Boomer Space

MANIC STREET PREACHERS - Generation Terrorists

Wales, hornatá západní část Britských ostrovů měla pohnutou historii. Nepůjdeme úplně hluboko, pro naše potřeby bude plně stačit nakouknout do „století páry“ (ano, znalci českých filmových klasik už vědí, že mluvíme o století devatenáctém), kdy se na tomto území, obývaném potomky Keltů začala těžit železná ruda a uhlí. Ruku v ruce s průmyslovou revolucí šel růst populace a z toho pramenily společenské třenice. Vrstvu kapitalistů totiž tvořili primárně Angličané, a pro jejich blahobyt se v dolech dřeli Welšané. Od toho byl už jen krůček ke vzniku socialistických hnutí, které nejdřív dlouho bojovaly proti zlému kapitalismu, aby o sto let později, na konci dvacátého století, když zlý kapitalismus doly zavíral, bojovali opět proti zlému kapitalismu. Tož nevím, mám jen čtyři semestry logiky, takže se v tom ztrácím. Pojďme raději k muzice.


Punk, jako primárně levicově orientovaný hudební styl, měl v té době na růžích ustláno. U nás bojoval proti komunismu, v Británii za komunismus. Shlédla se v něm i parta mladíků z Blackwoodu v jižním Walesu, kteří se v polovině osmdesátých let potkali na střední škole a začali muzicírovat. James Dean Bradfield, zpěvák a kytarista, Jamesův bratranec, nenápadný bubeník a zároveň skladatel Sean Moore a extravagantní basák a textař Nicky Wire zakládají první kapelu pod názvem BETTY BLUE v roce 1986, ve které první dva roky byl ještě další kytarista Flicker. Po dvou letech odchází a jeho místo zaujímá Richey Edwards, do té doby jejich řidič. Zároveň kapela mění jméno na to, pod kterým se později proslaví. Pro fanoušky jsou ale jen zkráceně THE MANICS. Primárním zdrojem inspirace pro mladou partu byl samozřejmě punk. I jejich první singl „Suicide Alley“ z roku 1988 je jím nasátý až do morku kostí. Lo-fi špinavá vypalovačka ve stylu THE CLASH je přinejlepším průměrná. Koncem osmdesátých let se ale James rozhodl, že nechce dělat jen čistokrevný punk, a proto se musí přece jen trochu naučit hrát na kytaru. Zhlédl se v albu „Appetite For Destruction“ od GUNS´N´ROSES, což kapelu v začátcích skutečně výrazně ovlivnilo. Zároveň se přestěhovali do Londýna, aby byli blíž hudebnímu dění a začali plánovat velkou a slavnou kariéru. S prvním EP „New Art Riot“ v roce 1990 ještě díru do světa neudělali, ale proti prvnímu singlu už byl znát posun. Jak zvukový, tak dramaturgický, a dokonce se objevily i melodie. Směřování k alternativnímu rocku potvrdil i samostatný singl „Motown Junk“ z ledna 1991, který je velmi povedený. Energický, punkrockem načichlý, ale už je to spíše alternativní rock´n´roll. Průlom, minimálně co se týče povědomí o kapele, přišel v květnu 1991. V průběhu interview po jednom z koncertů se do nich pisálek jménem Steve Lamacq z NME začal navážet, že nejsou žádní pravověrní punkáči, a že si na ně jen hrají. Hádka skončila v momentě, kdy Richey vzal žiletku a přímo před vyjukaným novinářem si do předloktí vyryl slovo „4REAL“ (skutečný, autentický). Sled událostí byl pak rychlý. Ještě tu noc nemocnice a 17 stehů, následně celá stránka věnovaná incidentu v NME a do šesti dnů podepisovali smlouvu se SONY. Když si odmyslíme popkulturní balast, můžeme událost považovat za první vážnější projev Richeyho problematické duševní kondice, který se léta trápil s emocionálními výkyvy, depresemi a praktikoval i sebepoškozování.




Debutové album kapely bylo velice očekáváné na všech frontách. Jednak si díky energickým koncertům postupně vybudovali slušnou fanouškovskou základnu, jednak sami velkohubými prohlášeními o tom, že to bude „největší rockové album historie“, kterého se prodá „6 milionů kopií, od Bangkoku až po Senegal“ vyvolali až nezdravý zájem kritiky a hudebního tisku. Rovnou vám vyzradím, že ani jedno z toho se nenaplnilo, a vážně netuším, jestli v tom Senegalu vůbec alespoň jednu kopii prodali.


Přitom našlápnuto měli celkem slušně. Vyfasovali producenta Steva Browna, který v minulosti pracoval třeba s WHAM nebo s THE CULT. Evidentně měli i štědrý budget, protože nahrávání se natáhlo na téměř šest měsíců v druhé půlce roku 1991. Za mě osobně tomu výsledek absolutně neodpovídá. Album zní naopak podivně low-cost, s nevýraznou produkcí a ani kolekce songů není nijak zázračná. Nabubřelé megalomanství kapely se projevilo v tracklistu, který čítá 18 položek s hrací dobou 73 minut. Debut! Evidentně o zdravý rozum nepřišla jen kapela, ale i producent, a zejména všichni zodpovědní na straně vydavatelství. Díky tomu i pár zářivých záblesků talentu a výjimečného songwrittingu se ztrácí v moři balastu, nevýrazných, někdy až vysloveně špatných songů. Kolekce je zoufale nevyrovnaná, nevyzrálá, často i neoriginální a těch 250 tisíc kopií, které se nakonec prodalo, vlastně považuji za zázrak.


Z nahrávky nás atakuje syrová nasranost mladých levičáků, kteří se jménem pracující třídy rozhodli srovnat účty s politikou a kapitalismem, a zároveň hlasitě zdůraznit sociální problémy své komunity, nezaměstnaností a nejasnou budoucností začínaje a drogami a psychickými problémy konče. Stylově jde o střet THE CLASH a GUNS´N´ROSES, kdy skáčeme od rezkých punkrockových vypalovaček ke glam/hairmetalovým kouskům se zvukem typickým pro konec osmdesátek, akorát v ne příliš kvalitním provedení. Některé songy pak kombinují tyto dva přístupy a mutujíaž  do sfér MOTÖRHEAD, verze „okresní přebor, mladší žáci“. Nejsilnější písničky ale opouští výše zmíněné inspirační zdroje a čerpají někde jinde. V alternativním rocku. S přicházející vlnou brit-popu se MSP chtějí vymezit i vůči nim a zachránit tradici poctivého rock´n´rollu.




Výjimečný je určitě song „Motorcycle Emptiness“, zřejmě první velký hit kapely. V rozumném tempu, s jasnou melodií, výraznou kytarovou linkou, dokonce s lehkou orchestrací v mezihře, je zvukově zakotven už v devadesátkovém alternativním rocku. V budoucnu bude kapela nejsilnější právě v tomto sportu. Punkrockovou stránku alba zastupuje „You Love Us“, agresivní a zároveň ironicky drzá skladba se syrovým pouličním zvukem. V podobném duchu zde máme songů víc, ale ty jsou nevýrazně tuctové a těžko na nich vypíchnout něco specifického. Z glam/hair rockových zástupců stojí za zmínku otvírák „Slash ´N´Burn“, kombinující hravost i dravost a dokonce nabízející i slušný zvuk. V podobném duchu pokračuje i „Nat West – Barclays – Midlands – Lloyds“ přidávající i špetku grandióznosti stadionového rocku.


Dalším budoucím trademarkem kapely je skladba „Little Baby Nothing“. Duet s americkou porno-herečkou a zpěvačkou Traci Lords je první v řadě podobných písní, které se drží jednotného mustru a které, téměř bez výjimky, jsou jedněmi z nejlepších skladeb kapely v příslušných etapách její historie. Vzpomenu ještě třeba b-side „Black Holes For Young“ se Sophie Ellis-Bextor z roku 1998, nebo „Your Love Alone Is Not Enough“ s Ninou Persson z CARDIGANS v roce 2007 na albu „Send Away The Tigers“. Klasicky pojaté rockové skladby postavené na kontrastu ženského a mužského elementu mají specifickou jiskru a atmosféru, dynamickou teatrálnost i hitový potenciál.


Osobně tento album téměř vůbec neposlouchám. Nelíbí se mi jeho zvuk, songy jsou nevýrazné, a je pekelně dlouhý. Beru ho jako odrazový můstek do nejsilnějšího období kapely, které už klepe na dveře.


05.07.2025Diskuse (5)Tomáš

 

Tomáš
05.07.2025 10:28

Respektuji vase hodnoceni, bohuzel ja to vidim jinak. Puvodne jsem chtel dat aspon 50%, ale nemuzu a nechci lhat sam sobe, ani kdybych se tim postavil proti celemu svetu. Znam uz jen jedineho cloveka, ktery sdili muj nazor, vsichni ostatni tu desku uznavaji. Chtel bych tu desku mit rad, nejde to. Aspon vidite, ze hodnoceni je vzdy uplne subjektivni a nema cenu se tim ridit.

 

Petr
05.07.2025 09:40

Ano, ta délka. V tom naprostý souhlas s autorem i Strayem. Právě ten přepálený rozsah to v mých očích sráží na těch řekněme 90%. Nemění to ale nic na tom, že článek se čte skvěle.

 

Stray
05.07.2025 09:35

Hodnocení považuji za skandální. Před mým druhým pohledem zachránil autora upgrade webu, kdy sem nechtěl za jeho text přidávat další. Motorcycle Emptiness je jedna z nej skladeb MSP celkově. Duet s Traci Lords parádní. Osobně však na desku musíme koukat perspektivou začátku 90tych let, protože trochu zestárla, je dlouhá, méně úderná a s produkcí, která má díry a tíhne k době vzniku. Není tam přesah a pálivá zžíravost The Holy Bible. Pořád ale po triu alb z let 1994-96-98 nejlepší záležitost diskografie. A kapela má právě zde... Nejlepší image!

 

Tomáš
05.07.2025 09:05

Ano, je to jen muj nazor. Nikdy jsem ten album nemel rad, a ani po letech se to nezmenilo. Vetsinove je vniman pozitivne, takze chyba bude zrejme (opet) ve me, ale takhle to proste mam. A zaroven jsem doufal, ze to trochu rozviri diskuzi amozna to upravi moje vnimani. Protozej inak mam MSP fakt rad jak budevidet z dalsich pokracovani, takze to neni nic osobniho

 

Petr
05.07.2025 08:46

Hodnocení je totální úlet. Něco jako dát 50% třeba Appetite for Destruction. Nebrat zle. Jen subjektivní dojem. Názor recenzenta respektuji. Text jako takový je tradičně parádní. Na seriál se moc těším. Žádný komplexní o albech MSP na českých hudebních webech není (nebo o tom alespoň nevím). U sousedů je sice masivní rozbor The Holy Bible, ale něco uceleného v rámci diskografie MSP tu opravdu schází. Palec hore!