KATATONIA, EVERGREY, KLOGR - Praha, Palác Akropolis, 21.listopad 2025

Přestože personálně obměněná švédská KATATONIA svým nejnovějším albem ne úplně přesvědčila, pořád jí mám zařazenou mezi skupiny s originálním vyzněním a pojetím tvorby. Jejich koncert rozhodně shlédnout neuškodí, protože nabízí aktuální vhled do prostředí atmosférického metalu. Na evropském turné jim nyní sekundují krajané EVERGREY, u nichž náladotvorný progres sebou nese i nemalou porci siláctví. Jako třetí do party vystoupili v Praze ještě KLOGR, kapela, o které jsem dosud neslyšel a která na mne dělala dojem klonu spousty neosobního, moderního a v alternativně metalovém světě přijatelného univerzálna. Pojďme si to celé letmo přiblížit.

Ten večer v Akropoli určitě nebylo plno. Do sálu vcházíme s úderem sedmé a tak americko-italskou alternativně metalovou kapelu KLOGR stíháme jen na poslední dvě skladby, v nichž identifikuji jistý konglomerát všeho progresivního, co lze u podobných kapel dneška slyšet. Zpěvové linky jsou zde tuněny přednastavenými chóry v podloží a jejich styl je tak trochu dark, trochu groove a trochu emotive-prog/alternative všehochuť, která vysílá do ze tříčtvrtin zaplněného sálu jediné – jsme tu pro vás! Ve srovnání třeba s dánskou kapelou VOLA zde však schází větší charisma a tak si tvorbu této kapely, která má na svém kontě již čtyři řadovky, zařazuji mezi současný průměr, který je dostupný na tři kliknutí. 

Ani letitá stálice temnější power/prog formy ze severu Evropy - EVERGREY - mne však nijak nepřesvědčuje. Stejně jako v případě KLOGR je zvuk poměrně utlumený, tím nemyslím, že by byl málo nahlas, ale spíš to, že působil tak, jakoby šel z repráků přes nějakou clonu, která by mu znemožňovala se více rozjasnit. A tak v Akropoli ony teskné a mohutné skladby Švédů nezní příliš průrazně a jejich zadní dozvuk se nese ve znamení „reproduktorového větru“. Vše je nastaveno na tlak, ale ten tam ve výsledku příliš není. Postupně sound pětice okolo Toma S. Englunda se sice vylepšuje, ale samotná kapela mne moc svým jednolitým výstupem bez vrcholů nepřesvědčuje. EVERGREY se u mne dlouhodobě nacházejí na hranici posluchačského vkusu a osobního zájmu, občas jsem od nich nějaké album vlastnil, ale takřka vždy jsem se jej zbavil. Jejich bolestnostná patina provázející vyznění skladeb mě zkrátka nudí a způsobuje, že na mě jejich songy působí jednolitě, vzájemně si podobně a bez vrcholků a háčků. Pražský koncert všechny tyto dojmy jen potvrdil. Byly tam jiskry, ale plamen nebyl zažehnut ani omylem. Škoda. EVERGREY však tohle netrápí, neb pravidelně nahrávají desky, které se těší oblibě věrných fans, a jezdí aktivně na koncertní štace.

Hlavní hvězda večera KATATONIA již dnes funguje pouze s jediným původním členem, svým vokálním pojetím vlastně docela osobitým frontmanem Jonasem Renksem, jehož civilní a takřka plačtivý přednes udává charakter jejich skladeb. S odchodem dlouholetého tahouna, kytaristy a hlavního skladatele Anderse Nyströma je zjevné, že kormidlo této kapely v rukou třímá jediný člověk a to právě vokalista. Až na jednu jedinou vyjímku v sedmnáctiskladbovém koncertním programu Švédů zazněly pouze skladby z posledních dvaceti let, tedy počínaje albem „The Great Cold Distance“ z roku 2006, konče u ekologicky koncipované novinky. Renkse zjevně aktuálnější tvorbě věří o dost více , než té z devadesátých let či přelomu milénia, kdy hvězda kapely stoupala asi nejstrměji, a tak je koncert přehlídkou unaveného smutnění. Zvuk je čistý, průrazný, zkrátka velmi slušný, a kapela ukáže, že dovede i zaburácet.

Koncert KATATONIE ve výsledku potvrdil, že skladby této kapely jsou čím dál umírněnějšími, melancholičtějšími a díky uvážlivé práci s vrstvami a s dynamikou (tu jednolitý Renkseho projev prostý refrénových vzedmutí spíše potlačuje) i jednolitějšími. Dost možná je právě tato současná přehlídka pocitů pro spousty nových fanoušků přijatelnější, netuším. Měl jsem tu čest kapelu vidět již počtvrté a musím říct, že minimálně dva koncerty z minulosti řadím zkrátka výše než tento. Nebylo to úplně špatné, kapela působila znamenitě sehraně, zvuk vystoupení byl oproti předskokanům velmi čistý a dynamická stránka se i přes Renkseho jednotvárný přednes a jisté, z toho všeho vyplývající meze dala dobře navnímat. Celková choreografie, kdy živelnou tónohru ledabyle nasvícené kapely doplňovaly různé symbolické obrazy projektované skrze plochy umístěné na zadní stěně nad kapelou, se k pojetí celé show znamenitě hodila. Nebudu zde rozebírat skladbu po skladbě, spíš jen přikládám fotografii set-listu vystoupení, které pozvolna kypělo a gradovalo, avšak za svých osmdesát minut nepřineslo jediný vyloženě vrcholný hrot.