MANIC STREET PREACHERS - Everything Must Go

90%

Ztráta jednoho z členů musí výrazně poznamenat každou kapelu. Zřejmě se vynořuje spousta otázek, na které není jednoduché najít odpověď. Zabalit to? Pokračovat dál? Přejmenovat se? Doplnit partu o nové posily? U MSP to muselo být ještě složitější, protože Richey byl pořád „jen“ nezvěstný. Hledali ho, pátrali po něm, doufali, že se znova objeví. Dokonce i v rozhovorech pro média zbytek kapely zoufale vysílal signály, které by snad mohly najít adresáta. Prosili, aby alespoň dal vědět, že žije, že je v pořádku, i kdyby se už do kapely nechtěl vrátit. Komunikace to byla ale bohužel jednosměrná, a ze světa se nic nevracelo, zůstávalo jen ticho a prázdno.

Po několika měsících v nejistotě se kapela musela konečně domluvit co dál. I díky podpoře a požehnání od Richeyho rodiny se rozhodli pokračovat. Zároveň cítili, že musí udělat důležitý krok do budoucnosti. Byli pod drobnohledem fanoušků i médií a nechtěli ustrnout ve světě posledního alba „The Holy Bible“. A po prožitém traumatu potřebovali i pozitivnější náladu a výhled do budoucnosti. Tohle všechno se mělo postupně přetavit do dalšího alba, které mělo být jiné, a které kapelu posunulo do vyšší ligy a ta za něj sklidila uznání ze všech směrů.

Texty pro nové album jsou opět od dvou autorů – máme zde 5 songů, které napsal Richey ještě přes svým zmizením, zbytek dodal Nicky. O hudební stránku se pak opět postarali James a Sean. Zejména James se rozhodl změnit svůj přístup. Místo agresivních a přímočarých songů chtěl nechat tentokrát songy více dýchat, dát jim větší atmosférický nádech, a i zvukově se posunout z ostrých a syrových poloh do více klasicky rockových. Experimenty omezil na minimum, zaměřil se na výraznější melodie, v podstatě se dá říct, že vzal britpop na milost. Jak sám přiznal, chtěl být součástí mainstreamu, a tomu vládl právě britpop. Jako producenta si zvolili Mike Hedgese, zejména kvůli jeho práci se SIOUXSIE AND THE BANSHEES. Chemie fungovala výborně, Mike velice rychle pochopil, jakým směrem se kapela plánuje posunout a maximálně je v tom podporoval. Nahrávání na jednom starém zámečku ve Francii bylo plné pohody a kreativity. Všechno se to samozřejmě otisklo do nahrávky samotné, která je zatím nejpozitivnější a nejpřístupnější položkou v diskografii. Čistější zvuk, propracovanější melodika, dokonce i civilnější image kapely, přitahovaly pozornost směrem k hudbě samotné.

Očekávání ze všech stran byla samozřejmě velká a kapela byla dá se říct pod drobnohledem. Jak se vypořádají s absencí Richeyho? Budou pokračovat v tom, co dělali, nebo přijdou s něčím novým? A budou to pořád ještě THE MANICS? Všechny tyto debaty a spekulace kapela utnula drasticky a nezvratně tím nejlepším možným způsobem. V dubnu vypustila první singl „A Design For Life“, který byl jasnou trefou do černého. Jeden z jejich nejlepších songů v historii byl předurčen stát se hitem a dodnes dokáže rozezpívat desetitisícové davy na festivalech. Je v něm vše, co fanoušci na kapele milují – text o životě pracující třídy, povznášející riff, dramatický refrén. Zvuk je krásně čistý a jasný, výrazná orchestrace dodává emotivní hloubku, houpavý refrén je strhující. A v některých slokách jakoby se Nicky, který je pod textem podepsaný, snažil přeneseně i uzavřít kapitolu existence kapely s Richeyem. „We don´t talk about love/We only want to get drunk“ (nemluvíme už o lásce/chceme se jen opít) symbolicky posouvá život dál, k běžným, každodenním tématům. Podobnou symboliku pak nacházíme i v titulní skladbě a zároveň názvu samotného alba - „I just hope you can forgive us/But everything must go“ (doufáme, že nám dokážete odpustit, ale všechno musí jít dál). Žádají o odpuštění fanoušky (nebo Richeyho?), že to nezabalili, že pokračují, a že se i změnili. Ale to je život, a ten musí jít dál. Kapela se skutečně změnila prakticky ve všem. Po traumatu nastala katarze. Ačkoliv měla trojice obavy z reakcí fanoušků i tisku, honili se jim hlavou pochybnosti, jestli směr, kterým se vydali je ten správný, přijetí bylo veskrze pozitivní. Bylo by malicherné a nefér to přičítat jen humbuku kolem kapely „jejíž kytarista zmizel beze stopy“, nedej bože nějaké společenské lítosti. Album se totiž skutečně povedlo a zaslouží si plné uznání.

Akustický začátek „Elvis Impersonator – Blackpool Pier“ se svou uvolněnou letní atmosférou a šumícím mořem v pozadí nás zmate svou nekonfliktní pozitivitou a když pak odpálí velký a hlučný refrén, máme možná až pocit, že jsme si pustili novou desku OASIS. Kde jsou revoluční hesla? Kde je to vyhrocené burcování z minulých desek? Tohle je přece klasický mainstreamový stadionový rock. A sakra dobrý! MSP si našli novou tvář, která je sice přiblížila brit-popu, ale pořád zůstala jedinečná. Nejsou tak hulvátsky hluční a přízemní jako OASIS, ani tak hipstersky hraví jako BLUR, dokonce ani tak glamově zasmušení jako SUEDE. Své kořeny v klasickém hard rocku přetransformovali do moderního, civilního zvuku, který se nesnaží ohromit, nechce posouvat hranice, chce být jen poctivý a uvěřitelný. Přesně jako kapela sama. A nebojí se občas zkusit něco nového. 

Překvapivá trumpeta v „Kevin Carter“ nás nejdřív zaskočí, ale ve finále to vůbec není blbě. „Enola – Alone“ je další song s velkým stadionovým zvukem, kde se povedlo krásně naplnit předsevzetí Jamese, aby písničky byly nadýchanější. Nikam se nespěchá, melodika je vláčnější, nechává instrumentální stránku, aby nám zahltila smysly. Tuctový song v nejlepší slova smyslu, který prostě funguje. Proti předchozímu albu jsou bicí v mixu opět na úrovni, kterou si zaslouží. Jasné, čisté, hezky čitelné. A Sean se opět snaží a jde mu to výborně. Titulní „Everything Must Go“ mě nikdy úplně nebrala, zřejmě kvůli komplikované rytmice ve sloce, protože zbytek songu je slušný. Dýchá z něj euforická atmosféra a dramatická stylizace. Smutná balada „Small Black Flowers That Grow In The Sky“ je opět něco, na co od MSP rozhodně nejsme zvyklý. Produkce je v tomto případě totálně mainstreamová, dalo by se říct že až poprocková. Ve výrazně pozitivním duchu se naopak nese „The Girl Who Wanted To Be God“, kytarovou hrou ve sloce lehce podobná SUEDE, v refrénu pak opět bohatě zdobená orchestrací. Skvělý riff má „Removables“, kde se kombinace primárně akustické sloky a špinavého hlučného refrénu blíží trademarku PIXIES, včetně typických krátkých sól a přechodu téměř do řevu v závěru. Výborná je i další singlovka „Australia“. Euforická, sonická, nadupaná, přímočará. Zajímavá je i „Interiors“ kombinující new wave rytmiku sloky s velkým stadionovým popěvkem refrénu. V pozadí máme opět, tentokrát schválně trochu schovanou orchestraci, která ale přidává na objemu a zemitosti songu. Dalším pozitivním kouskem je pak „Further Away“. Tyto běžné, dramaturgicky jednoduché a čitelné songy na tomto albu kapele prostě jdou parádně od ruky. Na nic si nehrají, poctivé řemeslo na prvním místě. Grandiózní závěr pak obstará „No Surface All Feeling“. Znova ukáže melodicky přívětivou stránku kapely, doplněnou o velký a hlučný hudební konstrukt.

12 songů, 45 minut. Tady je svět v pořádku. Nic nechybí, nic nepřebývá. Album vychází v květnu 1996 a fanoušci namlsaní singlem „A Design For Life“ vzali prodejny útokem. Start z druhé příčky prodejních hitparád, ještě rok po vydání byl album pořád v TOP 5, a nakonec se v TOP 100 udrželo 104 týdny. Tohle byl pro kapelu definitivní průlom. Dokázali to. Kritiky byly taky vesměs pozitivní, sbírka různých ocenění rostla geometrickou řadou. NME to ve své recenzi označila jako „zvuk kapely, která je v rozkvětu“. Album vyzařuje skutečně velkou vnitřní sílu, vyrovnanost a pozitivitu. Tady hraje skálopevná kapela, která ví co chce, baví jí to a navíc to i umí. A vedlejším efektem nově vydobyté pozice byl i obnovený zájem o její první desky, kterých se dodatečně prodalo dalších několik set tisíc kousků. Samotného „Everything Must Go“ se nakonec prodalo přes dva miliony kopií. Skupina samozřejmě pokračovala i v koncertování, s tím, že nadále nechávala připravit na stage ještě jeden mikrofon navíc. Pro Ritcheyho. Předskakovali OASIS, což jim otevíralo dveře k dalším novým fanouškům. Bohužel to fungovalo jen v Británii, protože plánované společné turné v Americe skončilo ještě než vůbec začalo. Bratři Gallagherové se opět dostali do fáze totální nenávisti a tím pádem se vše zrušilo. Další pokus dobýt Ameriku opět nevyšel. Byla to ale jen malá kaňka na obrovské vlně úspěchu, na které aktuálně MSP plavali.

26.07.2025	Diskuse (0)	Tomáš