L7 - Hungry For Stink

80%

Album „Bricks Are Heavy“ vystřelilo v roce 1992 L7 do pozice alternativních hvězd menšího formátu. Hrálo je MTV, deska se prodávala slušně a kapela se vezla na vlně zájmu o alternativní rock a grunge zvláště. Děvčata nebyly žádné barbíny, jely si dál svůj image drsných rockerek, které to umí pořádně roztočit. Na koncertě, i po koncertě. A když je někdo nerespektoval, nebála se ozvat. Slavnou se stala třeba jejich kontroverzní reakce na festivalu v Readingu koncem léta 1992. To byl rok, ve kterém se o legendární headline vystoupení postarala NIRVANA. Na menším stage, plném grungeových hvězdiček, byly odpoledne na rozpisu i L7. Od začátku bylo ale všechno špatně. Kapela nestihla mít zvukovku a trápily jí technické problémy. Přihlížející dav je pak začal zasypávat blátem, což dále prohlubovalo technické trable. Velice rychle se ale ukázalo, že trpělivost Donity není ani zdaleka nekonečná a ta se rozhodla vrátit úder. Šáhla do kalhot, což nebylo zdaleka tak jednoduché, jak to možná zní. Před koncertem totiž nemohla najít pásek, tak si je prostě k tělu přilepila lepící páskou. Po menším gymnastickém výkonu se jí ale nakonec cíl povedlo dosáhnout. Slabším povahám se předem omlouvám, ale jedná se skutečně o historickou rekonstrukci. Vytáhla svůj tampon a hodila ho do davu s jasným odkazem „Eat my tampon, fuckers“ (sežerte můj tampon hovada). Že to následně řešila všechna média asi není třeba zdůrazňovat. A když už byly v Británii, přidaly ještě jeden průšvih. Jedna z místních televizí si je pozvala do show jménem The Word. Samotná relace byla docela praštěná a dramaturgicky šílená. Už jen to, že si tam vedle nejpopovějších popařů pozvali i L7 zavánělo průserem. Kromě toho v rámci relace probíhala jakási anketa o nejhezčí mužské pozadí, takže se tam nonstop promítaly holé pánské zadky. A k tomu všemu ti pitomci jeli live. Tolik nahrávek na smeč pro Donitu nemohlo zůstat bez reakce. V průběhu hraní si nejdřív stáhla kalhoty na půl žerdi, s tím, že V-čko jí zakrývalo předek. Toulavá kamera jí hned začala zkoumat zezadu a velice rychle se ukázalo, že je na vostro. Po skončení songu dokonce na pár sekund odtáhla kytaru a i zepředu dokázala, že je skutečně baba. 

V listopadu 1992 pak L7 na prvním pražském koncertě předskakovali FAITH NO MORE. Turné bylo prakticky nekonečné a objelo celý svět. V roce 1993 se třeba účastnily Hollywood Rock festivalu v Rio de Janeiro a Sao Paolo v Brazílii. Byly tam považované za velké hvězdy, fanoušci je obklopili už na letiště, pak cestou do hotelu, kolem hotelu, cestou na stadion, cestou ze stadionu… Přísně organizované přesunu s ochrankou, to bylo něco nového, na to ze Států ani z Evropy rozhodně nebyly zvyklé. Koncerty na stadionech v Jižní Americe obecně jsou svět sám pro sebe. Kapacita zdejších fotbalových svatostánků v přímém srovnání odsuzuje ty naše do role lokací pro okresní přebor. A teď si představte (nebo se rovnou mrkněte na YT) těch 50-60+ tisíc fanoušků s místní mentalitou, když tam do nich L7 začaly valit ty svoje riffy. No šílenost. To byly časy, kdy se ještě na koncertech pořádně skákalo. Ne jenom pár první řad, ale kam oko dohlédne. Masakr. Když dnes vidím ten les ajfounů v rukách stojících mrtvol, tak je mi smutno.

Pomalu ale nastal čas připravit další desku. Kapela měla celkem jasnou představu. „Bricks Are Heavy“ splnilo cíl, ale L7 se chtěli vrátit do alternativnějších vod. Album mělo být špinavější a temnější. A méně hitové, ať už si pod tím představíme cokoliv. Kapela se za celou svojí existenci k popu nepřiblížila ani na hodně velkou dálku, takže to možná byla jen jejich paranoia. A schizofrenie zároveň. Protože prodávat hodně alb, hrát velké koncerty a zároveň zůstat v undergroundu se jaksi vzájemně vylučuje. Nahrávalo se doma v Los Angeles ve třech různých studiích. Kapela se ujala i produkce, ale pomocnou ruku poskytl i Garth Robinson známý pod uměleckým jménem GGGarth. Ten na rozdíl od studiového mága a hračičky Butche Viga vyznával spíše naturální přístup. Při práci s alternativními kapelami se snažil zachytit jejich přirozenou živelnost, tvrdost, surovost. Partička i při nahrávání přitahovala „zajímavé“ situace. V A&M Studios v tu dobu točili desku i MÖTLEY CRÜE, kteří si holky pozvali do své části studia, aby jim přehráli pár rozpracovaných skladeb. Stěny byly polepené nahotinkami z pánských časopisů, jak se na správnou chlapáckou kapelu sluší a patří. L7 pro to ale mnoho pochopení neměly. Pomsta byla sladká. Za pár dní recipročně pozvaly do své části studia nadržence z MÖTLEY CRÜE. Přivítaly je stěny plné nahatých chlapů z časopisů pro dámy. O dalších bližších kontaktech mezi kapelami jsem žádné informace už následně nedohledal.

Co se týče songwrittingu, holky se zde držely toho, co uměly nejlíp. Riffy, riffy, riffy, proplouvání mezi punkem, metalem, grungem a hard rockem, a navíc opět pár skvělých a zajímavých melodických konstrukcí. Energie mají pořád na rozdávání, hustí to do nás opět hlava nehlava. Je ale slyšet větší propracovanost písniček, materiál je pestřejší, vyhrály si se zvukem i s dramaturgií. Zemitější, k hard rocku tíhnoucí skladby reprezentovaly třeba singlovka „Andres“ nebo „Can I Run“. Zpěv byl zde relativně přímočarý, měl slušné melodické linky a i zvukově to nebylo přehnaně temné. Špinavější, old schoolově pojatý grunge nabídl „Baggage“ nebo i melodicky povedenou „Questioning My Sanity“. Horror-punk-metal pak v rychlém tempu servíruje „The Bomb“, nebo klávesy okořeněnou šílenost „Riding With A Movie Star“, kde jediným textem je právě název songu. Skvělý adept pro soundtrack do některého z Tarantinových ulítlých bijáků. Alternativní rock s překvapivě čistým zvukem servíruje „Stuck Here Again“. Typický tlakovač v nejlepších tradicích kapely přináší „Fuel My Fire“, která si bere tak trochu ze všeho. Tohle je přesně ten typ songu, který zapálí oheň v desetitisícovém davu pod pódiem. Perlou desky, trochu schovanou v hloubi playlistu je ale „She Has Eyes“. Perfektně vybalancovaný, lehce vláčný song na pomezí alternativního rocku a grunge, má neskutečnou atmosféru. Lehce naznačuje i směr budoucího vývoje kapely. Hodně nabroušený zpěv, plný zloby a naštvanosti, předvádí basačka Jennifer v „Shirley“. Fakt, že se můžeme na albu opět potkat se třemi různými hlasy, je osvěžující. Každá ze zpěvaček má trochu jinou barvu hlasu, jiný pěvecký styl, ale přesto drží jakousi imaginární linii, která to vše propojuje.

Album vychází v červenci 1994 a stává se nejúspěšnějším počinem v historii kapely. Kritiky jsou vesměs pozitivní, oceňují vyzrálejší výraz kapely. Přesto všechno je to zároveň i začátek konce pozitivního vývoje L7. Vydavatelství mělo větší očekávání, ženská verze NIRVANY ale nepřinesla platinové prodeje, dokonce se nevyšplhaly ani na zlatou desku, která se udělovala za půl milionu nosičů. Kapela si taky stěžovala na malou podporu vydavatelství. K čemu být u velkého labelu, když je nedokáže protlačit do playlistů velkých rádií a ani s marketingem se nepřetrhli. Třeba na putovní festival Lollapalooza se kapela „nechala“ pozvat sama. A opět velice netradičním způsobem. Organizátorům jednoduše poslaly fax s otázkou „Koho musí L7 vykouřit, abychom se dostaly na festival?“. Nevím jak proběhla jednání, každopádně kapela na festivalu hrála. Ale že by to byl nějaký triumf, to rozhodně ne. Vyfasovaly brzké odpolední sloty, každé vystoupení si musely vybojovávat pozornost publika. Když už hraní nebylo nic moc, tak v paření jely děvčata první ligu. Pravidelně žúrovaly zejména s kapelou Nicka Cavea, který na tom byl co se týče umístění v programu velice podobně, a taky z toho byl hezky frustrovaný. Začátek devadesátek byl ohledně dostupnosti drog zřejmě nejpříznivějším obdobím a kapely si rozhodně nic neodříkaly. Postupně ale přicházelo probuzení, nebo spíš tvrdá a bolestivá srážka s realitou. Šokem pro celou hudební scénu, a pro tu grungovou zvláště, byla smrt Kurta Cobaina. Na předávkování ale začali umírat i další kamarádi a vlna euforie se postupně začínala měnit v noční můru. A na scénu se už drali i nový interpreti, kteří se chystali ukončit pět minut slávy grungeového hnutí. Další mladá generace už měla evidentně dost těžkých, depresivních a introspektivních songů a chtěla se jen bavit. Nástup pop punku v čele s GREEN DAY byl nezastavitelný a jejich přijetí na festivalu diametrálně odlišné. Jak se to všechno dotkne L7 si povíme v dalším pokračování.

13.09.2025	Diskuse (0)	Tomáš