L7 - Slap-Happy

50%

Pátá deska divoženek L7 „The Beauty Process: Triple Platinum“ se přes svoje kvality bohužel opět neprodávala dle očekávání cifršpionů v Reprise Records. Hudební business ale není charita, spíše vražedné minové pole, kde i nejmenší zaváhání může skončit velice nepěkně. Děvčata prostě dostaly padáka. A dozvěděly se to na turné, z kterého si odskočily na jednorázový koncert v Londýně, kde spolu se SKUNK ANANSIE předskakovaly KISS. K tomu se přidaly i logistické potíže s novou basačkou Gail Greenwood, která žila na druhé straně Ameriky, na východním pobřeží (že si to holky nevyjasnily předem, že?), a v dlouhodobém horizontu to prostě nedávala a skončila. Zřejmě v tom hrály roli i její očekávání celosvětových turné a spousty vydělaných peněz.

Jestli si říkáte, že kapela, která vystupovala na velkých festivalech, hrálo jí MTV a měla celkem slušně vybudovanou fanouškovskou základnu, je za vodou, tak vás zklamu. Ani zdaleka ne. Nebo spíše vůbec ne. Business je business a ten se bez vysokých prodejů prostě nehýbe. S turné je spojená spousta nákladů, život samotný taky něco stojí. Dle vzpomínek holky v nejlepších dobách vydělávaly kolem 500 dolarů měsíčně na hlavu. Jen pro představu - v roce 2000 jsem jako student při uklízení pokojů v hotelu vydělával kolem 1200 dolarů a občas narazil na zapomenuté pivo v lednici jako bonus. Snažily se proto svoje cashflow vylepšovat alespoň prodejem merche. A nebály se být hodně kreativní. Třeba v Japonsku, které je známé svým řekněme ulítlým vkusem, prodávaly fanouškům použité tangáče. Je zajímavé, že dle video záznamů na YT to často kupovaly holky.

Tak či onak, jedno bylo jisté. Zabalit to děvčata ještě rozhodně nehodlaly. Návrat do DIY dimenze pro ně nebyl žádnou katastrofou, z ní přece před lety vzešly. Samozřejmě teď byly odkázané samy na sebe ve všem. Takže nebyly ani žádné budgety od vydavatelství na novou desku, nedej bože producenta. Co je v minulosti hodně trápilo a zároveň bylo jedním z hlavních důvodů touhy dostat se k velkému vydavatelstvu, byla distribuce desek. Na koleně se dá udělat spousta věcí kolem nahrávky samotné, zejména když technologie od jejich debutu už výrazně pokročily. Ale jak tu muziku pak dostat k fanouškům? Na koncertě si to prodají samy, ale co když je někdo náhodně zaslechne v rádiu případně v televizi, zajde si do svého lokálního krámku s hudbou a tam jejich CD nenajde? Jsme na konci devadesátek, internet je v plenkách, dokonce ani NAPSTER ještě neřádí a METALLICA zatím má z čeho platit složenky. Streamování? Děláte si legraci? Osiřelá trojice L7 se proto rozhodla založit si vlastní label Wax Tadpole Records a přes něj podepsat distribuční smlouvu s dalším nezávislým subjektem Bong Load Records. Jak uvidíme dále, nebyl to úplně šťastný výběr.

Mezitím ústřední duo Donita Sparks a Suzi Gardner průběžné skládaly nový materiál, který se snažily i porůznu nahrávat. Jelo se v plně punkovém režimu. Prakticky bez budgetu byly odkázané na výpomoc kamarádů a spřízněné komunity. Malá domácí studia, první náběry, žádné crcání. Když pak založily label a rozhodly se pro vydání alba, byl materiál přece jen trochu učesán. S produkcí vypomohl kamarád Brian Haught, který jim v podstatě zdarma poskytl i své studio. Na finální mix a mastering rozbily prasátko s úsporami a zaplatily si kvalitnější studia v Los Angeles. Prasátko ale bylo už v té době docela pohublé, takže zvukově se budeme vracet do undergroundu.

Ve většině anket ohledně diskografie L7 končí „Slap-Happy“ na posledním, nebo předposledním místě. Mám to podobně. Nedá se říct, že je to úplně špatné album, na druhou stranu má spoustu much. Kde začít? Roztříštěnost. Zřejmě to vyvěrá z nekonzistentního nahrávání, a díky tomu album nemá kompaktní zvuk ve smyslu jednotné linie. Některé songy znějí kvalitněji, některé jsou totální garáž, a některé až lo-fi. To samé se vztahuje k dramaturgii. To bych ale ještě akceptoval. Dostane se nám songů ze všech vývojových stadií kapely. Máme zde hutné grungeové klasiky jako „Crackpot Baby“, nebo „Human“ a „War With You“. Alternativně rockovější věci zastupuje „Lackey“, která by s lepším a čistějším zvukem mohla být slušnou hitovkou, nebo pohodová oddechovka „Livin´Large“. Za nejlepší song považuji „Freezer Burn“. Pomalá hloubavá skladba se nese v duchu stoner rocku se silným psychedelickým nádechem, a i po zvukové stránce je to jedna z těch nejkvalitnějších. Zabrousí se i do metalových vod třeba prostřednictvím „On My Rockin Machine“ nebo závěrečné šílené jízdy „Mantra Down“.

V čem vidím ale největší slabinu alba je nedostatek nosných nápadů. Vysloveně špatné písničky zde možná (až na výjimky) nejsou, ale na druhou stranu ani vysloveně výborné, a i těch dobrých je pomálu. Je to šedý průměr, někdy až podprůměr. Je to celé unavené, utahané, nastavované. V kontextu toho, čím děvčata procházela, je to zřejmě pochopitelné. Za bojovnost jim plusové body musíme dát bez váhání, ale hlavou zeď neprorazíš. Někdy ani silový tlak a zarputilost nestačí. Naopak to může být až kontraproduktivní. Jakoby z nich vyprchala ta nejdůležitější esence, ta společná chemie, která dával jejich tvorbě ten specifický náboj, tu jiskru. V textech se nejčastěji opakuje naštvanost na hudební průmysl obecně. Jasně, jednou dvakrát to pobaví, ale hrát uražené primadony, které chtějí poslat do patřičných míst velká vydavatelství za to, že je pustily k vodě, a zároveň dokázat, že to zvládnou i bez nich? Trochu to zaváhání dětinskostí.

Na živé hraní se ke kapele připojila basačka Janis Tanaka a pokračoval kolotoč šňůr a koncertů. A opět si rády zaprovokovaly. Ještě před vydáním desky si objednaly letadla s reklamními poutači, které vyslaly nad bojiště. V Pasadeně nad primárně ženskými vystupující obsazený putovní festival Lillith Fair s nápisem „Bored? Tired? Try L7“ (Znudění? Unavení? Zkuste L7). V New Jersey nad Warped Tour s ještě provokativnějším „Warped Needs More Beaver, Love L7“ (Warped potřebuje více „bobrů“, s láskou L7). Prodeje přesto zase spíše v kategorii zklamání, ale částečně za to mohly i problémy s distribucí. Situace dospěla až do absurdního konce, když distributor, který se sám ocitl blízko krachu, požádal kapelu, ať si svoje LP a CD z New Yorku odveze. Na to ale děvčata neměla peníze a tak skončily neprodané nosiče na skládce.

Pozitiva a sociální jistoty se opět nekonaly. V roce 2001 na Suzi dolehla krize středního věku. Uvědomila si, že je jí 40, je bez peněz, bez pojištění, bez zázemí, bez rodiny. Ano, projela celý svět s kapelou, užívala si rockerského života, ale co dál? Žádný velký obrat se nerýsoval, grunge byl mrtvý, děcka měla nové hrdiny. Jednoho dne proto zavolala Donitě a řekla jí, že končí. A Donita to bez ní dál táhnout nehodlala. L7 se stalo minulostí. Polozapomenuté, unavené, nedoceněné. A pohádce je konec... nebo že by ne?

27.09.2025	Diskuse (1)	Tomáš