LOVEJOY - One Simple Trick
Moderní indie rock na britských ostrovech v roce 2025 nevyprodukoval zdaleka tolik zajímavých alb, kolik by se na tuto hudební velmoc patřilo a slušelo. Ne že by tam toho nevycházelo kvantum, ale když se podívám i na svoje loňské recenze, výrazněji mě zaujala produkce spíše zpoza druhé strany Atlantiku. Slušný debut ale koncem roku vydalo kvarteto z Brightonu s lehce slizkým jménem LOVEJOY. Kapela sice funguje od roku 2021, já jí ale zaregistroval až loni. Proto jsem zatím ani nestihl vyslechnout čtyři EP, které do roku 2023 zvládla vyprodukovat. Každopádně první plnohodnotný zářez je slibným vykročením této mladé kapely.
Když jsem se trošku víc začal hrabat v minulosti skupiny, vylezlo na světlo světa něco, co mě jako hrdému příslušníku „Generace X“ je, řekněme mentálně vzdálené. Ale je to jak to je, zřejmě to není první ani poslední případ. Svět se mění, nemá cenu před tím zavírat oči. Takže ať to zbytečně nenatahuju – Wilbur Soot, zakladatel, mozek a zároveň rytmický kytarista kapely začal působit na internetu ještě v dobách předcovidových, kdy tam streamoval různý kontent na několika kanálech. Hlavním tahákem se ale stalo hraní Minecraftu, přes které nasbíral několik stovek tisíc followerů. Občas tam přidával i nějaké krátké songy, které si skládal pro zábavu jenom s akustickou kytarou. No a když se pak začátkem dvacátých let rozhodl zkusit štěstí i jako hudebník a založil kapelu, měl už prakticky několik sto tisíc fanoušků jistých. Když to vezmeme kolem dokola, není to špatný business model. Mimochodem název kapely si půjčil od jednoho kámoše se stejným příjmením.
Jak už jsem zmiňoval, kapela stihla v letech 2021-2023 vydat čtyři EP-čka, a zřejmě i díky slušnému startovacímu kapitálu v podobě followerů se rychle etablovala na nezávislé scéně. Na druhou stranu je ale potřeba přiznat, že jejich hudba není rozhodně marná, takže bych je nepovažoval za umělý produkt poblouzněné mládeže. Dokonce ze začátku si bookovali koncerty i pod vymyšlenými jmény, aby oslovili nové fanoušky a získali realistickou zpětnou vazbu a ne jen zbožné poklonkování. To si myslím zaslouží respekt. Na rok 2024 se očekával debutový album, kapela už zároveň měla nasmlouváno i spousta festivalů. Pak se ale začaly dít věci. Velmi nepříjemné věci. Na Wilbura se totiž začaly ze všech stran internetu sypat nařčení. Kolegyně streamerky, často zároveň bývalé přítelkyně, na něho vytáhly obvinění o agresivním a neuctivém chování, napadení, násilné povaze. Rok 2024 proto kapela prakticky stála, Wilbur se stáhnul, údajně vyhledal i psychiatrickou pomoc. Aniž bych chtěl dělat nějaké nepodložené soudy, na základě toho minima, co jsem z jeho produkce viděl, je minimálně silně extravagantní. Zaměřme se ale raději na muziku.
Jak LOVEJOY znějí? Jako typická britská kapela, která hraje typický britský indie rock. Do svého zvuku a dramaturgie zakomponovali vlivy z ostrovní scény za posledních řekněme 15-20 let, a snaží se to přežvýkat do novější, aktualizované formy a dál to posouvat a rozvíjet. Nebudu vám lhát, revoluce to v žádném případě není, ale je to minimálně osvěžení scény. Jestli budeme pozorně poslouchat, objevíme zde stíny ARCTIC MONKEYS, FRANZ FERDINAND, FOALS, MILBURN nebo i hravějších a tanečněji působících TWO DOOR CINEMA CLUB. Líbí se mi obecně zvuk nahrávky. Trefili ideální poměr mezi syrovostí a uhlazeností. Určitá specifická hopsavost britského indie rocku je zde přítomna v téměř každé skladbě, i když není tak dominantní jako třeba u zmíněných FRANZ FERDINAND a kapela si zachovává i výraznou alternativně rockovou polohu. Wilbur je každopádně překvapivě schopným zpěvákem, který se nebojí ani drsnějších poloh a dokáže přidat na důrazu. Jeho pěvecký styl mi vzdáleně připomíná Jarvise Cockera z PULP. Taky rád vychází z hlubokých hrdelních tónů a svůj projev dramatizuje určitou dávkou teatrálnosti. Je to ale vše zasazeno do kontextu rockové muziky. Žádné přiblblé předvádění dementních youtuberů se zde rozhodně nekoná. Kvalitativně je deska velice vyrovnaná. Možná jim sice chybí nějaký dominantní megahit, ale na druhou stranu zde není ani žádná vata. Každá písnička má svoje kvality a kolekce v rámci své stylové škatulky přichází i s relativní pestrostí. Pochvalu si zaslouží i celá kapela, protože ač to možná není do uší bijící, jejich výkony jsou více než slušné. Zajímavé basové linky, kreativní bicí party, hravé kytary, to všechno působí velice profesionálně a sebejistě. Celkově má nahrávka zvukově i náladou blíže spíše k nultým letem než k aktuální hypermoderní a překombinované hudební vlně.
Kdybych měl vybrat několik nejlepších kousků, tak určitě bych zmínil „Perfect Blue“, která se drží klasické rockové struktury. Jemnější, tajemnější úvod postupně roste do slušně hlučného rockového refrénu. Setlist desky upřednostnil na úvod ty řekněme mírnější a přívětivější songy, které jsou hravější a pestřejší, zatímco ke konci se tvorba začíná přiklánět k tvrdším, více alternativně orientovaným kouskům. A musím říct, že právě druhá půlka alba mi sedí víc. Třeba „Fatal“, která z typického skočného a rozháraného indie ve stylu ranných ARCTIC MONKEYS nečekaně vybuchne do nářezu, za který by se nemuseli stydět ani MUSE. V podobném duchu se nese i můj favorit „Scoundrels“. Slušné tempo, dynamické změny, výborný zvuk kytar, které jsou zde schválně špinavější než obvykle. Za mě slušný debut od nadějné kapely, umně využívající tradic britského indie rocku. Připomíná jeho silné stránky a zároveň se ho snaží rozvíjet a posouvat dál. Jen tak dál pánové.
| 27.01.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
