L7 - Scatter The Rats
To se tak na to jednoho dne vykašlete, rozpustíte kapelu, najdete si jiný džob nebo zábavu a myslíte si, že je to za vámi. A hezkých pár let skutečně ano. Jenže pak ty internety, už aby je zakázaly, a navíc ještě ty sociální sítě, mor lidstva, vás doslova vytáhnou ze záhrobí. Takhle nějak došlo ke znovuzrození L7, ve které tipuju už nikdo moc nevěřil. Více než deset let uplynulo od chvíle, kdy se kapela rozpadla a všichni si šli vlastní cestou. V roce 2012 ale Donita udělala jednu relativně nenápadnou věc, která postupně strhla lavinu. Co to bylo? Založila oficiální stránky L7 na Facebooku. Měl to být původně jen jakýsi archiv, kam začala ukládat stará videa a fotky z historie kapely. Ale znáte to. Jak se říká v Čechách „otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi“. Takže velice rychle i toto místo začalo přitahovat fanoušky kapely. A ti se nebáli říct si o víc, než jen nostalgické vzpomínání. Začali se dožadovat obnovení své oblíbené bandy. Děvčata chvíli váhala, přeci jen „lajkovat“ na facebooku a reálně chodit na koncerty, nedej bože si koupit album, jsou dvě rozdílné věci. Nakonec ale i v nich převážila touha znova společně vyjít na pódium a udělat trochu bordelu. V prosinci 2014 oznámily reunion v původní sestavě a na rok 2015 naplánovaly šňůru v Evropě (včetně Prahy) a v Severní Americe. Návrat to byl triumfální. Teda v rámci jejich ligy samozřejmě. Fanoušci na ně nezapomněli, spíš možná dozrála i nová generace, která je neměla před rozpadem šanci vůbec zažít naživo. Většina koncertů byla vyprodaná, kapela byla ve formě, vše jelo jak po drátkách.
A to ještě nebylo vše. Pro rok 2016 se plánoval o skupině dokument. L7 spolu s producenty vyhlásili kickstarter kampaň a vybrali 130 tisíc dolarů. Další potvrzení, že fanouškovská základna je pevná a stojí za svými miláčky. Samotný dokument s názvem „L7 Pretend We´re Dead“ můžu jen doporučit, je velice povedený, nabitý informacemi, a mihne se v něm i Praha, když jí kapela v devadesátkách poprvé navštívila.
Každopádně několik dalších let skupina fungovala v „polo“ profesionálním režimu. Hrávaly primárně o víkendech, občas to prokládaly kratšími turné. V roce 2016 vydaly kompilaci rarit, cover verzí a živáků „Fast and Frightening“, ale skutečně novým materiálem byl až celkem slušný singl „Dispatch From Mar-a-Lago“ v roce 2017. V názvu se odkazuje na resort vlastněný Donaldem Trumpem, takže je zřejmé, o čem garáž punkrockově pojatý song bude. V roce 2018 pak kapela oznámila, že připravuje i plnohodnotnou desku. A skutečně, 20 let od poslední řadovky se v květnu 2019 představila novinka „Scatter The Rats“.
Album vydané na labelu Joan Jett Blackheart Records je příjemným překvapením. Po všech stránkách. Pod produkčním dozorem Norma Blocka a Nicka Launaye se zrodila nahrávka, která staví na více než slušném zvuku, je plná nostalgie, ale zároveň nesklouzává k patetičnosti, a je z ní cítit pohoda a dramaturgická lehkost. Evidentně vznikla, protože to tak celá kapela cítila a chtěla, a ne z nějakých zástupných důvodů. Pohoda v partě se přenáší i do jednotlivých songů, které znějí přirozeně a nenuceně. Jasně, nasazení už zdaleka není tak zběsilé jako za mlada, spíše se pohybujeme kolem středního tempa, ale nápady jsou pořád zajímavé. Kombinují opět vše, k čemu skupina v průběhu své kariéry přičichla. Máme zde grunge, alternativní rock, hard rock, punkové kořeny, a to vše okořeněné poctivou melodikou. Proti předchozí desce, které měla nevyrovnaný undergroundový zvuk, se zde opět ocitáme v „normálních“ vodách. Možná není revoluční, jen poctivý, ale to úplně stačí. L7 má svůj zvuk jasně zadefinovaný už 30 let, a fanoušci chtěli slyšet přesně tohle. Je to zřejmě i nejméně syrová nahrávka v jejich katalogu. Můžeme diskutovat, jestli by špetka špíny songy víc nenakopla, ale ani takhle to rozhodně neurazí. Potěší i vyrovnanost materiálu. Sice zde nenajdeme žádný výrazně vyčnívající hiťas na první dobrou, ale na oplátku nemusíme bojovat ani s podivnostmi. Prostě slušný matroš.
36 minut je pro tento typ muziky ideální délka, zejména když je kolekce „vata free“. Nenudí, hezky to plyne, někdy lehce přitvrdí, pak zase ubere. Dobře vybraný otvírák „Burn Baby“, houpavý pop grunge, nás nenásilně uvede do alba a zároveň představí všechny podstatné atributy nahrávky. Zvuk, styl, dramaturgii i tempo. Zmíním jen pár nejlepších songů, ale i ten zbytek je k nim kvalitativně blízko. Tvrdší grunge reprezentuje „Fighting The Crave“, naopak více do alternativního rocku je hozená „Stadium West“. A mixem těchto dvou stylů pak obdařily „Quija Board Lies“. Basačka Jennifer Finch bude zřejmě nevyléčitelná punkačka, což se projeví na jejím songu „Garbage Truck“. Punkrocková vypalovačka nese její typický rukopis. Přímočarý, žádné cavyky, agresivní, rychlý. Výborná je i uvolněná a pohodová „Holding Pattern“, které kombinuje hned několik melodických linek.
Vrátit se na scénu po 20ti letech absence není nic jednoduchého. Klobouk dolů, děvčatům se to povedlo na úrovni a s noblesou. Poctivý album od poctivé kapely. Od té doby už bohužel nic dalšího L7 nevydaly, na druhou stranu nás ale může těšit, že pořád aktivně koncertují. Aktuálně třeba v říjnu budou oslavovat 40 let od založení kapely. A co je taky důležité, oslovují i mladou generaci. V publiku je skutečně široké rozpětí fanoušků, od teenagerů až po boomery. Takže zbývá jen popřát zdraví a hodně sil, a snad ještě někdy zavítají i k nám do Prahy.
| 04.10.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
