MAMMOTH - The End
Syn Eddieho Van Halena Wolfgang již pět let velí vlastnímu projektu, který nese původní název kapely svého otce – MAMMOTH. Tak se totiž v polovině sedmdesátých let před vpádem do velkého hudebního byznysu jmenovali právě samotní VAN HALEN. „The End“ je třetí deskou Wolfgangova bandu, která jej znovu představuje nejen jako schopného a všestranného muzikanta, ale také jako skladatele. Oproti stadiónově naducaným produkcím z nejslavnějších časů VAN HALEN, jsou právě MAMMOTH reprezentanty spíše civilnější podoby rocku a již obě předešlé desky u Wolfganga potvrdily vysoký potenciál a inklinaci k přímočarému a chytlavému rockovému pojetí, které jakoby vzhlíželo spíše ke Grohlovým FOO FIGHTERS, než aby hledalo spásu v lety uleželých zákonitostech osmdesátkového Hard N´Heavy.
Tak jako tak, „The End“ pokračuje sebejistě v nastoleném směru a dvorní producent Van Halenů z pozdní éry - Michael Baskette - platí u něho za pověstné razítko kvality. Posluchač má tak znovu co dělat s deskou, která vyznívá poctivě, přímočaře, s rockovým nábojem, na druhou stranu však i aktuálně. Podstatné jsou především nosné zpěvové linky, výrazné refrény a instrumentace sloužící k podpoře melodického tahu díla. Dlouhé skladby s prvky exhibicionismu zde opravdu nečekejte, jen přímočaré vály s délkou do čtyř minut.
„The End“ je zvláštním názvem alba pro stále teprve rozjíždějícího se borce, že? Ale přes pochybnosti, které to slovo navozuje, stále věřím, že MAMMOTH mají před sebou obstojnou budoucnost. Ano, třetí deska v naprosté pohodě a s vkusem navazuje na dvě předchozí, kde se Wolfgang rovněž ukázal v zajímavém světle, tedy nejen zpočátku překvapivě jako kvalitní zpěvák, ale jako schopný všeuměl s citem pro songwriting i realizaci stojící na jeho schopnosti obsluhovat mnoho nástrojů – od kytar, přes baskytaru, klávesy až po bicí.
Stejně jako na předchozích počinem zde nalezneme vály, které dokáží chytit – ať už jde o stadiónový titulní song „The End“ s výrazně eruptivním partem kytarového tappingu hned v jeho optimistickém úvodu, sloužící zde jako vkusná dekorace, která umetá cestičku následné krasojízdě, nebo pak další singlík v podobě pouličně přidrzlé „I Really Wanna“. Stejně povedená se jeví hned úvodní píseň „One Of a Kind“. Ta je postavená na kvapíkovém tempu a vrstvení akustických a elektrických kytar. Mezi další velmi zdařilé kusy patří třeba věci s o něco barvitější výstavbou jako nekompromisní „The Spell“, či živočišná rocková jízda „Same Old Song“ s výraznými groovy, bytelnými riffy a dekorativním piánem. Jestliže Wolfgang, jež si celý materiál ve studiu 5150 nahrál úplně sám, potvrzuje roli obstojného hitmakera, pak tomu tak není úplně doslova. Sice je nové album tvořeno desítkou melodických válů s prvky hard rocku, melodického rocku, alternativy a grunge, ale žádný není oním velkým hitem, který by měl šanci prolomit slyšitelněji v celosvětovém měřítku.
Je podstatné vědět, že zde máme talentovaného hudebníka, který nesází vyloženě jen na slavné jméno svého otce, ale jede po vlastní linii a jeho tvorba má svojskou identitu, která s kapelou VAN HALEN vůbec nesouvisí. Co prozatím u MAMMOTH platí za slabinu, to je menší schopnost diferenciovat písně, neboť ty působí vzájemně si docela podobně, protože Wolfgangův rukopis má svá zaběhlá specifika, ze kterých se autorovi prozatím moc nechce. Třetí deska je z mého pohledu srovnatelná s předchozími dvěma počiny, byť za předchozím počinem z mého subjektivního pohledu trochu zaostává. I přes o něco slabší druhou půlku materiálu je vše znovu na svých místech a projekt jede v solidních moderně rockových kolejích až do svého prozatimního cíle.
| 14.11.2025 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
