LIQUID MIKE - Hell Is An Airport
„Hell Is An Airport“ je perfektní jednohubka. Je na ní 14 songů a přesto nehraje déle než 25 minut. Kapelník Mike Maple se svojí bandou LIQUID MIKE jede totální DIY styl, mají všechno na háku a chtějí se hlavně bavit. A tak nějak mimochodem z nich při tom padají skvělé songy, které vám vždy rozhodně zlepší náladu. Pětice z Marquette v Michiganu se dala dohromady v roce 2020 a s ničím se moc nemazala už od začátku. Dvě kytary, basa, bicí a synťáky, napsali pár songů a hned začali podomácku nahrávat. Šestý rok existence, šestá deska. Postupně si vypracovali specifický modus operandi, ve kterém se zaměřili na krátké songy, které jsou ale nacpané zajímavými riffy, výraznými melodiemi a slušným drivem. Jen pro zajímavost, jen šest písniček se dostane přes 2 minuty, přičemž nejdelší pak do tří minut chybí ještě přes 10 vteřin. Přitom ale vůbec nemáte pocit, že jde o nějaké nedodělky, rychlokvašky nebo nekompletní nápady. Každý song je skutečně songem. Když jsem desku poslouchal poprvé, odpřisáhnul bych, že má minimálně 40 minut, tak hutný je její obsah. Stylově se kapela hrdě hlásí k proudu powerpop, což je v podstatě silně melodická odnož alternativního rocku, s prvky indie, grunge a punku. Sami jako své vzory uvádějí typu EVERCLEAR nebo SUGAR RAY.
Nahrávka vznikala kompletně v domácím studiu kapelníka, který se rozhodl fokusovat plně na muziku a opustil svojí práci pošťáka. Ta mu kromě živobytí zajišťovala i nevysychající zdroj inspirací pro tvorbu textů. Aktuální životní fáze je pak dalším semeništěm nápadů. Kapela se za těch pár let vypracovala do stavu, že už může hrát relativně dost koncertů, což ale koliduje s faktem, že všichni pořád normálně pracují. Nejistota, kterou cestou se vydat, zariskovat, nebo nechat propásnout nabízenou šanci? Zřejmě nejsou první ani poslední kapelou, která tohle bude řešit.
Zvukově je to typická nezávislá tvorba, takže jestli vás děsí trochu garážové špíny, pokračujte a nezastavujte. Mě ale ta estetika devadesátkové alternativy maximálně vyhovuje. Je z ní cítit nízkonákladová produkce, která je ale ve finále celkem slušná, mladický zápal a absolutní umělecká svoboda. A zejména nadšení. Jak jinak charakterizovat hned otvírák „Instantly Wasted“, kde se WEEZER potkávají s pozitivitou FOO FIGHTERS. „Lit From The Wrong End“ zabíhá více do pop punkových vod, „Crop Circles“ připomene legendární GUIDED BY VOICES. Vyzobávají drobnosti od celé plejády proslulých jmen alternativně rockové scény a dávají je do kontextu současnosti. Songy na sebe navazují v rychlém tempu, žádné několika vteřinové pauzy se zde nekonají, ztratit přehled vůbec není složité. Je fascinující, jak s tím kvantem nápadů pracují. Bezostyšně je v podstatě ohlodali na kost - sloka, refrén, konec. Někomu by to možná stačilo na tři slušné desky, přidal by druhou sloku, druhý, třetí, čtvrtý refrén, mezihru, druhou mezihru… Chápeme se. LIQUID MIKE to nemají zapotřebí. Jejich vesmír je jednoduchý a přímočarý, nemají čas ztrácet čas. Výběr singlů? Řekni číslo od 1 do 14, první, které tě napadne, a to pak bude hiťas. Ve svém věku si už můžu přiznat, že mě občas přepadne nostalgie. A taková „Double Dutch“ je jejím dokonalým startérem. Táhlá melodie, správně praštěné levné devadesátkové synťáky, krásně se vlnící kytarové plochy. Do více alternativních vod nás vezme „Selling Swords“, která nechá vzpomenout na menší kapelky typu SLOAN nebo LOVE DRUG, které počátkem devadesátek trochu koketovali i s grungovým výrazivem. Z celého alba sálá pohoda a radost z hraní. Hlavní podíl na tom má velice chytlavá melodika, která cíleně ignoruje jakékoliv artové a vážné polohy a ani v nejmenším nezastírá popové inspirace. Že to někdy působí prvoplánově a levně? No a co. Funguje to? Funguje. Otevři si pivko a neřeš. A pak je tu Mikův zpěv. Poloamatérský, neškolený, nijak zvlášť výrazný, lehce lo-fi a trochu ztracený v mixu. Ale cítíš, jak ho to baví, jak má co říct.
Zřejmě nejtvrdší pecka „99“ je zároveň vrcholem desky. Masivní valivý riff jak od STONE TEMPLE PILOTS je kombinovaný s indie-punk rockovou vypalovačkou a výsledkem je živelný nářez, který převálcuje vše, co se mu postaví do cesty. Ideální na rozproudění krve návštěvníků menšího klubu. Když se ale kapela trochu kreativně rozdovádí, nečekaně ukáže překvapivý potenciál. Nejdelší song, téměř tříminutový „Liam Gallagher“, skutečně lehce tíhne k brit rockovým věcem typickým pro OASIS. Zvuk má citelně blíž ke klasickému rocku, dramaturgie je komplexnější, objeví se dokonce slušné sólo. Jestli to má být míněno jako pocta, tak se to povedlo. Jestli jako vtípek, tak se to povedlo taky. Prostě výborný song. Někde v hloubce hlavy se pak ale probouzí červ pochybností – jaký skrytý potenciál je i v těch ostatních písničkách a kam by je kapela mohla dostat, kdyby se s nimi více vyhráli, rozvinuli zajímavé motivy, trochu je nafoukli. Marná sláva, prostě tohle není jejich styl.
U některých kapel je zřejmé od začátku, že nikdy nebudou skutečně velké. LIQUID MIKE je nejspíše jednou z nich. Ale to je úplně v pořádku, protože jejich kouzlo je právě v jejich „malosti“. To kouzlo funguje jen v této konstelaci, ve které jsou ale díky němu vlastně „velké“.
| 12.02.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
