L7 - Bricks Are Heavy

90%

Příběh kapely L7 je plný divokých zvratů, úspěchů i neúspěchů, zániku i znovuzrození. Je to jedna z kapel, která nikdy neprodávala miliony nosičů, a přesto si vybodovala status legendy, který inspiroval jednu celou generaci hudebníků a další generace ji dokonce resuscitovala ze stavu klinické smrti, jen proto, aby dál žila, hrála a občasně i skládala nový materiál.

Ačkoliv by se podle zvuku kapela mohla klidně přiřadit ke scéně ze Seattlu, jejím domovským městem je Los Angeles. Tady se v polovině osmdesátých let potkávají Suzi Gardner původem z Citrus Heights v Kalifornii s Donitou Sparks z Chicaga. Obě divoké mladé slečny se pohybovaly na undergroundové scéně, kde se hudebně potkávalo punkové hnutí s nastupujícím hair rockem a metalem. K tomu byly aktivní i na artové scéně alternativních divadel, performancí a různých uměleckých vystoupení. V roce 1985 zakládají kapelu L7 se spoustou různých muzikantů střídajících se v rytmické sekci. Silný feministický nádech hlavních protagonistek určoval od začátku směřování a image skupiny. Energický crossover punk-rocku s tvrdým rockem a metalem postupně dozrál do zvuku ne velmi vzdáleného od paralelně vznikající grungeové scény. Děvčata měla od začátku jasno ve svých cílech – chtěli hlavně „rockovat“. Ničím nesvázané, bez hranic, plné energie, naštvanosti a své pravdy, za kterou hodlaly bojovat. Bez make-upu, v roztrhaných hadrech, neustále v pohybu, při koncertech jely nonstop headbanging, kopaly nohama, skákaly po pódiu, prováděly crowdsurfing a do toho sázely tvrdé riffy a drsný zpěv. Podobně jako jejich oblíbenci MOTÖRHEAD kombinovaly punk s metalem, ale přidávaly k tomu hodně špíny a zemitosti, něco na pomezí grunge a sludge metalu. Ještě ale nemáme zformovanou finální sestavu. 

Důležitým impulzem bylo připojení basačky Jennifer Finch v roce 1986. Ta předtím fungovala v kapele SUGAR BABYDOLL spolu s Courtney Love, ale zejména jako rodačka z Los Angeles disponovala širokou síti známostí v hudebním podhoubí. Díky tomu začala kapela pronikat do dalších klubů, vytvářet si kontakty na další kapely a postupně se etablovat na scéně. V roce 1988 pak nahrává první desku, ještě s původním bubeníkem Royem Koutskym (že by české kořeny?) pod názvem „L7“. Vychází pod nezávislým labelem Epitaph, který založil kytarista BAD RELIGION Brett Gurewitz. S nimi pak jeli i svoje první turné. Album je syrové, ale už na něm probleskuje tvar, do kterého se kapela bude postupně formovat. Po dalších rošádách na pozici bubeníka se tam nakonec pevně usadila další rodačka z Chicaga Demetra Plakas. A s ní jakoby zaklapla poslední chybějící kostka do skládačky. Na scéně máme novou vycházející hvězdu. Kvarteto děvčat, které jsou punkerky, ale hrají hard rock. 

Začátkem roku 1990 se kapela přes svoje kontakty objevila i v Seattlu, kde sídlilo legendární nezávislé vydavatelství Sub Pop, jehož katalog měly slušně naposlouchaný. Stylově v této době na toto místo zapadly dokonale. S další legendou, producentem Jackem Endinem, pak zde nahrály druhou desku „Smell The Magic“, kterou vydal právě Sub Pop. Přesto, že se pořád jedná o silně nezávislou produkci, představuje deska už kapelu blízkou finální podobě. Zarezonovala i u hudebních kritiků. Poprvé se s ní pak skupina podívala do Evropy, kde otevírala pro NIRVANU, jedoucí turné k „Bleach“. Pomalu se blížíme ke třetí desce, která bude znamenat skutečný průlom a důležitý milník v kariéře kapely. Ještě předtím ale kapela opět změnila label. Upsala se Slash Records, což byl sice taky nezávislý vydavatel, ale měl distribuční smlouvy s velkými hráči. A to právě děvčata potřebovala. Jejich ambicí bylo růst, prodávat hodně alb, a na to potřebovaly mít v zádech label, který je podpoří marketingově, dostane je do médií, zajistí koncerty a vytáhne je z undergroundu. Fajn, jede se nahrávat. V roce 1991 kapela zamíří do Smart Studios v Madisonu ve Wisconsinu. Kdo že tady už na ně čeká? Butch Vig. Ten právě dotočil s NIRVANOU „Nevermind“, která měla už zanedlouho změnit hudební historii. A v Madisonu s ním nahráli svůj debut i SMASHING PUMPKINS. Konečně tak L7 mají možnost natočit kvalitní desku, která je může připojit k mohutné lavině alternativní muziky, valící se ze všech stran nezadržitelně do mainstreamu.

Než se dostaneme k muzice, ještě se podívejme, jak L7 viděly samy sebe. Ačkoliv jsou tady tendence řadit je k „riot grrl“ hnutí, jejich feminizmus nebyl řekl bych útočný a agresivní, spíše realistický. Ano, byly čistě ženská kapela, ale ony to nebraly jako záměr, prostě se to stalo. Co je extrémně vytáčelo bylo neustálé srovnávání s mužskými kapelami a dotazy, jaké je to být v ženské kapele. Pro ně to byla prostě kapela. Chtěly se bavit, chtěly dělat bordel, chtěly, aby se řešila jejich hudba a ne to, co mají v kalhotách. Byly tvrdé a byly cool. Donita třeba záměrně hrála na Gibsonu Flying V, což nebyla běžná volba pro kytaristky něžného pohlaví. Ona ale i tímto demonstrovala, že se plně vyrovnají mužským kapelám. Co si budeme nalhávat, v osmdesátkách byla tvrdá rocková muzika mužskou doménou a na holky se koukalo s velkou nedůvěrou. Když už, tak měly být vystajlované a v minišatech se kroutit kolem mačo chlapáků s kytarami. Co se týče zpěvu, pokrývaly ho společně Donita a Suzi, a některé songy dokonce zpívá i basačka Jennifer. Stejně jako muzika, ani zpěv není žádné romantické sladké hlazení uší. Právě naopak, holky se nebojí do toho pořádně opřít. Zejména Donita pak má vysloveně drsný hlas, který bychom čekali spíše u 50+ leté vyžité alkoholičky, která dává 2 až 3 krabičky cigaret denně. A to jí v době vydání alba nebylo ještě ani 30. Jejich image pak dokonale negovala jakékoliv pokusy z nich dělat hezké, slušné a hodné holky. Samy říkaly, že nejsou THE BANGLES, proto tak ani nemůžou vypadat. Roztrhané hadry, šíleně barevné vlasy, zásadně bez make-upu, spíš s různým „bojovým“ malováním, těžké boty, flanelky. Něco mezi grunge a hororovou estetikou WHITE ZOMBIE.

Takže nahráváme. Butch je machr a začátkem devadesátek byl vysloveně expert na to, jak undergroundovou partu nahrát a vyprodukovat do stavu, kdy bude mít slušný a technicky kvalitní zvuk a zároveň si zachová svůj alternativní rodokmen. Kdyby jste si ze zvědavosti na YT našli původní Butchův mix „Nevermind“, než ho ještě dostal k masteringu Andy Wallace, bude to často velice blízko právě „Bricks Are Heavy“. Pořád je to patřičně syrové, ale Butchovy oblíbené profi triky, jako zdvojené hlasy nebo kytarové party, overdubbing a ostrý a jasný mix, posunuly nahrávku do výrazně vyšší kvalitativní ligy proti prvním deskám. Protože Butch miloval zvuk bicích ze Sound City Studios v Los Angeles (a kdo ne?), první část nahrávání proběhla právě tam. Za 3 dny se nahrály bicí, ale to bylo maximum, co si z rozpočtem mohly dovolit a zbytek se pak točil už v Madisonu. Ale ani geniální producent by z ničeho bič neupletl. Děvčata přišla na nahrávání se sadou skutečně povedených písniček. Kombinují přímočarou melodiku, agresivitu, ironicko-sarkastický humor a hlavně jsou velice úderné a přímo si říkají o pořádnou melu pod pódiem při živém provedení. Ne že by na prvních dvou albech neměly dobré songy. Měly, ale vždy to bylo pár výjimečných kousků ukrytých v jinak průměrné sbírce. Aktuální kolekce je vyrovnanější, vyzrálejší a propracovanější. Tam, kde děvčata ubrala na animální ukřičené agresi prvních desek, teď přidala na více zpěvných a zemitěji pojatých válech.

Album odpálí ve svižném metalovém tempu „Wargasm“. Kytary brousí poctivé riffy, ale nejsou zbytečně přepálené ani nepříjemně ostré. Parádní jsou bicí. Jednak se mi líbí styl hraní Demetry, která se nebojí přechodů a řeže do nich celkem agresivně, a taky jsou v mixu hezky vytažené a ženou songy kupředu živočišní sílou. Dvojka „Scrap“ pak ukazuje novou stránku tvorby L7. Příklon k hard´n´heavy, střední tempo, valivé riffy. Tohle já můžu. První singl z alba, „Pretend We´re Dead“, zůstává zřejmě jejich největším hitem a průnikem do mainstreamových hitparád. Jednoduchý a přímočarý song s jasným riffem, líbivou melodikou a ležérním zpěvem je takový pop-grunge kde všechno funguje. Ten typicky devadesátkový zvuk bicích, se suchým rytmičákem a parádně dunivými kotly, kde při přechodech podvědomě slyším, jak se celá souprava otřásá, bože to je krása. Na ranné SOUNDGARDEN dá vzpomenout „Diet Pill“. Těžký a tvrdý riff, přes který druhá kytara sází krátká sólička, bublavá basa, mohutné bicí, to je grunge jak z učebnice. Naopak k ranné NIRVANĚ má blízko „Everglade“, kde je více cítit punkrocková estetika. 

Rychlá, garáž punkrocková „Slide“, je reminiscencí na první dvě alba. S dobrým zvukem je to ale výrazně lépe poslouchatelné. „One More Thing“ je jen průměrná, i když vůbec ne špatná, ale nechá vyniknout hlas Jennifer, který je naopak velice pevný, silný a výrazný a možná je škoda, že nezpívá víc písniček. „Mr. Integrity“ přináší zmutovaný grunge surf rock s hororovou atmosférou. Další slušný song do set listu bez větších ambicí. Zato „Monster“ je skutečné monstrum. Brutální basové intro, drsný zpěv Suzi, kytary opět více laděné směrem k metalu, jasná hitovka. V úvodní scéně filmu „Natural Born Killers“ (Takoví normální zabijáci) se v malém motorestu vedle pouštní silnice do hlavních hrdinů, páru zabijáků / milenců, začne montovat několik buranských rednecků, kteří ale brzy zjistí, že se ocitli na „Shitlistu“ a jejich pozemské dny jsou u konce. Tvrdý grunge je skvělým podkresem pro jejich postupnou likvidaci. Divoká závěrečná „This Ain´t Pleasure“ v MOTÖRHEAD stylu je slušným ukončením skvělého alba.

Album se po vydání v dubnu 1992 setkalo s pozitivním přijetím a prodeje přesáhly 300 tisíc kopií. Samozřejmě přestup kapely z undergroundu do (alternativního) mainstreamu se nelíbil všem, a někteří fanoušci jim to úplně neschvalovali. Na druhou stranu se kapele otevřela možnost oslovit posluchače nové a nakopnout svojí kariéru. O tom všem si povíme v příštím pokračování...

31.08.2025	Diskuse (5)	Tomáš