LAVEDA - Love, Darla

70%

SONIC YOUTH pro generaci Z. Ano, uznávám, je to možná troufalé tvrzení, ale při poslechu mladého kvarteta z Brooklynu v New Yorku mi tyto legendy ze stejného města neustále naskakují. Není to žádné bohapusté kopírování a vykrádání, ale hudebně, zvukově i atmosférou jsou obě kapely takříkajíc „na jedné vlně“. „Love, Darla“ je už třetí deskou LAVEDA, což není špatný výsledek na zhruba 6 let existence. Dá se říct, že kapela je produktem „lockdownů“, protože sice vznikla zhruba rok před tímto šílenstvím, ale debut vydala právě v roce 2020 a byla jím silně ovlivněna. Tak či onak, jejich muziku bych primárně charakterizoval jako alternativní experimentální rock, ve kterém se objevují i prvky noise, shoegaze nebo indie a punku. Zvukově zůstávají v bezpečí nezávislé scény, a to samé platí i pro melodiku. Určitě to není avantgarda, ale k vysloveně popovým melodiím mají ještě daleko. Umím si představit, že takhle nějak by zněli zmiňovaní SONIC YOUTH, kdyby koncem osmdesátek měli k dispozici dnešní technické možnosti malých studií. Zvuk alba v sobě nese atmosféru přelomu osmdesátých a devadesátých let. Bylo to období, kdy alternativní rock už vystupoval z undergroundu, ale ještě nebyl vpuštěn do mainstreamu.

Dominantním poznávacím znakem kapely je výrazný vokál Ali Genevich, která k tomu ještě stíhá pokrývat i kytaru. Její hlas má mladistvý, „holčičí“ zabarvení, ale nenechte se zmást. Pracuje s ním jako zkušená zpěvačka a dokáže měnit jeho barvu, nasazení i důraz, aby pokrývala různé nálady jednotlivých songů. Zároveň z ní vyzařuje zvláštní klid, který může být někdy až lehce hypnotický. V sekundě ale dokáže přepnout do vypjatého, a vlastně až drásavě naléhavého módu, kterým nás odkloní do úplně nové dimenze.

Krásný noiseový začátek otvíráku „Care“, kde téměř přesně celou minutu zní jen skřípění kytar a vazbení reprobeden, jasně deklaruje, že tohle nebude muzika pro Tik-Tok. Skladba se pak slušně rozjede zhruba ve stylu zmiňovaných SONIC YOUTH v období kolem alba „Sister“. Je naléhavá, chvíli má tendenci hladit, ale vzápětí sklouzává do intenzivního módu. Instrumentace dostává značný prostor, se zpěvem se spíše šetří. Závěrečná minutka se pak stočí směrem k ambientnímu dojezdu. Post-punkový začátek „Cellphone“ s výraznou basou a suchými bicími jakoby už naznačoval, že tahle skladba bude perlou alba. Výjimečně melodická, s perfektním groovem a vynikajícím textem o zhoubném účinku neustálé přítomnosti mladé generace na mobilech. Skočný rytmus ve stylu moderního indie dělá ze songu jasnou hitovku. Hned v dalším songu „I Wish“ se ale opět vracíme do alternativnějších vod a stylem zpěvu se Ali blíží Kim Gordon. Když se ale skladba pořádně rozjede, ukazuje svým vypjatým zpěvem vlastní svébytnou pěveckou identitu. Většina skladeb se nese v ponuré, někdy až temné atmosféře. Jakoby se kapela cíleně vyhýbala přímočarým konstrukcím. Budování písniček není uspěchané, kapela si dává načas. Samozřejmě v rámci možností, protože většina skladeb se pohybuje v délce kolem tří minut. Každopádně posluchač má dostatek prostoru nasát atmosféru, nechat se pohltit přemýšlivou náladou a zároveň získat potřebu a chuť se k albu znova vrátit a objevovat ho více do hloubky. I díky relativně pestrému zvuku, kdy se skladby zahalují jak do osmdesátkových alternativně rockových závojů, tak modernějších indie rockových zvuků, občasných dreampopově/shoegazových nadstaveb, nebo i post-punkové odtažitosti, je album zajímavě nejednotvárné. Z těch modernějších zmíním třeba „Heaven“, další příklad více melodicky pojatého songu. Zde opět Ali kouzlí se svým hlasem. Od jemného a citlivého zpěvu, přes znuděné a nepřítomné polohy, až po citově vypjatý a hlučný téměř řev, máme zde vše. 

Zajímavý koncept zvolili u „Highway Meditation“. Song se pomalu a líně převaluje, noiseově a psychedelicky rozplizlý směruje odnikud nikam. Pak šleha a najednou je to z toho téměř punková vypalovačka uhánějící o život. A pro jistotu to několikrát zopakují. Výborná je i následující „Bonehead“. Opět pořádně dlouhý úvod, který svým klidem trpělivě připravuje půdu. Z čista jasna se objeví parádní kytarový riff, který snad importovali z Británie ze začátku devadesátek, kde ho museli vyšlechtit buď u CATHERINE WHEEL nebo PJ HARVEY a song je najednou úplně jinde. Špetku elektroniky vpustili do „Tim Burton´s Tower“ a díky tomu je z toho úplně moderní indie rock, zvukově absolutně aktuální. Strašidelně pojatá závěrečná „Lullaby“ exceluje nádherně živým zvukem, kdy zejména mohutně znějící bicí vyvolávají dojem, že kapela hraje v místnosti hned vedle vás.

Mám rád tento typ alb. Mladá kapela, která se nestydí za svoje inspirační zdroje, ke kterým ale přidává navrch i něco ze sebe a posouvá tím tvorbu do nových dimenzí. Zvukově i dramaturgicky velice civilně, dalo by říct, že možná až skromně pojaté albu, které ale vůbec nepůsobí lacině nebo jednoduše. Není přímočaré, vyžaduje čas a pozornost, ale jak do něj proniknete, poskytne vám spoustu krásných zážitků.

22.12.2025	Diskuse (0)	Tomáš