LIFE OF AGONY, UGLY KID JOE, XSKULL8 - Plzeň, Šeříkovka, 8.listopadu 2025

Vlastně by mě nikdy nenapadlo, že UGLY KID JOE uvidím. Rozpustile zábavná skejťácko-metalová kapela vystřelila na začátku devadesátek rovnou na vrchol hitem „Everything About You“ a nadupaným EP „As Ugly As They Wanna Be“ (1991). Ipíčko sázelo jeden trumf za druhým a i následující dlouhohrající debut „America´s Least Wanted“ byl solidní. Kapela těžila ze skladatelského střeva kytaristy Klause Eichstadta a z přirozeného projevu charismatického frontmana Whitfielda Cranea, na své silné začátky však navázat nedokázala a po dvou dalších albech to v roce 1997 zabalila. Tak nějak jsem zaznamenal, že to hoši v roce 2010 dali znovu dohromady, ale pozornost jsem jim nevěnoval, takže jsem si ani nevšiml, že už mezitím třikrát zavítali do České republiky. Koncert v Kulturním domě Šeříkovka jsem tak bral jako šanci na reparát a jedinečnou příležitost potkat se po mnoha letech s bývalkou a zjistit, jak se má.

Myslím, že se jí vede dobře. Ze dvou nových desek a jednoho EP jsem nic neslyšel, ale ty čtyři čerstvější songy, které v Plzni zahráli, bez problémů zapadli do staršího materiálu. Craneovi to pořád zpívá dobře a na pódiu byl opravdu zábavný, stejně rozpustilý, jako si ho pamatujeme ze začátku kariéry. Byla to moje premiéra v Šeříkovce a doufám, že se sem zas brzy vrátím. Sympatický kulturák s kapacitou 700 osob byl slušně zaplněn. Zdálo se, že značná část publika tu byla i kvůli borcům z Kalifornie. Ovšem i ten, kdo přišel za jinými, musel podlehnout Craneovu vtipu a schopnosti manipulovat s davem. Také zbytek kapely se zdál v klidu a v pohodě, a my tak byli svědky koncertu souboru, který je už třicet let za svým zenitem, ale nestresuje se tím a hodil se do pohody. UGLY KID JOE jsou pravý americký rock n´roll a nešvindlujou. Žádné samply, echa a předtočené věci. Co zní na pódiu, se rodí na pódiu. Sympatický přístup, a jelikož jsou za ta léta dokonale vyhraní, tak tyhle podvůdky stejně ani nepotřebujou. Publikum během necelé hodinky dostalo, na co přišlo. Začínalo se „Neighbour“ a „Panhadlin´Prince“, končilo „Everything About You“ a během setu zazněla i slavná cover Harryho Chapina „Cats in the Cradle“. Zas tolik se mi do Plzně nechtělo, ale kvůli těmhle pánům jsem moc rád, že jsem byl.

Uglíci byli středobodem mého plzeňského večera a nacházeli se i ve středu jeho časové souslednosti. Před nimi dostali půl hodinku slovinští metalcoristé XSKULL8. Metalcore moc nemusím, i když Slovincům neupírám melodičnost a schopnost stvořit chytlavý song – fanouškům žánru bych doporučil třeba „A Better You“ nebo „Leaves Are Falling“. Ale prostě tenhle styl není až na výjimky (ICE NINE KILLS!) pro mě, i když to nebylo vůbec blbé. Ale spousta věcí z pásku, v tom jsou Ugly prostě upřímnější a lepší. (Gazďa)

Vlastně jsem na koncert šel především kvůli nim. Kalifornské UGLY KID JOE si pamatuji z dob dospívání jako pětičlennou usměvavou kapelu, kterou v éře grunge a crossoveru udělaly především dva úspěšné singly „Everything About You“ a pak samozřejmě „Cats In the Cradle“, kapelu, která jak optimisticky a s elánem v letech 1991 a 1992 vlétla na scénu, tak z ní v druhé polovině devadesátých let naopak v tichosti zmizela. Co tedy ukázal plzeňský koncert? Především to, že současní UGLY KID JOE absolutně nic nehrotí, jakoby šlo v jejich případě o okresní zábavovou kapelu, která přijela pobavit pár sousedů a ještě ke všemu sama sebe. Neměl jsem z nich absolutně pocit, že tu máme co do činění s bandem, jehož songy kdysi figurovaly v celosvětových rockových charts, naopak, vše bylo prosté kašírovanosti a hvězdných manýr. Co na jejich koncertu bylo nejpozitivnější? Že jsem v jeho průběhu shledal, že to kapele stále skvěle šlape a ta má ve svém arzenálu daleko více skvělých songů, než ony dva známé šlágry. Především pak v pomalejších kusech šlo poznat, že UGLY KID JOE mají talent na skvělé melodické linky podpořené striktně kytarovou vozbou. Whitfield Crane, připomínající barvou hlasu Vince Neila z MÖTLEY CRÜE, je stále ve výborné hlasové formě. Naprosto civilní a zvukově čisté vystoupení „kluků od vedle“, z nichž těm nejstarším táhne na šedesát. Co na tom, že pochází z pláží v kalifornském letovisku Palo Alto. (Stray)

Vůbec největší hvězdou večera byla newyorská alternativně metalová/grungeová parta LIFE OF AGONY. Ani zde nejsem cílovka. Poctivě jsem to před koncertem naposlouchával a něčemu i přišel na chuť. Kapela má za sebou šest desek, dva rozchody, přičemž kdysi u se nich (během jedné z těch nestabilnějších period) krátce za mikrofonem objevil i sám Whitfield Crane. Letošní turné se koná ke třicetinám jejich druhého alba „Ugly“ (1995) a jeho tóny v Šeříkovce zaznamenávaly úspěch u většiny publika hned od začátku. O polovinu menší týpek nalevo ode mě s vizáží subalterního úředníka se změnil v neurvalého neandrtálce a neustále do mě během svého introvertního poga strkal, aniž by si to pravděpodobně vůbec uvědomoval. I já si to celkem užíval, ale asi po půl hodině jsem se rozhodl k odchodu. Bylo to poté, co se front(wo)man Mína (Keith) Caputo, který trávil většinu času namáčknutý na zábrany v prvních řadách a v těsném kontaktu s lidmi, obořil na jednoho z fanoušků přede mnou. „Nechceš mi ten mobil strčit do prdele? Mám se tady svlíknout, abys mi mohl vyfotit řiť?“. Chápu, že nemusí být nahrávání každému příjemné, ale když jste rocková hvězda, tak by vás to nemělo překvapovat. A když nechci, tak se to dá říct i slušně. Navíc je to srabárna – protivník nemá mikrofon, a tak se nemůže bránit. Bylo to mimochodem to jediné, co nám tento arogantní prďola během večera dosud sdělil. Ne že by mě to zas tak vytočilo, ale i vzhledem k tomu, že tuhle muziku tolik nežeru… Kouknul jsem na hodinky, zjistil, že ještě stihnu poslední vlak do Prahy, a pak se vydal na tramvaj. Nemusím být všude.

Brooklynské LIFE OF AGONY jsem naživo viděl již potřetí a pokaždé se tak stalo, aniž bych o to přímo stál. Co dost možná ani nepřekvapilo, Keith Caputo byl znovu někým jiným než u poslední koncertní zkušenosti.:-) Dnes se údajně znovu hlásí ke svému původnímu mužskému pohlaví a tak neoholen přicupital v růžové zimní čepici a jal se dostat set své kapely do obrátek. Hned jak jsem jej viděl, napadla mne ikonická hláška herce Leoše Suchařípy - „Co je to za člověka?“. Před lety ve Futuru, kde hráli LIFE OF AGONY spolu s PRONG, byl totiž ženou - Mínou, dnes je zase všechno jinak. OK, každého hráče věc. Jedeme dál.:-) Plzeňský koncert se konal v rámci šňůry, která připomíná třicetileté výročí druhé řadové desky „Ugly“ a tomu byl také přizpůsoben set. Co se Newyorčanům rozhodně nedalo upřít, byl specificky dusivý avšak čistý sound a naprosto prvotřídní sehranost, kdy v jejich zvuku byl identifikovatelný každý detail. Šlo poznat, že jde naživo o mimořádně zručnou kapelu, která si vypěstovala svůj specifický zvuk, o kapelu, která drží za všech okolností pohromadě, zvlášť pak, když má kamarád problémy. Vždyť baskytarista Alan Robert a kytarák Joey Z. to s LIFE OF AGONY táhnou od samotných počátků a bubenice Veronica Bellino se jeví jako velice sympatická a šikovná mašina. Jejich koncert tak byl docela výživnou připomínkou devadesátých let, kdy do popředí zájmu fanoušků tvrdé hudby šly spíše alternativně znějící bandy nebo kapely z crossoverové a hardcoreové scény. Nic víc, nic míň. 

11.11.2025	Diskuse (1)	Gazďa/Stray