je určitě song „Motorcycle Emptiness“, zřejmě první velký hit kapely. V rozumném tempu, s jasnou melodií, výraznou kytarovou linkou, dokonce s lehkou orchestrací v mezihře, je zvukově zakotven už v devadesátkovém alternativním rocku. V budoucnu bude kapela nejsilnější právě v tomto sportu. Punkrockovou stránku alba zastupuje „You Love Us“, agresivní a zároveň ironicky drzá skladba se syrovým pouličním zvukem. V podobném duchu zde máme songů víc, ale ty jsou nevýrazně tuctové a těžko na nich vypíchnout něco specifického. Z glam/hair rockových zástupců stojí za zmínku otvírák „Slash ´N´Burn“, kombinující hravost i dravost a dokonce nabízející i slušný zvuk. V podobném duchu pokračuje i „Nat West – Barclays – Midlands – Lloyds“ přidávající i špetku grandióznosti stadionového rocku.

Dalším budoucím trademarkem kapely je skladba „Little Baby Nothing“. Duet s americkou porno-herečkou a zpěvačkou Traci Lords je první v řadě podobných písní, které se drží jednotného mustru a které, téměř bez výjimky, jsou jedněmi z nejlepších skladeb kapely v příslušných etapách její historie. Vzpomenu ještě třeba b-side „Black Holes For Young“ se Sophie Ellis-Bextor z roku 1998, nebo „Your Love Alone Is Not Enough“ s Ninou Persson z CARDIGANS v roce 2007 na albu „Send Away The Tigers“. Klasicky pojaté rockové skladby postavené na kontrastu ženského a mužského elementu mají specifickou jiskru a atmosféru, dynamickou teatrálnost i hitový potenciál.

Osobně tento album téměř vůbec neposlouchám. Nelíbí se mi jeho zvuk, songy jsou nevýrazné, a je pekelně dlouhý. Beru ho jako odrazový můstek do nejsilnějšího období kapely, které už klepe na dveře.

05.07.2025	Diskuse (23)	Tomáš