L.A.WITCH - Doggod

70%

I v parném létě se občas obloha zatáhne, a někdy dokonce zlé čarodějnice blesky a hromy vykouzlí. To je pak ideální čas pustit si třetí desku amerických čarodějnic z Los Angeles s názvem „Doggod“. Asi mají taky dost práce s vařením různých lektvarů a přípravou kouzel a zaklínadel, protože ačkoliv fungují od roku 2011, nenašly si čas na více alb. Trojice amazonek v klasické sestavě kytara-basa-bicí, neboli Sade Sanches, Irita Pai a Ellie English budují svojí hudbu primárně z garage rockových základů, které jsou čarovně doplněné psychedelií, blues, country, indie rockem a nejnověji i post punkem. Svou atmosférou a zvukovou barevností mi při prvním poslechu připomněly ALL THEM WITCHES, se kterými se do určité míry potkávají právě na tajemné psychedelické náladě.

Desku točily v Paříži a je z ní cítit evropské DNA, které se ve formě goticko-postpunkového osmdesátkového vlivu promíchalo s jejich desert/garage rockovými kořeny. Evoluce opět stvořila něco nového, něco zajímavého. Zároveň se kapela lehce odrazila od svého genericky lo-fi zvuku a ačkoliv jejich písně mají do vypulírovaného a technicky špičkového zvuku pořád hodně daleko, přece jen jde o rozumný kompromis mezi těmito dvěma extrémy. Proti předchozí desce „Play With Fire“ (2020) je novinka temnější a intimnější. Je to typická náladová deska, kterou neposlouchám kdykoliv, jen když se trefím do té správné konstelace Merkuru a Saturnu. Pak mě ale její síla doslova okouzlí.

Otvírák „Icicle“ nám hned bez okolků svým atmosférickým intrem představí novou, goticko-postpunkovou tvář kapely. Jakoby oživly ranné songy THE CURE nebo SIOUXSIE AND THE BANSHEES. Další novinkou v projevu kapely jsou synťáky. Aby ne, ty prostě k takovéto muzice patří. Jemně podbarvují extrémně sevřené a komprimované kytary a bicí, dodávají muzice další úroveň temnoty a tajemnosti. Zajímavá je basa, hluboká, ale příjemně měkká. Přechody u bicích pak skutečně znějí jakoby se natáčely v menším studiu začátkem osmdesátých let. Jejich suchý a tupý zvuk je totální retro. Rychlejší song „777“ pracuje se zajímavě kombinovaným riffem, kde se střídá přímočará a ostrá indie rocková část s rozmělněnou, téměř shoegazově zvukomalebnou. Zpěv Sade je velice úsporný, dynamicky nevýrazný a monotónní, vláčně líný. Výborně tím doplňuje atmosféru skladeb, zdůrazňujíc jejich odtažitou intimitu a minimalizmus. 

Zmiňované ALL THEM WITCHES zřejmě nejvíc evokuje šestiminutová „I Hunt You Pray“. Pomalu se rozvíjející, psychedelií nasáklá košatá skladba je jak bloudění noční pouštní krajinou, kde nás straší kvílivé kytarové elementy jako podivné zvuky z temnoty. Basa je zde více v popředí, v pozadí opět zemité synťáky, deo toho minimalistické bicí. Jen zavřít oči a nechat se unášet. „Eyes Of Love“ je naopak vykročením z temnoty do světla. Zřejmě nejpozitivnější skladba získává svůj náboj zejména z uvolněného zpěvu s romantickým nádechem a z hravě pojaté kytarové části. Dravým tempem oplývá „The Lines“, naopak do poklidnějších vod nás zavede „Lost At The Sea“, která je pojatá akusticky, jen s perkusemi. Kouzelně hypnotická atmosféra bezvětří někde uprostřed oceánu je zachycena naprosto dokonale. Titulní „Doggod“ je nejsilnější reminiscencí starší tvorby kapely. Špinavý garage rock je vkusně zjemněný vlnivými synťáky. Za mě nejlepší song je pak závěrečný „SOS“, kde je vše a ještě k tomu i špetka krautrocku. Je i více melodický, má skvělý existenciální text, dynamicky je propracovanější a má i celkem drsný drive.

31 minut, víc není třeba. Jak zmiňuji výše, není to muzika na každý den, někdo může (oprávněně) namítnout, že je i lehce jednotvárná. Její rozumně vybalancovaná lo-fi estetika působí osvěžujícím dojmem v záplavě zvukově dokonalých alb, její retro nádech připomene ranné osmdesátky, ke kterým se i já vlastně postupně a zpětně nyní propracovávám. Typicky chladná atmosféra zamlženého britského gotického post-punku se mísí s horkým a extrémně suchým klimatem americké pouštní scény a vytváří neopakovatelnou zvukovou scenérii.

04.08.2025	Diskuse (0)	Tomáš