L7 - Beauty Process: Triple Platinum
Nevzpomínám si, jestli jsem L7 v devadesátkách zaregistroval, nejspíš jsem na ně někde na MTV narazil. Ale velice dobře si pamatuji, že prvním albem L7, které jsem slyšel bylo právě „The Beauty Process: Triple Platinum“. A byla to láska na první poslech. Doteď ho považuji, spolu s „Bricks Are Heavy“, za jejich nejlepší desky. Ukázalo, že v kapele je pořád potenciál pro rozvoj. Nerodilo se ale lehce. V roce 1996 zamířily L7 opět do studia, aby nahrály svou pátou desku. Kočovný život hudebníků, roky neustále na cestách, užívání si života a opojných látek plnými doušky, si ale začal vybírat svou daň. Po zahájení studiové práce toho měla basačka Jennifer Finch najednou všeho dost a skončila. Už v průběhu posledního turné před nahráváním se postupně zhoršoval její psychický stav, na pódiu měla pravidelné záchvaty vzteku a poslední kapkou pak byla smrt jejího otce, se kterým měla velice blízký vztah. Jednoho večera ve studiu proto zbytek kapely našel jen krátký vzkaz na kousku papíru, že končí a chce se vrátit na vysokou. Co teď? Cesty zpět už nebylo. Conway Recording Studios v Hollywoodu i Sound City v Los Angeles byly zaplacené, vše už bylo rozjeté, muselo se improvizovat. Část basových linek proto nahrála Donita Sparks, s částí vypomohla narychlo najatá Greta Brinkman. O produkci se tentokrát spolu s kapelou postarali Rob Cavallo a Joe Barresi. Zřejmě i díky tomu je album docela pestré a zároveň disponuje velice hezkým a čistým zvukem, kterým se kapela přiblížila k mainstreamovému alternativnímu rocku. Jestli Butch Vig dokázal v roce 1992 kapele vykouzlit skvělý „nezávislý“ zvuk, technicky na úrovni, ale přitom jasně alternativní, tady se šlo ještě o krok dál. Všechny nástroje krásně čitelné, zvuk plnotučný, velký a ambiciózní. Můžeme si všimnout i mírného zpomalení. Materiál je propracovanější, ustoupilo se z prvoplánové agrese a nasrání a více se vyhrálo s atmosférou, dramaturgií a melodikou.
Ztřeštěné intro, kolovrátkově opakující název alba na pozadí rozhárané zvukové koláže, je podivné a možná i trochu zbytečné. Ale fajn, protrpěli jsme ho, a teď už začíná zábava. „Drama“ je poctivý grunge s kvalitním a mohutným zvukem. Je tvrdá, ale zároveň i hravá a odlehčená. Slušný riff, výborná basa, šlapající bicí, není prostor pro stížnosti. Zaslechneme zde vše od MELVINS, MUDHONEY, NIRVANY, SOUNDGARDEN až po TAD. A pořád jsou to v první řadě typické L7. To se ale rychle změní v následující „Off The Wagon“. Alternativní rock devadesátkového střihu je v katalogu kapely překvapivě „měkkou“ skladbou, ale bez debat opět kvalitativně výborný. Skočný rytmus a vtíravá melodika nás pohltí na první dobrou. A zase zpět do tvrdších vod. „I Need“ přináší trochu špinavější zvuk a svou přímočarostí nám opět nedává na výběr, je to prostě skvělý headbanger. V jízdě nahoru dolů pokračujeme romantickou „Moonshine“. Jestli už máme za sebou tři skvělé skladby, tuto můžeme bez obav označit za geniální. Zní asi jako by se potkali PIXIES a THE SMITHS, vokální harmonie jsou okouzlující, vlastně i samotná hlavní melodická linka je perfektní. Není zde ani špetka agrese typická pro tvorbu L7, ale proč taky. Tohle je alternativní rock nejvyšší kvality. Výborná je i potemnělá „Bitter Wine“. Pomalejší skladba s gotickým nádechem se líně převaluje v hypnotizujícím oparu, ve kterém vynikají zejména dopředu vytažené dunivé bicí. „The Masses Are Asses“ už podle burcující názvu naznačuje nějakou divočinu. Je to klasická oldschoolová L7 písnička vystavěná na dynamickém kontrastu klidnější sloky a výbušného refrénu. Vynikající je zejména Demetra, jejíž přechody před nástupem refrénu jsou prostě boží. Ne že by ty ostatní byly špatné, v tomto songu se prostě vyřádila parádně. Oldschoolově pokračuje i „Bad Things“. Garáž rock s jasným tahem na branku mi evokuje zběsilou jízdu pouští, bez zábran, bez pravidel, bez cíle. A pak brzda a zpomalení do „Must Have More“, typické těžkotonážní valivé nemelodické věci ve stylu ranných SOUNDGARDEN. „Non-Existent Patricia“ spadá opět do kategorie geniálních songů. Pomalý a jemný rozjezd ve stylu zasněných JANE´S ADDICTION, při kterém ale podvědomě tušíme to napětí, to pnutí, to že dříve nebo později někomu bouchnou saze. Ano, bouchnou, relativně brzo a to celé kapele. A pak už se to krásně přelévá mezi psychedelickým rockem a alternativním metalem. Pojivem mezi těmito krajními polohami je hypnotická basová linka, která jako kluzký had proplouvá všemi zvukovými kapitolami. Hloubavá, téměř akustická „Me, Myself & I“ možná není světoborná, ale zajímavost jí upřít nelze. Jak podivně album začalo, stejně podivně i končí. „Lorenza, Giada, Alessandra“ zní jako nějaké nedopracované demo, kde nám chybí text, i refrén, a máme v podstatě jen základní riff, který kolovrátkově opakujeme dokola. Aby to teda bylo trochu zajímavější, tak to alespoň postupně zrychlujeme. Na b-side bez pardonu!
Když si teda odmyslíme intro a závěr, máme před sebou velice vyrovnaný materiál. Jsou zde jak typické L7 skladby, kapela se ale pouští i na nová teritoria. A je ve vynikající formě, zejména když si uvědomíme, že v průběhu natáčení přišla o důležitou členku party. I zvukově je album zajímavě vybalancované, když se otevřené hlásí k odkazu grunge, ale zároveň ho intenzivně fúzuje s aktuálním alternativním rockem.
Nespokojenost vydavatelství s prodejními čísly u předchozích alb vyústilo v podivně schizofrenní situaci, kdy firma pro nahrávání alba investovala do kvalitních studií a kvalitních producentů, ale zároveň od začátku prakticky nevěřila v úspěch, což se projevilo například vydáním jen jednoho singlu a minimální mediální podporou. Každopádně po vydání desky a s blížícími se koncerty bylo potřeba ještě dořešit neobsazený post basové kytary. Finálním řešením bylo připojení Gail Greenwood, basačky z indie rockových BELLY, kteří se rozpadli rok předtím. Vzhůru na turné. První část byla ambiciózní. Kapela předskakovala v Americe 8 týdnů na šňůře MARILYN MANSON, kterým v té době raketově rostla popularita. Komerčně ale album opět nezlomilo prokletí a prodeje byly znova jen velice průměrné. Vydavatelství postupně ztratilo o kapelu zájem, až se nakonec děvčata ocitla bez smlouvy. Kruh se uzavřel, byly znova na začátku, bez podpory, bez peněz, zpátky v DIY kultuře. Byly to však bojovnice a nehodlaly se vzdát.
| 20.09.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
