KARNIVOOL, INTERVALS - Praha, Roxy, 3. května 2026

Australští prog-metalový KARNIVOOL se letos vrátili na scénu po dlouhých 13ti letech s novou deskou. A v rámci koncertního turné po Evropě naplánovali zastávku i v pražském Roxy, který bez bázně a hany vyprodali. Byl jsem trochu překvapený, že z naší malé redakce jsem se jedině já aktivně hlásil o účast na tomto koncertu. Přece jen to není moje typická parketa. KARNIVOOL jsem objevil díky videu Ricka Beata na YT, kde analyzoval jejich song „Goliath“. To už bylo několik let po třetím albu, takže jsem pak trojici desek poslouchal v jednom balíku. Zaujali mě svojí ideologickou příbuzností k mým oblíbeným TOOL. Letošní novinka „In Verses“ mi ale moc nesedla. Je pomalejší a hloubavější a já se tam jaksi nemám čeho chytnout. Nechal jsem to chvíli odležet, ale zatím to evidentně pořád nedozrálo. Uvidíme, co přinese čas, protože naživo ty nové songy vůbec nebyly špatné.

Role předskokanů se zhostili další prog metalisté, kanadští INTERVALS. Ten název jsem už někdy v minulosti zaslechl, ale neměl jsem tušení, co hrají. Mrknul jsem na pár videí a hned věděl, že tohle je úplně mimo moji ligu. Čistě instrumentální super progresivní kompozice, plné djentových elementů a technické ekvilibristiky. A přesně tak to vypadalo a znělo i naživo. Ačkoliv jsem dorazil ještě dvě minutky před anoncovaným startem jejich setu, z klubu už bylo slyšet pořádné bouření. Takže jsem rychle seběhl k hlavnímu sálu a ten byl plný. Chvíli jsem zaváhal, jestli jsem se nesekl já, a nehrají už KARNIVOOL, ale rychle jsem pochopil, že ne. Čtveřice v klasické sestavě bicí, basa a dvě kytary mydlila bez zpěvu svoje prog art metalové skladby, střídajíc různé zasněné, tvrdé i djentové polohy. Dva kytaristi měli na svých nástrojích více strun než všechny kapely vystupující odpoledne na průměrném českém festivalu dohromady a nebáli se je použít. Byla to úplná onanie virtuozity v nejlepším slova smyslu, ale bez toho zpěvu mě to dle očekávání moc nebavilo. Dal jsem pět songů, jedno pivko a šel si přečíst poslední články kolegů z CD, na které se mi přes týden nedostávalo času. Překvapivě dobrý zvuk vůbec neindikoval, že by se mělo jednat „jen“ o předkapelu, stejně tak narvaný sál, který tam evidentně byl právě kvůli nim.

Na KARNIVOOL se pak sál ještě více zahustil. Byl jsem překvapen, kolik ženských jsem tam viděl, jedna dokonce měla triko TOOL, stejně jako já. Jinak tam byla všehochuť lidstva od klasických vlasatých metláků až po vysportované nagelované maníky s bohatě pokérovanýma rukama, které bych spíše čekal v Duplexu. Evidentně zde mají KARNIVOOL stabilní a silnou fanouškovskou základnu, která se projevila v několika momentech, kdy zpíval prakticky celý klub unisono (kromě mě…). Nástup kapely byl efektní. V červené barvě zalité pódium, pomalé intro. Najednou se přes červenou mlhu prodralo světlo a odhalilo už nastoupenou kapelu, která od prvních tónů jela na vlně perfektního zvuku. Jestli zvukař něco dolaďoval, tak to musely být úplné detaily, které jsem já vůbec nepostřehl. Kapela seskládala set z mixu nových a starších songů, které se celkem pravidelně střídaly. Začínalo se spíš pomalejšími a hloubavějšími kousky, ale postupně se objevovaly i živější a agresivní skladby. Z hitovek zazněly klasiky jako „Goliath“, „New Day“ nebo „Themata“.

Díky dobrému výhledu na bubeníka jsem sledoval jeho velice specifickou techniku. Vážně jsem několik songů váhal, jestli má ve své sestavě i hajtku, protože jeho styl jí prakticky úplně ignoroval. Svojí hrou vytvářel jakýsi dunivý mantrický vír, stimulovaný ještě navíc velice silným a výrazným kopákem, který vytvářel kolem zbytku kapely jasnou zvukovou hranici. V ní pak bublala zemitá basa (šestistrunná), který svými hlubokými tóny doslova rozvibrovala moje vnitřnosti. A v tomto vymezené prostoru pak dvojice kytaristů rozehrávala pestrou plejádu riffů, sól, breaků nebo i atmosféricky nadýchaných elementů. Bylo zajímavé sledovat, že používají standardní kytary s klasickým počtem strun. Dokonce typově podobné kytary najdeme spíše u post-grungeových kapel, jeden z kytaristů pak na pár songů vytasil i Telecastera. Na tvrdosti jim to ale nic neubíralo. Co mě na KARNIVOOL baví je i čistý zpěv Iana Kennyho. Podobně jako Maynard Keenan, vládne spíš jemným hlasem, který krásně kontrastuje s relativně tvrdou muzikou. Jde to i bez growlu a řevu. A když občas některá slova protáhl, a nechal svůj hlas rozvibrovat, tak skutečně zněl jako mladší verze Maynarda. I když mezi Australany a TOOL vidím spoustu paralel a podobností, rozhodně nejde o kopírku. Na to mají KARNIVOOL svůj styl velice jasně specifikovaný a jsou plně svéráznou kapelou.

Celý večer pak byla cítit ve vzduchu uvolněnost. Kapela působila absolutně přirozeně a civilně, dá se říct že až skromně. Často děkovala fanouškům a bylo jasné, že to myslí upřímně. Vrátili se, protože chtěli a protože dozrál čas. Ne proto, že by potřebovali doplatit hypotéky, nebo že by jim nějaký promotér nabídl balík peněz, který se nedal odmítnout. Hraní si evidentně užívali a tím velice rychle infikovali i fanoušky. Není to sice typ muziky, která pod pódiem rozpoutá moshpit a otevře brány do pekla, ale zaplněný sál reagoval velice aktivně a pozitivně na každý ze songů. Za mě se opět potvrdilo, že Roxy je výborný prostor pro metalový žánr, protože zvukově to tam prostě umí. Hlasitost ideální, aby to pořádně tlačilo, zároveň nemusíte hned po koncertu navštívit nejbližšího pohotovost s krvácejícími ušima (základ je znát rozměry prostoru, který ozvučuji, že). Každý nástroj jasný a čistý, nic se nebilo, všechno krásně sladěné do propojeného hudebního vjemu.

Čekal jsem, že to bude slušný koncert, ale byla to fakt velká paráda. KARNIVOOL jsou top profíci, kteří nepracují s faktorem náhody a jedou na jistotu.

08.05.2026	Diskuse (0)	Tomáš