LAURA JANE GRACE - Adventure Club
Anarchopunkerka Laura Jane Grace si to na své letošní, už čtvrté sólovce, opět rozhodla rozdat s celým světem. Pro sprosté slovo nejde daleko, pro terče taky ne. Proti loňskému, relativně průměrnému albu, ale letos nabízí materiál svěží, melodický a místy i docela vtipný. Zvukově se drží v mantinelech své domovské kapely AGAINST ME!, proti nimž má ale přece jen větší svobodu v dramaturgii skladeb. Vypadá to, že se jí sólová kariéra zalíbila, protože domovská kapela nadále zůstává ve fázi zimního spánku, i když zatím oficiálně neskončila.
Nejdřív možná pár slov ohledně Laury samotné. Narodila se jako Thomas James Gabel, táta sloužil v armádě, takže se často stěhovali. Když mu bylo 12 let rodiče se rozvedli a s mámou se přestěhoval na Floridu. Brzy potom ho okouzlila punková muzika, která šla ruku v ruce s protestem proti autoritám. Od toho už byl jen krůček k silně politicky zaměřenému anarchopunkovému hnutí. V 17 letech na střední zakládá kapelu AGAINST ME!, s kterou postupně vydal sedm řadových alb. Na nich si kapela v průběhu let vytvořila svůj typický rukopis, jak zvukově, tak i dramaturgicky a textově. Jedná se o relativně melodicky pojatý měkčí punkrock, který vychází z odkazu původních punkových uskupení konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let a je jemně šmrncnutý i indie rockem. A jestli si říkáte, že mi tady nějak haprují rody, tak už se blíží vysvětlení. Už od ranných teenagerských let cítil, že je někým jiným, a nakonec v roce 2012 přiznal genderovou dysforii a začal tranzici, aby se stal ženou. Každopádně i po ukončení tohoto procesu jí zůstal typicky mužský hlas. A abychom to ještě trochu více zamotali, tak spoustu vokálů – schválně nepíšu harmonií, k tomu se dostaneme – na album nahrála i její manželka Paris Campbell Grace. Čeština dostává zabrat, ale jestli jsou děvčata šťastná, tak není co řešit.
Pojďme raději na muziku. Album překvapivě vzniklo v Řecku. V létě 2024 tam Laura s Paris vyjely na umělecký pobyt, spolčily se s místními punk rockery (Řecko má silné levicové a anarchistické tradice) a začaly psát nové songy. S řeckou rytmickou sekcí v zádech je pak rovnou i nahrály. A i samotný název „Adventure Club“ je inspirovaný tímto pobytem. Skutečně to bylo období plné zážitků, nejen uměleckých, ale i cestování po památkách a poznávání Řecka. Textově se Laura točí kolem svých „oblíbených“ témat. Podpora LGBT (snad jsem nějaké písmenka nevynechal) komunity, kritika církve, protest proti autoritám všech druhů a typů, od kapitalizmu, přes oligarchické tendence, až po autoritářství a fašizmus, ale nevynechá ani vlastní démony. V minulosti si prošla obdobím alkoholizmu i drogové závislosti a pořád to v ní rezonuje. Na druhou stranu ale dokáže svojí tvorbu i odlehčit a reflektovat i běžné životní zkušenosti. Třeba posedlost nějakou lokální kávou v Řecku. Kafe nepiju, takže se mě neptejte, co přesně to je, ale prý se to pije s ledem. Hudební stránka je pak vysloveně povedená. Slušný zvuk, který si zachovává auru nezávislé scény, ale technicky neurazí. Vyzrálý songwritting, kde se potkává melodičnost, emoce, ale i naštvanost a agrese. Když už jsme u té agrese. Její manželka Paris má na albu větší roli než jen podpůrné vokály. Často jedou dvojhlas, nebo se zajímavě doplňují. Paris jede docela agresivní bomby. I tam, kde třeba Laura zpívá čistě, na nás zezadu útočí přinasraným řevem, křikem a vytváří tím zajímavou dynamiku. Racionálnost vyzrálé osobnosti se potkává s nekompromisní přímočarostí mládí. Je to rozhodně zajímavá kombinace, která songům dodává „koule“ a nenechá nás zapomenout, že je to pořád protestní punkrock.
Jak se na správnou punkrockovou muzika patří, songy jsou krátké, většinou i celkem rychlé, energické a úderné. Samozřejmě tempo není zběsilé, přece jen Laura je už čtyřicátnice. Kvituji naopak větší příklon k melodičtějším konstrukcím. Třeba jen půldruhé minuty dlouhý (krátký) otvírák „WWIII Revisited“. Správné tempo, dobrý riff, rovnou na komoru. Jeden z vrcholů alba přichází vzápětí s „Wearing Black“. Kytary zde mají větší dojezd a jsou mazlavější, do toho vyšívá basa a duní hutné bicí. Textově je to velice vtipné vyznání směrem k punkáčům, typicky v černém, kteří si užívají barvami překypující Pride. Více do indie rocku je pak zvukově nasměrovaná „I Love To Get High“, včetně houpavého refrénu. Ano, je to song primárně o kouření trávy a takové vláčné stavy jsou s tím spojené. (kluci z kapely říkali…). Nabroušený řev Paris krásně vynikne třeba v „Active Trauma“, kde výborně doplňuje vedoucí linku Laury. Další povedenou peckou je „Your God (God´s Dick)“, kde je nepřítel jasný už podle názvu songu a která dokonce startuje „a capella“, lehce parodujíc hudební produkci typickou pro americké protestantské kostely zejména na jihu. Taneční rytmus s osmdesátkovým feelingem mi v některých odstínech připomene tvorbu Billyho Idola. Temnější „Fuck You Harry Potter“ s masivními bicími zabrousí až téměř do industriálních vod. Zmiňovaná kávová „Espresso Freddie“ je ve finále taková blbost, že je vlastně perfektní. Když se může oslavovat pivo, kořalka, drogy a sex, tak proč ne kafe? Je to zároveň hozená rukavice českým a slovenským punkáčům. Svíčková? Segedín? I když teď jsem si vzpomněl, že v devadesátkách měla slovenská punkrocková kapela MORBID PIG song „Tatarská omáčka“. Závěr alba je jedním z dalších vrcholů. Syrový alternativní rock „Walls“ s devadesátkovou estetikou v baladickém středním tempu je další nová poloha, která je překvapivě povedená.
Necelých 30 minut uteče jako voda aniž by se člověk nudil. Zároveň určitá pestrost v rámci stylových mantinelů dělá materiál zajímavým a nenastává zde efekt jednotvárnosti. Laura zřejmě definitivně našla polohu, v které se cítí sebejistě a komfortně zároveň. Tím, co hlásá, i skutečně žije, nikomu nic nemusí dokazovat a to jí dává prostor svou tvorbu odlehčit, nasávat inspirace z jiných stylových škatulek, ale zároveň pořád zůstat věrná punkové scéně.
| 27.08.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
