LOVEBITES - Praha, Rock Cafe, 26.července 2026

78% kapacity vyprodáno, hlásala stránka Obscure několik týdnů před návštěvou japonských divoženek LOVEBITES. Proč zrovna 78 a proč se nepočkalo s oznámením na 80%, to nevím. Ale ukazuje to, že fenomén japonského ženského metalu se uchytil i u nás. Jeho nejslavnější zástupkyně BABYMETAL letos dokonce vystupovali i na hlavním pódiu Rock For People.

Na rozdíl od téhle estrádní hopsandy se třemi zpěvačkami/tanečnicemi jedoucími na playback jsou LOVEBITES opravdovou skupinou, která hraje živě a jež se také v ženském obsazením podělila i o tradiční metalové nástroje. Rock Café není sice hlavní festivalová stage, ale kapacita 600 kusů je solidní a řada klasičtějších a historicky větších žánrových skvader se musí spokojit s menšími pražskými sály. Po příchodu během tohoto příjemně teplého pražského večera jsem si do hlavy poznamenal, že příště by asi byl vhodnější prostor o něco větší (Modrá Vopice venku?). V podzemí na Národní třídě bylo nezvykle těsno a dusno.

Pro mě šlo o jeden z těch neobvyklejších koncertů. Japonský metal jde veskrze mimo mě. Konzistentně poslouchám jen špičky divadelního blacku SIGH. Jinak znám pár věcí od LOUDNESS a slyšel jsem něco od VOW WOW, protože v nich byl Neil Murray. K dívčímu „kawai metalu“ zaujímám opatrný postoj. Kawai znamená japonsky „roztomilý“ a tenhle typ kapel kombinuje metalové riffy s melodiemi j-popu, veselé pódiové skotačení a pubertálně-holčičkovskou estetikou. Loni na Brutal Assault jsem shlédl soubor HANABIE, který má solidní skladatelské schopnosti, leč naživo se ukázalo, že když vám vypadne počítač, nejste schopni předvést lautr nic. Jelikož ale nebyla druhá polovina července v Praze koncertně nabitá, rozhodl jsem dát vůbec prvnímu českému vystoupení LOVEBITES šanci. Od večera jsem neměl vysoká očekávání, pouze zažít něco jiného a obohatit se estetikou, která není obvyklá pro mě ani pro české metalové publikum obecně.

Vzhledem k mému příchodu až na poslední chvíli jsem tak zaujmul pozici dost vzadu mezi sloupy za zvukařem a před barem. Přede mne se navíc postavil jakýsi více než dvoumetrový a taky poměrně široký chlap a jeho jen o něco nižší kamarádi, takže jsem se chvílemi i při svých metr devadesáti cítil v tom davu jako ta ztracená malá Japonečka. Publikum sice na první pohled vypadalo obdobně jako klasičtí metalisté, ale pod tenkou slupkou vystrkovala růžky i subkultura žroutů čehokoliv japonského či východoasijského (včetně maskulinních fanoušků orientální ženské krásy). Někteří neandertálci pak během vystoupení při pohledu na jemné japonské dívky jihli a jejich zasněný pohled prozrazoval, že se právě duševně přenesli do orientální zahrady nespočítatelných blažeností… Podle občas z davu znějící teutonštiny bylo také jasné, že plnost sálu byla minimálně částečně vysvětlitelná návštěvami od sousedů, kterým se (až na Wacken) současné turné vyhýbá.

Předkapela nebyla, takže po úvodní „Diamonds and Rust“ z pásku v podání JUDAS PRIEST a výkřiku Hadžime kohosi z publika spustily rovnou japonské amazonky. Nejsou žádnými benjamínky. Základ jejich existence položila už roku 2007 formace DESTROSE, která se ale nedočkala úspěchu, a tak byla o devět let později přetavena v současný soubor. Holky jsou poměrně plodné, když už mají za sebou pět desek a čtyři EP. Otázkou je, zda je tato vysokofrekvenční produkce také kvalitativně ospravedlnitelná. O tom ale víc dále… Narazil jsem na ně poprvé letos na jaře, kdy jsem na Angry Metal Guy pročetl pochvalnou recenzi poslední řadovky, která mě podnítila si nejnovější kolekci „Outstanding Power“ několikrát protočit.

Na to, že se jednalo o první historický koncert u nás, jim publikum doslova žralo z ruky. Hodně se skandovalo a chvílemi i skákalo. Bylo jasné, že fanoušky u nás mají, ať už díky své hudbě, nebo celkově oblíbenosti japonské kultury. Na rozdíl od běžné metalové produkce se z pódia mnohem víc mávalo a lítaly odtamtud srdíčka.

Hudebně jde o solidně schopný a energií nabitý moderně znějící power metal, který má veškeré předpoklady ke kvalitnímu přenosu i na koncertní pódia. Což se potvrdilo i v pražském Rock Café. Jako největší devizu vidím dvojzápřah technicky excelentně vybavených kytaristek Midori a Miyako, které jako svoje vzory označují Ritchieho Blackmorea, Yngwieho Malmsteena nebo Kicka Loureira. Jelikož jsou tahle děvčata hlavními tahounkami zvuku kapely, je zjevné, kam žánrově celý soubor míří. Hrálo se většinou rychle a od podlahy. Celkově bylo slyšet silné ovlivnění HELLOWEEN nebo GAMMA RAY, jen to Japonky posunovaly víc do speed metalu, což je zjevně bližší jejich technickým schopnostem. Solidně muzikantsky vybaveny jsou i bubenice Haruna a basistka Fami, která je nejnovějším přírůstkem, s nejvíc „kawai“ lookem a chováním. Fami dávala sympaticky i vyniknout svému nástroji, zejména v občasných soubojích s oběma kytaristkami. Zajímavá je i zpěvačka Asami, která disponuje v tomto pisklavém žánru spíše neobvyklým altem. Na koncertě ale prokázala, že je schopná vytáhnout hlasivky i nahoru a pořádně zaječet.

Jako nejvíce funkční songy večera bych označil hned úvodní singlovku z poslední desky „The Castaway“ a sypačkovou „Reaper´s Lullaby“ nebo starší a výrazné „Soldier Stands Solitarily“ a „Holy War“. Celkem asi třináct věcí, které naplnily intenzivních devadesáti minut. Energií to byl dobrý koncert. Jen se mi i při tom křepčení potvrzoval i dojem z opakovaného domácího poslechu. Jde o pozitivně nabitou a technicky brilantní hudbu, ale rychlost a ráznost provedení zde zastírá, že výrazných skladatelských nápadů nemají východoasijské muzikantky zas tolik. To je umocněno i slabším kompozičním talentem ústřední zpěvačky, která není schopna nad instrumentálním spodkem vykouzlit zajímavější melodie. Až zábavné, tak forma vítězí nad obsahem.