KORN, ARCHITECTS, PIXEL GRIP - Praha, O2 Aréna, 16.listopadu 2026
Stray: Pražská O2 aréna hostila v pondělí koncert KORN. Z redakce jsme akce tudíž využili k dalšímu setkání v počtu čtyř. Koncertní návrat jedné z nejvýraznějších a nejvlivnějších kapel, jaké vzešly z alternativní metalové exploze devadesátých let, se pro mne stal tím magnetem a důvodem k návštěvě akce. Současné evropské turné KORN navíc připomíná třicet let od vydání druhého alba „Life Is Peachy“. Jen dodám, že společnost jim na turné dělají britští metalcoristé ARCHITECTS a chicagští elektronici PIXEL GRIP. A jestliže už samotné složení tohoto turné slibovalo zajímavý žánrový průřez, výsledný večer nabídl ještě něco navíc: dle mého poměrně názornou demonstraci rozdílu mezi moderně koncipovaným metalovým představením se zvukovými podkresy a celkovým metalcore tlakem, a koncertem nadgenerační devadesátkové legendy, která má svůj výraz tak hluboko pod kůží, že jej nepotřebuje podepírat zvukovými podkresy, technologickou výpomocí a tlakem.
Co mne překvapilo? Přestože KORN byli od roku 2022 studiově neaktivní kapelou a obě jejich alba z posledních deseti let vlastně považuji za jejich nejslabší nahrávky, tak O2 aréna byla hlavně díky nim ten večer zaplněná doslova až po střechu. Taková návštěvnost je sama o sobě důkazem, že KORN nejsou pouze nostalgickou kapelou pro generaci nu-metalových fans, která dospívala na přelomu tisíciletí, ale jejich jméno má stále značnou přitažlivost a pražský večer tohle potvrdil. Osobně se zde na rozdíl od některých kolegů vyhnu invektivům na kvalitu zvuku, protože ze zkušeností vím, že v každé části rozlehlé pražské haly musel působit výsledek tak trochu jinak. U nás na ochozu v téměř protilehlém oblouku od pódia to nebylo zřejmě nejhorší, byť v případě ARCHITECTS šlo daleko spíše o přeřvané vystoupení, než o nějaký zvukový zážitek oplývající čistotou. Teď již však na chvíli předávám slovo prvnímu kolegovi, kterým je Gazďa.

Gazďa: S chlapci z redakce jsme si dali sraz v 18:00, což se nakonec ukázalo jako příliš brzké setkání. Ještě dva dny před akcí ale nebyl schopen organizátor Live Nation na svých stránkách, sociálních sítích ani webu arény, oznámit časový harmonogram akce. Vzhledem k tomu, že už jsem kvůli stejnému pořadateli nedávno přišel o předkapelu, chtěl jsem být na místě radši dřív. Co Obscure nebo Pragokoncert zveřejňují vždy s dostatečným předstihem, to prostě Největší světová koncertní agentura nedokáže. Fanoušci Fuck Off – pěkně zacálujte, ale pořádně vám ani neřekneme, kdy máte přijít. Hrozný přístup, a to jsem Pražák... Když si někdo jinde po republice chce předem domluvit třeba dřívější odchod z práce, aby stihnul koncert, co má jako dělat? Sledovat neustále web nějaké nablblé agentury, aby na poslední chvíli milostivě zjistil informace, na které má jako platící zákazník nárok? Půvabná byla diskuse s chatbotem na stránkách O2 Areny, který mi v sobotu večer (koncert byl v pondělí), sdělil, že program neví a sám dodal že „chápe, že to je opravdu nepříjemné, protože člověk potřebuje plánovat“. Škoda, že to ví jen chatbot, ne samotný pořadatel.
Příjemným překvapením pro mě bylo elektronické trio zpěvačka-DJ-bubeník nazvané PIXEL GRIP, hrající něco jako dark wave synth electropop. Potemnělá scéna, ze které se hrnuly tu více, jinde méně libé zvukové vlny. Ke zbylým kapelám se stylově elektronika z Chicaga příliš nehodila, ale šlo o intenzivní zážitek s hudbou, se kterou nemám tolik zkušeností. Nejlepší byla závěrečná hopsavá skladba „The Beat is Coming for You“, kterou z původních třech minut pořádně protáhli a okořenili improvizacemi.

O první přestávce se zvukař ukázal jako pořádný kokot, když podkresovou hudbu vyhulil na maximum a ani se neobtěžoval ji nějak seštelovat. Během pauzy, kdy má člověk šetřit tělesný aparát na další živou nálož, si nešlo ani povídat. Není nad to, když se vám do ušních bubínků zařezává „Battery“ s vytaženými výškami a není kam utéct. Jako pořádný kokot se zvukař ukázal i během následujících ARCHITECTS, kdy šla intenzita dále nahoru a bylo nutné utěsnit si uši hajzlpapírem, jinak se nedalo to běsnění vydržet. Ještě že tuhle kapelu tolik nemusím, jinak bych byl asi zoufalý. Ale vztek mnou zmítá ještě teď, když ty řádky píšu. Jemný bílý harmasan naštěstí zafungoval i na pro něj nezvyklém místě, takže jsem mohl ve víceméně zenové poloze pozorovat obří moshpity a lidský popcorn, ve který se proměnila první polovina sálu. Část mládežníků přišla zjevně i na tyto dnes tolik módní metalcoristy. Mám je docela naposlouchané a Britové disponují smyslem pro zpěvnou melodii, ale láskou k těmto sladkobolným popinám obaleným do rádobydrsnosti skrze break beaty a řev asi nikdy nezahořím. Relativně nejvíc jsem si v těchto podmínkách užil asi songy „Doomsday“ nebo „Deep Fake“, které mi přijdou jako ty výraznější od britské čtveřice.

Stray: Úvodní půlhodina patřila chicagské trojici PIXEL GRIP. Jejich kombinace industriálních prvků a taneční elektroniky představovala poměrně výrazný kontrast k tomu, co poté následovalo. Nebyla to úplně obvyklá volba před dvěma kytarově orientovanými kapelami, ale dramaturgicky přinesla večeru určitou pestrost. Jakkoliv zpěvačka poskakující v přítmí za zvuků pouze kláves a bicích (opravdu nikde žádné kytary ani basa) u mne vyvokávala spíše otázky, proč si velké kapely stále berou za předskokany někoho, kdo je nemůže ohrozit ani kdyby za nimi stálo ozbrojené komando iluminátů či ufonů.
Britští ARCHITECTS nastoupili s ambicí předvést, proč dnes patří k nejvýraznějším jménům současného metalcoru. Sam Carter a spol. disponují dostatečně silným repertoárem, výraznou pódiovou prezentací a skladbami, které jsou pro velké koncertní prostory jako stvořené. V jejich případě čekejte moderní hymny s nabombenými refrény a také deathcoreově nagroovované bouchance, nikoliv jemné kytarové vyhrávky. Čitelnější pasáže se nesly v režii klávesových zvuků a podkresů, z nichž pak kapela organizovala výpady do nařvanějších refrénů. Úvodní „Whiplash“ okamžitě vyzvala publikum k pohybu a kapela se následně opřela o osvědčené položky jako „Doomsday“, „Animals“, „Broken Mirror“ nebo „Seeing Red“. Nechyběla ani „Everything Ends“, kterou Carter věnoval své manželce a lidem potýkajícím se s psychickými problémy. Přestože ARCHITECTS předvedli profesionální výkon, jejich koncert měl jednu podstatnou slabinu. Vysoká míra předem připravených zvukových podkladů a elektronických vrstev místy vytvářela dojem, že sledujeme spíše dokonale zrežírovanou reprodukci studiové předlohy než živou kapelu, která si vystačí především s vlastním muzikantským vkladem. Nejde přitom u mne o odmítání moderních technologií. Metalcore je žánr, který s elektronikou, samply a orchestrálními vrstvami přirozeně pracuje. Jenže existuje hranice, za níž se pomocný prostředek stává příliš důležitou součástí výsledného zvuku. A právě tady se ARCHITECTS podle mého názoru nechtěně dostávali do méně přesvědčivé polohy. Jejich vystoupení mělo energii, tah i patřičnou vizuální intenzitu. Jenže ve srovnání s hlavními hvězdami večera působilo poněkud uměle. A to je v kontextu tohoto koncertu docela zásadní zjištění. Ještě než řeknu své stanovisko ke koncertu KORN, předám slovo dalším dvěma svým kolegům - Pekárkovi a Mauglímu.

Pekárek: Na podobně velké akci jsem byl doslova párkrát v životě. Nelákají mě. Když se však naskytla příležitost zajít s kluky z webu na KORN a současně se otevřelo volnočasové okénko, dlouho jsem neotálel a vyrazil. Z kapely v podstatě nenáviděné se u mě americké nu metalové ikony totiž propracovaly až k respektované instituci, která se dlouhou dobu snažila sympaticky posouvat a překvapovat. S bubeníkem Rayem Luzierem pražské Outůčko spolehlivě rozstřelili neutuchajícím přívalem svých zemitých hitů. Těžko vybírat favority. KORN mohli hrát klidně řadu dalších hodin a kvalita jejich vystoupení by neklesala, tak vyrovnaným a zároveň rozsáhlým materiálem disponují. Svůj set navíc dokázali ještě vygradovat. Podle mě zafungovala mimořádně silná energie pulzující z vnímavého a vděčného publika. Koncertu také dost pomohl sice silný, ale dobrý sound, jehož parametry padly příslušné hudební produkci jako ulité. Mohutné nazvučení bicích středním tempům nevadilo, postupně se vystříbřila i kytarová stěna, zatímco baskytara nedrtila nad nezbytnou míru. A zpěv? Davis přesvědčivě utáhl celý koncert až k závěrečnému vyvrcholení. Chytrá kombinace vizuálních projekcí vše podtrhovala. Na sklonku kariéry a v takové formě! Klobouček, pánové. Co se týče předkapel, ARCHITECTS na mě byli dost popoví, ve výsledku jsem měl pocit, že poslouchám metalovější LINKIN PARK. Kytary se mi zdály poněkud prázdnější, ale třeba byl problém jen ve zvuku. Ohlas měli slušný a určitě si ho svým profi výkonem zasloužili. PIXEL GRIP bohužel hráli hudbu, která jde úplně mimo mě. Formálně asi OK.
Mauglí: Ohledně předkapel v krátkosti asi tohle. PIXEL GRIP spustili chladný mix elektroniky se synth-popem, kdy při absenci strunných nástrojů poskytoval občasné závany lidského tepla pouze dívčí hlas jejich vokalistky. Naproti tomu ARCHITECTS stavěli masívní hlukové stěny doprovázené řevem, ze kterých pak vyjížděly zpívánkové refrény, určené nejspíš náctiletým fanynkám. Stylově se s oběma předkapelami absolutně míjím a co se invence týče, nepředvedly nic, co by mělo šanci můj postoj změnit. A korunu tomu nasadil nepříjemně uchrčený a hlavně brutálně přehulený zvuk. Nezbylo mi, než si na ochranu před tímto zvukovým terorem aplikovat do uší vycpávky z ubrousku. Po nástupu hlavních protagonistů KORN nastalo úlevné poznání, že nepříčetného pseudo-zvukaře vystřídal člověk při smyslech a ryzí profesionál. Už od první skladby byl sound nesrovnatelně kvalitnější a během dalších dvou až tří songů se přiblížil k dokonalosti. Nejsem skalním fanouškem KORN, ani nu-metalu obecně, ale tady bez výhrad platí rčení, že nezáleží na nějakých škatulkách - muzika je buď dobrá a nebo špatná. A tady promluvila kvalita ve všech parametrech. Výborný zpěv Jonathana Davise, nanejvýš přesvědčivé instrumentální výkony ostatních hráčů, především pak mistra Luziera za bicími, a to vše doprovázeno působivými vizuály na projekční stěně.

Stray: Krátce po půl desáté večer přišla chvíle, na kterou většina návštěvníků čekala. KORN zahájili koncert skladbou „Its On!“ a od prvních okamžiků bylo zřejmé, že tentokrát bude hlavní pozornost patřit především hudebníkům samotným, nikoliv zvukovým a vizuálním efektům. Na rozdíl od ARCHITECTS působili KORN mnohem přirozeněji a uvěřitelněji. Jejich zvuk nebyl tolik závislý na umělých podkresech a předem připravených vrstvách. Základní charakter vystoupení vytvářela kapela vlastními silami. Jonathan Davis zůstává v jejich středu mimořádně osobitou postavou. Jeho vokální projev, zvláštní frázování, přechody mezi melodickým zpěvem a charakteristickým expresivním výrazem jsou velmi specifické. KORN se navíc po celou dobu své pouze 75 minut trvající show nemuseli uchylovat k nějakým komplikovaným pódiovým trikům. Minimalistická avšak moderní vizuální stránka byla sice promyšlená, včetně pohyblivého stropního panelu a projekcí, ale zůstávala v roli doprovodného prostředku. Středobodem dění byla nestárnoucí kapela.
Výběr skladeb se opíral nejčastěji o nejstarší období devadesátkových alb. Ostatně třicetileté výročí druhého řadového alba „Life Is Peachy“ k tomu přímo vybízelo. Vedle novější skladby „Reward the Scars“ dostaly prostor především prověřené kusy. Nejlepší dle mého byla znamenitě jedoucí „Got the Life“ z roku 1998, při které do rytmu tleskala celá hala. Tohle bych čekal spíše u koncertů kapel jako BON JOVI, SCORPIONS nebo JUDAS PRIEST, opravdu mne tedy překvapilo, že něco podobného zažiji zrovna u koncertu KORN. Neméně zdařile působil úvodní vál z alba „Untouchables“, song s názvem „Here To Stay“, nebo bagroidní vypalovačka „Did My Time“, ve své době podporující soundtrack k filmu o Laře Croft s Angelinou Jolie v hlavní roli. Zde byly riffy Heada a Munkyho opravdu masivní. Jinak bubeník Ray Luzier je dokonalé monstrum, což dokazoval každým jedním momentem.

Velký ohlas vzbudil i oblíbený hit tuzemského publika, poměrně odrhovačkový song „Coming Undone“. Ani skvělý hit „Twisted Transistor“, zahraný ten večer v přídavku, takový ohlas neměl. Skladbami jako „A.d.i.d.a.s.“ kapela připoměla třicetileté výročí svého výše zmíněného druhého alba. Podstatná se mi jevila i stěžejní bomba z debutové desky, skladba „Blind“, díky které KORN v roce 1994 vlastně prorazili do velkého hudebního světa. Závěrečná část večera pak patřila fenomenálním hymnám nejslavnější etapy, konkrétně „Falling Away From Me“ a „Freak on a Leash“. Právě druhá jmenovaná představovala příznačnou tečku za koncertem, který se mohl opřít o skutečně silný seznam skladeb ze starší poloviny diskografie. Zajímavý okamžik značilo uvedení skladby „Shoots and Ladders“ prostřednictvím skotských dud, na které hrál zpěvák Jonathan Davis a potvrdil, že je nejn vynikajícím zpěvákem, ale i showmanem.
Gazďa: Stray má ke KORN výrazně lepší vztah než já. Pro mě byli v devadesátkách synonymem všeho toho, co bylo tehdy s metalem špatně, a i hlavním původcem někdejšího žánrového marastu. Za ta desetiletí jsem si jen zvyknul, že existují, ale tenhle vyskákaný hip hop s kytarami prostě není nic pro mě. Přišel jsem se tedy jen ze zvědavosti podívat na koncert jedné neoblíbené legendy. A musím uznat, že vystoupení to bylo parádní. Nepamatuju, kdy jsem naposledy zažil tak bouřlivou atmosféru u tak velkého prostoru, jakým je plná O2 Arena. Od začátku se do toho šláplo naplno a Argentina jela nejen pod pódiem, ale po celém sálu. Vzhledem k věkovému složení publika, kde převládali čtyřicátníci a mladší, měl sál energie na rozdávání a bylo úžasné ji více než hodinu nasávat. Překvapilo, jak nahlas jindy zakřiknutí Češi zpívali nejen refrény, ale někdy i celé sloky písní. Hala se proměnila v jeden bouřící kotel, který bublal a prskal po celou dobu koncertu. Kde se tohle nadšení vzalo? Vždyť před čtyřmi lety roztáčeli KORN jen sportovku na Výstavišti a v roce 2017 Forum Karlín. Dnes vyprodaná bouřící O2 Arena. Chvílemi jsem měl pocit, že jsem na nějakém obřím kmenovém shromáždění, kde všichni v rámci dobře secvičeného rituálu pohupují těly a mrskají hlavami pod taktovkou rady starších na pódiu. Pomohlo i vyvážené ozvučení. Blbec za mixážním pultem byl zjevně nahrazen někým se skutečným smyslem pro tuhle práci a zvuk byl sice nahlas, ale na snesitelném stupni a byl patřičně vyladěn. Orgastického závěru pak večer dosáhl během přídavků v podobě největších hitů „Falling Away From Me“, „Blind“, „Freak on a Leash“ a také mé vůbec nejoblíbenější skladby kapely, kterou je chytlavá „Twisted Transistor“.

Stray: Rozdíl mezi ARCHITECTS a KORN spočíval především ve schopnosti druhých udržet si vlastní, osobitý a nezaměnitelný projev, který by nebyl semletý bůhvíjak přehnanou rolí všech těch módních efektů. U KORN zůstávalo vše podřízeno hudbě, songům, o kterých nikdo nepochyboval, že jsou jejich. Američané působili vlastně jako takový mileniální BLACK SABBATH pro celou grooveovou generaci, živelný organismus se specifickým soundem a vynikajícím frontmanem, zatímco u vystoupení (až na Sama Cartera) docela sterilních ARCHITECTS člověk opravdu pochyboval o nutnosti přítomnosti jednotlivých instrumentalistů. Síla KORN se ukázala v jejich osobitosti, zkušenostech a skladbách, které mají i po skoro třiceti letech stále velkou schopnost oslovovat mladé lidi.
V reportu použity pouze fotografie z oficiálního FB profilu kapely KORN.
| 19.11.2026 | Diskuse (0) | Redakce |
![]() |

